Post-gorbačovská historiografie cupuje i tento švindl. Co doložila, shrnuje Alexandr Sagomonjan:

Jedno z těch „varování“, připomíná, přetřásá i Stalinův životopis od známého amerického historika Roberta Tuckera: „19. května 1941 pozval německý velvyslanec v Moskvě Werner von Schulenburg na oběd Vladimíra Georgijeviče Děkanozova, navrátivšího se z Berlína, kde byl jmenován novým velvyslancem. Přítomni byli G. Hilger a von Walter. Velvyslanec se během oběda, jak to později historiku Kumaněvovi vylíčil Mikojan, naklonil k Děkanozovovi a řekl mu: ´Pane velvyslanče, něco podobného dějiny diplomacie asi nepamatují, protože já vám teď hodlám vydat státní tajemství č. 1: předejte, prosím, panu Molotovovi a ten, jak doufám, informuje pana Stalina, že Hitler rozhodl rozpoutat 22. června proti SSSR válku. Asi se mne zeptáte, proč to dělám. Já mám však výchovu v Bismarckově duchu a ten byl vždy proti válkám s Ruskem.´“      

Tucker se nad tím rozplývá: „Schulenburg tím, že zradil Hitlera, obhájil čest německého národa.“ Naivka pustí i slzu. Soudnost však logicky zpozorní:  „Mít Schulenburg skutečně v úmyslu předat vedení SSSR supertajnou informaci, musel si pro to najít jakoukoli jinou cestu, než právě v budově německého velvyslanectví s odposlechem i spoustou různých svědků. Takže tvrdit, že velvyslanec jednal bez Hitlerova vědomí, je mimo mísu.“

V bleděmodrém to platí i pro ostatní případy, uváděné léta na podporu Chruščovovy legendy. Aktérem jednoho z nich byl i „první tajemník sovětského velvyslanectví v Berlíně Valentin Michajlovič Berežkov, kterého jeho americký kolega Patterson pozval na koktejl a představil mu tu vysokého muže v uniformě Luftwaffe“. Ten ho - jak to sám Berežkov popsal už v 60. letech - „odtáhl stranou, aby mu diskrétně sdělil, že kvanta vojenských jednotek, včetně jeho eskadry, se přesouvají na východ, k sovětským hranicím“.

Zatímco všechny dosavadní Hitlerova operace vedení napadených zemí dokonale zaskočily – „blitzkrieg“ to má už v pojmu – „Stalinovi chodily z nejrůznějších zdrojů na stůl signály, shodující se více či méně i v datu útoku“. Nejznámější jsou ty, jež domů posílal Richard Sorge. Projevil obdivuhodnou kuráž. Zemřel jako hrdina. Aniž mohl tušit, že „Němci o tom, že pracuje pro sovětskou rozvědku, vědí“ – a „to, co vzkazuje do Kremlu, mu podstrkují sami“.   

Domnělý „únik informací“ byl hitlerovskou inscenací. S cílem přimět  Moskvu, „řídící se klasickou strategií obranné války, aby hlavní síly Rudé armády přesunula až k novým, ještě nedostatečně opevněným hranicím“. A právě tím se nechala vlákat do pasti „bleskové války“, kterou si wehrmacht   několikrát otestoval jen pár měsíců předtím – a tentokrát do ní nasadil 5,5 miliónu mužů (z vlastních řad i zemí devíti spojenců) proti 2,9 miliónu vojáků, jimiž na západním směru disponoval SSSR.  

Vyjít Hitlerovi „blitzkrieg“ i tam, „naši definitivní porážku nemělo co odvrátit“. „Prolomit totiž frontu tak, že by jádro sovětských ozbrojených sil uvízlo v obrovském kotli, padl by i nosný základ velitelského sboru, rezervy by už ani nebylo kam povolat a tankovým klínům wehrmachtu by to umožnilo průlom až k neuralgickým centrům SSSR.“ Hitler „by válku vyhrál už v roce 1941“.

Po válce se tím netajil ani svědek z nejpovolanějších, maršál G. F. Žukov:  „Hitlerovské velení kalkulovalo s tím, že hlavní síly frontů přesuneme blíž ke státním hranicím, kde je měl protivník v úmyslu obklíčit a zničit. To bylo na prahu války hlavním cílem plánu ´Barbarossa´. Rozvinout Sovětský svaz  hlavní síly až ke hranicím, byl to jeho konec…a Moskvu i Leningrad by neminula okupace už v roce 1941.“

Berlín měl úspěch svých zpravodajských her za hotovou věc. Markantním svědectvím jsou slova, jež si v ty dny zapsal do deníku Goebbels: „Vůdce mne o situaci informuje podrobně…Rusové se soustředili až na hranicích. To je to nejlepší, nač je spolehnutí. Roztáhnout se víc do hloubky, hrozí nám velké nebezpečí.“ Hrozilo. Hitler rozvědku za to, že ho dezinformovala, seřval už pár dní nato.

Mlha dodatečných fabulací už nehalí ani to, co se v ty dny dělo v Kremlu:  „Stalinův výrok uvádí ve své knize známý vojenský historik N. F. Červov: ´My vojska k hranicím přesouvat nebudeme, poněvadž v takovém případě Hitler bleskovou válku vyhraje. Žukov na mne sice tlačí, naléhá na mne i Timošenko a další maršálové, já jsem však řekl jasně: žádný přesun nebude.´“

V jednom z pozdějších interview to potvrdil sám Žukov: „Ještě že na nás s Timošenkem Stalin nedal. Byl by z toho Charkov“ (míněn je velký kotel, v němž uvízly statisíce sovětských vojáků v roce 1942). 

„Německý plán bleskové války zkrachoval díky rozhodnutí sovětského politického vedení, které na prahu války přesun hlavních sil Rudé armády k novým hranicím zakázalo.“ Ve chvíli, kdy „Hitler zaútočil, krylo hranice země 56 ze 170 sovětských divizí, dislokovaných na západním směru. Sovětský svaz o jádro svých ozbrojených sil, kladoucích úporný odpor, díky tomu nepřišel.“ To umožnilo i „organizovanou evakuaci zbrojních podniků neuralgického významu. Na 1.500 velkých závodů bylo převezeno na východ už v prvních 6 měsících války.“