Vaše revue nabízí „střípky ze světa/o tom, o čem se doma mlčí nebo mlží/z médií i nových knih/nezávislých i ´politicky korektních´“. Od loňského podzimu atakuje hlavně demagogii kolem ukrajinské krize - a démonizaci politiky RF. Není to „hlas poustevníka na poušti“?

Dezinformace – a uťápnutá autocenzura – sice hrají tvrdou přesilovku i dnes. Přijít o umělý monopol, jež mají hlavně na televizních obrazovkách, žijeme dávno v jiném světě. Poměry, kdy o Rusku stačilo plácnout kdejakou zhovadilost – a brala se za hotovou věc – však už odvál čas. Právě v tom představuje ukrajinská krize další markantní zlom. Tady už demagogie skóruje ještě hůř, než „protiteroristické operace“, které drží palce. Přestože vůbec nejhustší filtr na pravdu nasadily „veřejnoprávní“ televize a rozhlas.

Ani stále víc Čechům totiž neuniká, že je to repríza „Saddámových zbraní hromadného ničení“, „Asadova sarinu“ i dlouhého seriálu jiných hororů, které se ukázaly být šejdířským švindlem. A že každá další verze toho hororu sloužila za alibi skutečného teroru – a totálního chaosu a devastace na jeho troskách. 

Ukrajina byla ještě nedávno – dokud jsme žili v Československu – náš soused. Masakr, humanitární pohromu a zhroucený stát tak blízko lidé vnímají i jako bezprostřední  hrozbu. Tím spíš, že zvednou i další vlnu ukrajinské migrace – a s ní i ještě tvrdší mzdový dumping i přírůstek do „šedé zóny“ a kriminálního podsvětí. Obchodní válka proti Rusku je nepopulární natolik, že si jí  netroufá nahlas fandit ani rusofobie „gardová“. Ta, co spadá do cizokrajné nomenklatury.   

Nedůvěra k news a views, pro něž je ukrajinská kalamita jen záminkou k poťouchlostem vůči Moskvě, se rozkročila napříč skoro celým názorovým i zájmovým spektrem. Troufnu si dokonce tvrdit, že je v numerické většině. A sympatie minimálně třetiny Čechů už jsou tak či onak na straně Ruska. Určitě je to i zásluhou „domobrany pravdy“. Její  infrastruktura slibně houstne hlavně na internetu. Teď těm „ostrůvkům pozitivní deviace“ roste popularita hlavně díky tomu, jak kříží kordy se lží o Ukrajině a Rusku.          

Idylka „evropské pomoci“, na jejíž oltář – a proti „temným intrikám Kremlu“ – radno vyrazit i do občanské války, je v náměsíčném ranku na zápis do Guinessovy knihy. „Majdan“ si ji vyložil jako gigantickou variaci na aukci, v níž panstvo horečně přihazuje tu za nějakou mazanici, onde za podvazek zesnulé herečky – a pak se tím úlovkem vytahuje na svých party. Evropská unie však není o exhibicích, natož o charitě. Rozdává úměrně ekonomické a politické moci – a pod vlezlou kuratelou Velkého bratra. Jeho špionážní služby měly vlivné slovo už na startu „evropské integrace“. Brusel zájemcům o členství pouští žilou už za „asociačních“ námluv. Už tady je škube o mnohem víc, než jim kdy přistane opačným směrem.   

Své o tom ví i Česká republika – ještě nedávno lídr světového trhu tramvají i trolejbusů, suverénní dodavatel bezpočtu investičních celků „na klíč“ („Made in Czechoslovakia“ jsou třeba i tři čtvrtiny kapacity iráckých rafinérií), člen extraligy výrobců jaderných elektráren, proudových i vrtulových letounů, železničních lokomotiv, nákladních vozů pro nejnáročnější terén či nejkvalitnějších typů oceli. A k tomu i země, soběstačná ve všech potravinách, co nerostou jen v subtropech  a níž.

Teď sice vyrábíme víc osobních vozů – jen ale coby „lidský zdroj“ zahraničního kapitálu. „Návrat do Evropy“ je klecí „omezené suverenity“. Většinu špičkových produkcí zlikvidoval úplně. Řada z nich prosperovala už od 19. století. Na dividendách z českých mozků a rukou mizí rok co rok v zahraničí na 15 miliard dolarů. Všechny  „eurodotace“ - po započtení českých transferů do Bruselu – jsou skoro desetkrát menší. Zhruba třikrát víc platíme jen na úrocích ze státního dluhu. Založila ho privatizace, končící čistou ztrátou – i díky převodům „rodinného stříbra“ do rukou „strategických partnerů“. Z řady z nich se vyklubala šmíra ordinérních vykuků.     

Ukrajinu však nemá proč políbit ani tak harpagonská Štěstěna. Na to je příliš velká a předlužená. Když asociační dohodu podepisovala Praha, byla vůči světu v plusu. Hlavně však stále disponovala spoustou průmyslových, obchodních, logistických i jiných kapacit. Stát je tak mohl buď „prodat“ s podbízivým diskontem – nebo tu „nežádoucí konkurenci“ hochštaplersky zlikvidovat.

Ukrajinu však „oligarchové“ už rozkradli. Je zralá na státní bankrot. Víra, že za ni Brusel zaplatí dluhy, je groteskní. Nevyrazí to z něj ani „zásluhy“, z nichž teče ruská krev. Tím spíš teď, kdy se i „vítězi studené války“ krátí dech. Kořist, kterou mu darovala „katastrojka“, už ráčil prošustrovat. V dluzích se topí až po uši sám. „Asociační dohoda“ je manuálem exekuce. „Kapitalizace“ pohledávek, které zamrzly cizímu panstvu. Expropriace všeho, co ještě zůstalo veřejným statkem. Ta fraška bude simulovat i všelijaké „sanace“ a „dotace“. Drtivá většina z nich se v Kyjevě ani neohřeje. Přistanou na účtech, na něž se „Majdanu“ sbíhaly sliny. Ukrajině zbydou holé ruce. A „znárodněné“ dluhy, rozepsané i příštím generacím. Na úrok s „rizikovou přirážkou“, jak jinak.          

Sliby ráje na zemi, který Ukrajině nadělí asociační smlouva s EU, už dávno přehlušily strašáky „ruské hrozby“. Jaký ohlas to má mezi Čechy?

Démonizace Ruska je skvělý barometr. Dokud se nad ním jen ofrňuje, má to odzbrojit kritiky vlastních achilovek. Začne-li ale z Kremlu dělat Čingischánovo doupě, je za tím velké darebáctví. Obětuje-li i boeing, nabitý pasažéry ze západní Evropy, věští to přímo hazard.

Putin je vystaven špinavostem, jakých býval roky ušetřen i Brežněv. Propast, dělící mytologii od fakt, je znovu bezedná. Své gážisty žene na stále tenčí led. Ze samé úzkosti, že praskne, se šíří pandemie, již psychiatrie nezvládá ani „solitérně“. Terminus technicus zní - „hysterická lež“. Nehuláká jen na živitele, jimž „Majdan“ nesmí přes práh. Stíhá i ruský humanitární konvoj. „Evropská volba“ chce ty, koho minuly její rakety, zřejmě dohnat k smrti hladem. Horor o „ruské hrozbě“ to vykrápí svěcenou vodou.  

Tak koňská dávka misantropie však šlape na hrábě. Obavy z války má i stále víc Čechů. S Ruskem je většinově nespojují. Nic takového netvrdí ani průzkumy agentur, jež jinak „euroatlantické závazky“ vzorně ctí.          

„Sankcemi“ už Rusko „trestá“ nejen Washington, ale i Evropská unie. Stupňuje je nehledě na bumerangový efekt, dopadající hlavně na Evropu. Jak se tak očividná schizofrenie jeví českýma očima?

Škody z těch sankcí nejsou „kolaterální“. Pro Ameriku je to i klacek na spojence. Už pro výstrahu všem, kdo by snad nedrželi basu – proti Rusku a nejen tam. Také však z pokoutně konkurenčních pohnutek. Eurasie nabízí synergie, jejíž váhu dnešní krize násobí. Týkají se právě sfér, kde Amerika na srovnatelnou nabídku nemá. Pro Spojené státy i Rusko je vzájemný obchod jen marginální položkou. O Evropě a Rusku to neplatí – a řeč není zdaleka jen o plynu.

Sankce, mající trestat Rusko, škodí evropskému byznysu. Po tom, jak kontrovala Moskva, to nevidí jen bílá hůl. Ruský trh vyklízí jen masochista. Ti, komu ho otevřela sankční přestřelka, se ho budou držet jako klíšťata. Kapsy si namastí i spousta „prostředníků“. Tu šanci – má to v genech – už bere za pačesy i Švýcarsko.  

Schizofrenie je o chimérách, nahrazujících reálný svět. A tedy i o obětech vlastní propagandy, která se faktům trucovitě vzpěčuje. A tím snáz si proto sugeruje i to, že košilí, bližší než kabát, není vlastní byznys, ale „atlantické hodnoty“ či jiná esoterická zjevení. Dlouhý nos na ně dělá i Německo. Těch, kdo o konflikt s Ruskem nestojí, tu byla většina i po krymském referendu. Po sankcích jich průzkumy veřejného mínění hlásí ještě víc.

Přesně opačné straně, než je v plánu, jdou sankce na ruku i v Rusku. Dávají totiž za pravdu právě těm, kdo monokulturu ropy a plynu – a rezignaci na vlastní průmyslovou, finanční i měnovou politiku – atakují už roky. Stoupencům suverénního rozvoje, opřeného o vlastní špičkové technologie - i mravní a sociální hodnoty, konvenující ruské mentalitě.

Opak toho, co mají za lubem, sklízí sankce i českýma očima. Náš obrat s Ruskem se znásobil jen v poslední dekádě. Pro české firmy je to trh, kde přidanou hodnotu inkasují samy. „Staří členové“ EU je připouštějí jen coby subdodavatele za anorektickou marži. Tahle aritmetika Čechům neuniká. Feldkurátům „spojenecké vděčnosti až za hrob“ řídnou ovečky.

Vaše otázka však míří i k tomu, proč tomu bumerangu sekunduje Brusel. Klíčem k tajence je špína, již světu odtajnil Edward Snowden. Všechny ty nonstop odposlechy – a slídění v korespondenci či bankovních účtech – přeci Amerika nepraktikuje jen coby neukojený voyer. Je to „disciplinizace“ - řečeno módním termínem sociologie – totalitní jako řemen. Bruselská centrála EU je zlatá klec. Nabízí opulentní dobroty. Kdo o ně nechce přijít, musí dbát názorové diety. Číst z očí „ředitele zeměkoule“, a ne „evropského lidu“.             

Do české publicistiky o ukrajinské krizi jste uvedl pojem „proxy war“, převzatý z hantýrky amerických zvláštních služeb. Česky ho překládáte sarkastickou nadsázkou – „válka rukama poskoků“. Co a proč se tím míní?

Parta, dosazená v Kyjevě k moci intrikou „hypervelmoci“, se neštítí ani válečných zločinů. Páchá je doma a v cizím zájmu, což je eintopf na zvracení. Sama si přitom ještě nakrade - tak jako Kolomojskij na předražených dodávkách armádě. Ukrajina je – už díky své černozemi – lukrativní kořistí sama o sobě. Konečným cílem „proxy war“ je však Moskva. V komparsu trapného poskoka – cizích zájmů proti evropským – v ní statuje i EU.

Štvát proti sobě Starý svět – a profitovat z jeho krve a rozvalin - je obehraný scénář toho Nového. Právě Evropě škodí už obchodní válka. Tím víc by ji ohrozil „Majdan“ na Rudém náměstí – a zápalná šňůra, pod níž by škrtnul.

Rusko je znovu křižovatkách, jaké už zažilo. Tentokrát hned na dvou najednou, a ne per partes. Udeřit na nacismus jako první by - z čistě vojenského hlediska - bylo optimální už roku 1941. Právě to ale vaše země udělat nemohla. Riskovala by stigma agresora – a místo koalice proti Hitlerovi asi i víc armád po jeho boku.   

Riskantní je i opačný pól. Z Ukrajiny, padne-li do rukou poskoků celá, se Finsko či Rakousko stane jen zázrakem. Arzenál, který jde po krku Rusku, se posune až k jeho hranicím. Pro ty, kdo Rusku připisují násilnické libido, by Doněck, znásilněný Pravým sektorem, byl známkou impotence. A tak i nevídané šance, jak to, co vyšlo v Kyjevě, spustit i v Moskvě.

To ovšem dává ránu z milosti všem mrákotám, pasovaným na klenot „nového myšlení“. Celé té kuriózní iluzi, že až Kreml upíše duši  „liberálnímu“ otčenáši – a předepíše to i spojencům - pozve ho Bílý dům na „ředitelství světa“, odkud mu budou „konsensuálně“ kralovat až do skonání světa. „Šoková terapie“ si nebere servítky. Tím větší naděje, že Rusko do žádné podobné léčky už nepadne.                          

Proč se za pravdu o Rusku bere Čech? Jsou za tím nějaké příbuzenské vztahy – anebo něco úplně jiného?  

Vztah k Rusku nebývá leporelem z banalit. Rodí ho velká rozcestí dějin. Rusko se barbarství postavilo s kuráží, nad níž se tají dech a tuhne krev. Pokořilo fašismus i jaderný harassment. Až to pohřbilo i koloniální říše - a pootevřelo demokracii dveře do mezinárodních vztahů. Teprve rukavice, hozená zisku z cizí práce, vnutila „sociální stát“ i světu, jemuž se lidskost scvrkla na charitu.

Teď se to mrzačí k nepoznání. Vina za válku se hází na ty, kdo nacismu zlomil vaz. Z armády, vítané jako spása, je „okupant“. Zato Hitlerovi se má za zlé už jen „taktika“. Že nemít nás, Slovany, za „podlidi“, mohlo to skončit jinak, než Jaltou a Postupimí. Může snad, kdo si neamputoval svědomí, mlčet i k takové ničemnosti?

Brutálně zprzněné dějiny jsou o tom, co nám hrozí dnes. Že svět rabuje „nelidský ekonomický model“ - a „šíří nové formy chudoby, vytlačující pracující na okraj společnosti“ – říká i papež. Tak parazitní renta, dolovaná pro mikroskopickou hrstku, se nemůže netopit v krizi, z níž nemá kudy ven.  Tím víc sází na „změnu režimů“, které jí stojí v cestě. A  kde ji nezmákne ani „pátá kolona“, korumpovaná miliardami - na „humanitární intervence“. Demagogie, jíž je „legalizuje“, je dvojčetem té kolem Mnichova - a HitIera na Hradčanech půl roku nato.  

Rusko to darebáctví irituje hned dvojmo. Svým přírodním bohatstvím – a tím, že si znovu vládne samo. U jediné velmoci, schopné ničivé odvety, se to má za nehoráznou opovážlivost. Tím víc „globální Minotaurus“ – řečeno s řeckým ekonomem Varoufakisem – investuje do „změny režimu“ právě tu. O to víc je to znovu Rusko, kdo tím, čím brání sebe, hájí před barbarstvím i okolní svět.

Vrací to do hry i to, nač se ptáte: právě vztah k Rusku je znovu i testem soudnosti a morálky. Schopnosti hájit svůj vlastní zájem i pravdou o tom, v čem má oporu. Pro marxistu to má i širší kontext. Studená válka napodruhé spoléhá na ty, koho přivedla k moci ta první. Může se Rusko, nechce-li prohrát, nechat vydírat jejich temnými životopisy? Mamony, které si ulili v zahraničí – a přes něž, ne-li i jinak, je kruciáta proti Rusku drží pod krkem?

Ustát to proti internacionále, dolující parazitní rentu, dokáže jen politika, která utne její domácí chapadla. A obrovský přírodní i lidský kapitál, o nějž Rusko okrádají, vrátí jeho rozvoji. Ne s cílem „dohnat a předehnat“. Po těch, co umí už jen stagnaci – a i tu už pouze na dluh - se opičí leda cvok.

Civilizace je na rozcestí. Rusko má území, zdroje i sílu, umožňující suverénní azimut. Čím větší k němu najde kuráž, tím snáz ustojí i vnější tlak. Tím větší šance to dá lidskosti i jinde ve světě. Tím rychleji ztratí dech i tažení proti Rusku.  

 [D1]A ponižu