Morbidní partitura má na 800 stran. A je zatím – píše její vykladač přímo ze  zmíněného Archívu - vůbec „nejobsáhlejším a nejdetailnějším seznamem jaderných cílů a systémů, jaký byl kdy odtajněn“.  Z „období studené války nebyl dosud odtajněn žádný srovnatelný dokument“.

Ten, co pár dní tajný není, sepsalo velitelství strategického letectva USA už v létě roku 1956. Jaderné inferno rozepisuje 1.100 letištím a 1.200 městským aglomeracím v SSSR, zemích Varšavské smlouvy i ČLR. Jen v moskevském regionu jich uvádí 179 a leningradském 145. Plných 69 však také jen v Praze a okolí (Beroun, Kladno, Kralupy nad Vltavou, Králův Dvůr, Neratovice, Psáry, Radotín, Roztoky, Slaný a Štěchovice).   

Není to manuál sebeobrany. Cílem byl masakr, který odvetu vyloučí. Hlavně na  americkém území. „Klíčovou prioritou velení strategického letectva“ – citujme znovu vykladače - „bylo zničení sovětských vzdušných sil“, paralyzující jejich odvetný úder na „Spojené státy i jejich síly v Evropě a východní Asii“.  

Především tady se počítalo – uvádí odtajněný dokument - s „vysoce účinnými termonukleárními zbraněmi“ a „jadernými údery, explodujícími na zemi“. S plným vědomím, že vyvinou „obrovskou masu radioaktivního spadu“. Redukovat aspoň tyto následky by umožnilo nasazení pum, explodujících ve vzduchu. To ovšem dokument odmítá se zdůvodněním, že by to „účinek úderů snížilo“. V plánu bylo nasadit i nálože o síle 60 megatun. Tedy 4.200krát ničivější než ta, co sežehla Hirošimu. „Vítězství ve vzdušné bitvě je prioritou, jíž třeba podřídit všechna ostatní hlediska,“ stojí v odtajněné směrnici.  

Osou plánu je „faktor krajně omezeného času“. Sázka na „dosažení cíle v počáteční fázi“. Už prvá vlna termonukleárních a jaderných úderů měla garantovat zničení minimálně „90 procent cílů v kategorii vzdušných sil“.  „Kolaps jejich struktur na zemi i pod ní.“ „Ranveje v kráterech.“      

Především ty na základnách v běloruských městech Bychov a Orša, kde byly dislokovány strategické bombardéry Tu-16. Jaderné pumy měly rozmetat i 18 československých letišť – v Ruzyni, Kbelích i Vodochodech, Bechyni, Brně, Čáslavi, Českých Budějovicích, Dobřanech, Holešově, Milovicích, Mimoni, Pardubicích a Žatci, stejně jako Bratislavě, Košicích, Piešťanech, Sliači a Trenčíně.

Tlustospis „šokujícími detaily“ neskrblí. Bez skrupulí doznává i to, že přinejmenším „vysoké dávce smrtícího radioaktivního spadu“ by byla  vystavena nejen civilní populace napadených zemí, ale i „spřátelené síly a země“. Klíčové aglomerace východního bloku to nemělo potkat jen  „kolaterálně“. Pro ty se počítalo se „systematickou destrukcí“. S „údery, likvidujícími veškeré průmyslové zázemí obranyschopnosti“.

Masivní útok, vedený záměrně proti civilní populaci, atakuje mezinárodní právo. Všímá si toho jak britský deník, tak glosátor z citovaného Archívu. Ten navíc s dodatkem, že Bombing Encyclopedia, jež tuto podkapitolu nekrofilní  direktivy rozvádí do detailů, zůstává v režimu utajení dodnes.

A také vysvětlivkou, že tady se přímo navazovalo i na „koncepce vojenského letectva, pokud jde o dopad náletů na morálku civilního obyvatelstva“ už z II. světové války. Fazónu závazné normy jí vtiskl například text majora Muira Fairchhilda z roku 1940. „Útok na ekonomickou strukturu země“ – stojí tu doslova – „musí ochromit morálku civilní populace nepřítele“. Vyvolat tu v každém „strach z toho, že zemře či utrpí zranění on sám či jeho milovaní“. Aby „místo dalšího boje přistoupil raději na naše mírové podmínky“ a „donutil vlastní vládu kapitulovat“.

Autorům směrnice, plánující nás uškvařit, byly k ruce i čerstvější inspirace.  V podobě „poválečných studií společenských věd o potenciálním dopadu jaderného bombardování na morálku civilní populace“.