Před hypotéční krizí se životní standard většiny amerických rodin „udržoval už jen uměle na úvěr“. Teď, kdy je „tento nástroj ten tam, jsou škody následkem nerovnosti jako na dlani. Se zdravým ekonomickým růstem slučitelná není.“

„Recese však nerovnost jen dál vyhrotila,“ přitakává francouzský novinář.

„Ano, cokoli si tu namlouvat nemá smysl: nerovnost není čímsi fatálním, ale výsledkem politických rozhodnutí. Některým zemím se rovnost podařilo spojit s ekonomickým růstem proto, že oba úkoly změnily v prioritní cíl. Platí to o skandinávských státech i Singapuru a Mauritiu: diverzifikovaly ekonomiku s důrazem na vzdělanost populace. USA by se z těchto příkladů mohly v mnohém inspirovat.“ 

„Apelujete na průmyslově rozvinuté země a v prvé na řadě na USA, aby investovaly do inovací, infrastruktury a vzdělání. Jak to však zařídit v podmínkách rekordních státních dluhů?“ naléhá pařížský deník.

„To je ale velice špatné alibi. V USA jsou reálné úrokové sazby záporné a v Evropě krajně nízké. Tak příznivé podmínky pro investice tu ještě nebyly. Tím spíš, že ty samé investice zajistí stabilní růst na nejbližší roky a doplní i daňové výnosy, jež napomohou srovnat rovnováhu státních financí. Zadlužit se v zájmu budování budoucnosti – to žádnou brzdou růstu není. Právě naopak, pokud to neuděláme, vystavíme příští pokolení úderu.“ 

„Čeká svět staletá stagnace, tedy dlouhé období slabého růstu?“

„Staletá stagnace má dvě příčiny. Prvou je slabá světová poptávka, a to i následkem neodůvodněné politiky tvrdých úspor v Evropě. Druhá je spojena s otázkami inovací v posledních letech. Facebook či AirBnB negenerují takový přírůstek produktivity, jako epocha průmyslové revoluce, a jejich přínos HDP se vyčíslit nedá.“ 

Některá z rodících se inovací věcmi nakonec možná pohne. Prognózovat, která to bude, předem je ošidné – podobné zvraty jsou „nepředvídatelné z definice“. Tím spíš lze s „naprostou jistotou tvrdit něco jiného: jsou to státy, kdo tu svou roli může sehrát investicemi do vědeckého výzkumu, mířícího k budoucím inovacím.  Poněvadž pouhé investice podniků jsou tu nedostatečné z principu.“

„A pokud k tomu nedojde? A inovace k růstu produktivity nepovedou? 

„Generálně vzato by to žádná tragédie nebyla, poněvadž zdroje planety jsou limitované. My si naprosto klidně vystačíme se stabilně nízkým ekonomickým růstem, bude-li provázen bojem proti nerovnosti.“

Zato „růst americké ekonomiky je čirou iluzí. Ano, nezaměstnanost máme nízkou (5,3 %), spoustu lidí hledajících práci však statistika vypouští. Federálnímu rezervnímu systému to nedochází. Řešení, která navrhuje, jsou neudržitelná.“ 

„Růst posledních několika let se opíral o snížený kurs dolaru, který poněkud zvýšil naši konkurenceschopnost, a o burzovní bublinu. Snížený kurs dolaru je mezitím ten tam a bublina na burzách ke spotřebě rodin přispívá mizivě. Smiřovat se s tím i nadále už nelze.“

„Co se dá udělat pro zdravý ekonomický růst USA?“ 

„Tady je variant řada: investice do vědeckého výzkumu, infrastruktury a školství, rozšíření přístupu Američanů k vyššímu vzdělání. Jako dobrý nápad se mi jeví i zavedení minimální mzdy. V posledních letech rostly zisky oproti mzdám nepřiměřeně. Podobná nerovnováha v distribuci důchodů je zdrojem nerovnosti a oslabuje ekonomický růst. Situaci lze napravit i tím, že se posílí progresívní ráz i rovnost zdanění. Spekulant dnes platí menší daně, než pracující, a to je vrchovatě nenormální.“  

„Proč by takové kroky měl učinit příští prezident, bude-li z Demokratické strany, pokud to neudělal ani Barack Obama?“ 

„Barack Obama se dopustil chyb. V USA však mezitím došlo ke změnám. Řada politiků, a to i v Senátu, si nezbytnost pustit se do problému nerovnosti uvědomuje. Mezi prioritní úkoly to zařadili všichni kandidáti Demokratické strany.“

„Třetí plán pomoci Řecku“ je naopak „zárukou, že se propadne do letité a bolestné deprese. V tomto směru optimista nejsem. Jedinou dobrou zprávou je to, že se za snížení státního dluhu teď staví Mezinárodní měnový fond. Ani to však věřitelům Řecka nezabránilo schválit program pomoci, v němž o této otázce není ani zmínky.“ 

„Proč je dluh tak palčivou otázkou pro Evropu?“

„Ze dvou důvodů. Prvým je zmatek. Dluh se tu považuje za brzdu růstu, třebaže ve skutečnosti je to, slouží-li financování klíčových investic, garance budoucího rozkvětu. Evropě se to vypařilo z paměti. Vysvětlení to má: část pravice na kontinentu šíří kolem dluhu hysterii proti sociálnímu státu. Cíl to má prostý: osekat perimetr státu. A to vyvolává obavy. V zajetí podobné mentality,   posedlosti tvrdými úsporami a strachu z dluhu Evropská unie svou budoucnost zboří.“