Nad příčinami – i pokusy o alternativní řešení - se zamýšlí profesor Valentin Katasonov. „Nové peníze“, kryté bůhvíčím, „končí na finančních trzích“. „Obsluhují spekulanty.“ Zato „reálný sektor ekonomiky trpí po penězích palčivým hladem i nadále“.

Narůstá „měnová labilita“ (ve smyslu kupní síly a směnného kursu různých měn). „Peníze pozbývají svých základních ekonomických funkcí (míry hodnoty, prostředku směny i d.). Přestávají být penězi a mění se v nástroj spekulace a přerozdělování společenského bohatství v zájmu těch, kdo je mají v moci (bankéřů, nadaných právem peníze emitovat).“

Tím víc se rojí pokusy, motivované snahou se z toho chomoutu vymanit. „Jiné peníze“, v nichž nachází výraz, už mají i spoustu názvů: „alternativní, doplňkové, paralelní, soukromé, lokální, regionální, družstevní, svobodné, barterové či virtuální“.

Autoritou, u níž se jejich tvůrci inspirují, je hlavně hlavně belgický ekonom Bernard Lietaer, před lety mimochodem jeden z klíčových konstruktérů eura. A jmenovitě jeho kniha BUDOUCNOST PENĚZ: Nový způsob, jak generovat bohatství, práci a moudřejší svět (THE FUTURE OF MONEY: A New Way to Create Wealth, Work and a Wiser World). Už ta, ač vyšla už před patnácti lety, uvádí „přinejmenším 2.500 alternativních peněžních systémů“. 

Část těch, kdo za nimi stojí, se dovolává i rakouského ekonoma Friedricha von Hayeka a jeho knihy už z roku 1976, zvané Soukromé peníze. Potřebujeme centrální banku? (Denationalisation of Money). Její nosná teze, že žábou na prameni je emise peněz státem, je však na vodě. Už proto, že mnohé centrální banky – počínaje Federálním rezervním systémem USA – jsou soukromé. Svým majitelům vydělávají mastný profit právě i privatizací veřejné služby.

Také v zemích, kde je centrální banka státní institucí, přitom většinu peněz fakticky emitují komerční banky. A ty jsou, až na pár výjimek, privátní. Hayek – jedna z model české pravice – tak ve skutečnosti agituje za ještě víc privatizace. Za to, aby se peníze staly „standardní tržní komoditou“, vznikající v „decentralizovaném systému emise“ a „kultivované konkurence“ (?!?) soukromých bank. Tedy v hájemství  finanční oligarchie, aniž jí do toho veřejná moc „zasahuje“.

Je v tom i notný díl nostalgie. Neboť prehistorie dnešních měnových systémů tkví hlavně v tom, k čemu se upíná. Rekordních rozměrů dosáhla za „éry svobodného bankovnictví“ („Free Banking Era“) ve Spojených státech. V letech 1837 – 1866 tu koexistovalo až kolem 8.000 různých typů peněz. Emitovaly je jednotlivé státy Unie a municipality, ale i soukromé banky, privátní železnice, obchody, restaurace, církve a dokonce movitější jednotlivci. Lidový terminus technicus zněl „divoké banky“ („wildcat banks“).

Také Bank of England je sice na světě už od roku 1694. Peníze tu však až do I. světové války emitovaly i privátní banky. Ve Skotsku a Severním Irsku stát soukromým peněžním ústavům vydává licence, opravňující k emisi vlastních papírových peněz, dodnes. Analogie lemují i dějiny řady dalších zemí.

Jiným „klasikem“ peněz, nezávislých na eráru, je německý ekonom a podnikatel Silvio Gesell. Knihu, nazvanou Přirozený hospodářský řád prostřednictvím svobodné země a svobodných peněz (Die Natürliche Wirstschaftsordnung durch Freiland and Freigeld) vydal právě před sto lety. Za „svobodné peníze“ tu označuje měnu, nezatíženou úrokem. Ba  dokonce úročenou záporně, aby tak plnila hlavně funkci oběživa – a křečkování neproduktivního mamonu trestala. Gesellem se inspiroval i opus magnum Johna Maynarda Keynese.

V praxi se Gesellovým nápadem řídilo rakouské městečko Wörgl. Díky emisi vlastních peněz, nezatížených podmínkami bankovního kapitálu, dosáhlo pozoruhodného pokroku. A to právě v roce 1932, kdy svět velká hospodářská krize. Město postavilo nový most a zlepšilo stav silnic. Zvýšilo i objem jiných veřejných investic a služeb. Také nezaměstnanost klesla o celou čtvrtinu. Zájem ten příklad následovat projevilo na 300 dalších rakouských municipalit. Domino, hrozící zbavit ji monopolu, uťala přísným zákazem až rakouská centrální banka. Příklad Wörglu však inspiroval i řadu municipalit v zahraničí.

Právě krize uvádí na scénu i reprízy. Například v anglickém Bristolu. Vlastní měnu o hodnotě, rovné libře šterlinku, zavedl už roku 2012. V podobě papírových bankovek ji emitoval v objemu 125.000 liber. Bezhotovostní plnění však probíhají vysoce nad tento limit. Na startu projektu do něj vstoupilo 350 právnických osob. Další tisícovka projevila zájem připojit se později. Stimulem lokálních výrobců a obchodníků je i závazek, jímž směnitelnost lokální měny za libry garantuje správa přístavního města.

Lokální měna obíhá v řadě amerických měst. A to i poměrně velkých – v Kalifornii, Wisconsinu, Oregonu, Pensylvánii, Michiganu i Massachusetts.  Například v Berkshire, kde žije 130 tisíc lidí, lze 100 „berkshares“ směňovat za 95 dolarů – a samozřejmě i v opačném gardu. Na projektu se podílí i 5 místních bank a 12 jejich filiálek.

Od přelomu století sílí rovněž  popularita „lokálních systému obchodní směny“ („Local Exchange Trading Systems“, neboli LETS). Jde o mnohostranný a multikomoditní barter, řízený specializovaným nekomerčním subjektem. Na bázi „barterové měny“, užívané v mezích konkrétní asociace či družstva. Konkrétních LETS je široká plejáda. Úměrně specifickému profilu sdružení, která obsluhují, se v řadě detailů liší. Většina „barterových peněz“ úrok nenese, a navazuje tak fakticky na Gesellovu „svobodnou měnu“. 

„Ithacká hodina“ („Ithace Hour“) je lokální měnou, fungující jež čtvrt století v americkém městě Ithaca ve státu New York. Jde o „pracovní peníze“, distribuovanou úměrně „odpracovaným hodinám“ Navzdory sýčkování, že  „porušují tržní principy“, přispěly k růstu lokální kupní síly i zemědělské a potravinářské produkce. Ve spotřebním koši místní populace totiž napomáhají vyššímu nákupu od lokálních výrobců.

Ithacká měna se – na rozdíl od jiných „alternativních“ peněz – nezakládá jen na „počítačových záznamech“. Má i formu „papírových“ peněz, dobře chráněných i proti podvodu. Startovala bankovkami, ekvivalentními 10 dolarům za odpracovanou hodinu. Iniciovala podobné měny i ve městě Madison (ve státu Wisconsin) a Cornwalis (v Oregonu) a v jiných regionech USA. Je svého druhu analogií s „jednotkami“ v sovětských kolchozech v letech 1930 – 1966.  

Stranou nezůstávají ani některé banky. Například v podobě švýcarského projektu WIR, vzniklého už roku 1934. A to také ve snaze „překonat platební krizi v podmínkách velké deprese“. Přežívá dodnes v podobě peněz banky a družstva v jedné osobě, disponujících legálním statusem. Jsou „bezhotovostní a obsluhují členy družstva“.