Saúdská provokace – vidí to někdejší  Reaganův „speechwriter“ a mediální adjutant – vysílá trojí signál. Jednak o tom, nakolik se moc v drsném zákulisí trůnu přesouvá do rukou teprve třicetiletého ministra obrany Muhammada bin Salmána. Za druhé o snaze hrotit to ještě víc mezi sunnity a šíity, Araby a Peršany, Rijádem a Teheránem. A konečně o pokusu zablokovat sbližování mezi Íránem a Spojenými státy a dohodu, dosaženou o íránském jaderném programu.

Své krátkodobé cíle to plní. Jak atakem íránské ulice na saúdskou ambasádu, tak navazující řetězovou reakcí. Popravený klerik byl „tvrdý kritik saúdského despotismu a obhájce šíitských práv“, z „podněcování revoluce či teroru však obžalován nebyl“. Tím větší protesty jeho poprava vyvolává mezi souvěrci. „Od Bagdádu až po Bahrajn.“

Reakce Ameriky je schizofrenní. Wall Street Journal se – s „mečem v ruce“ – „zasazuje za saúdské monarchy: ´Spojené státy musí dát Íránu a Rusku jasně najevo, že budou království před íránskými pokusy o jeho destabilizaci nebo invazi bránit.´“ Washington Post označil popravu za „riskantní, krutou a neobhajitelnou“.  

Především Amerika si však musí přesně vyjasnit, co je v dané konstelaci jejím skutečným zájmem. Protože Saúdům jde „hlavně o to donutit nás, abychom si vybrali mezi nimi a Íránem“. A „povolat tak v nadcházejících válkách na Středním východě moc Spojených států na jejich stranu“.  

V „bitvě proti ISIS a al-Kájdě se přitom Saúdi zachovali jako voják, co opustil pozici bez dovolení“. Pak „nás však přesvědčili, abychom jim pomohli rozdrtit húthijské povstalce v Jemenu, přestože Húthiové nás jaktěživ nenapadli a al-Kájdu by sprovodili ze světa“. A „teď, kdy saúdská koalice Húthije vytlačila zpátky do jejich severních základen, se ISIS a al-Kájda posouvají do částí území, vyklizených Húthii. Co je to za vítězství – pro nás?“    

Z Rijádu - je prost iluzí i Buchanan - Americe nic dobrého nekouká ani v ekonomickém směru. Zvýšenou těžbou své ropy sráží její světové ceny. Na „těch sice závisí i prosperita Íránu a Ruska“, „mrzačí ovšem i americký břidlicový průmysl, z nějž mají vítr“.

„Jedničkou by se rádo stalo i Turecko.“ Také sestřelení ruského bitevníku, pronikl-li do jeho vzdušného prostoru na 17 vteřin, bylo „nebezpečné a provokativní“. „Sáhnout Vladimír Putin proti Turecku, spojenci v NATO, po vojenské reakci, ta legitimní odveta by Ankaru vedla k apelům na Spojené státy, aby ji vyrazily proti Rusku ubránit. Vojenský konflikt s naším někdejším protivníkem z let studené války, jemuž se tucet prezidentů Spojených států dokázal obratně vyhnout, by tak byl na spadnutí.“

To vše jsou incidenty, kladoucí otázky, odkládané ad acta déle, než je záhodno. „Co přesně je naším životním zájmem, je-li řeč o permanentní vojenské alianci, ukládající nám jít do války za autokratické spojence tak pomateného a zbrklého ražení, jako je turecký Tayyip Recep Erdogan?“

„Shodují se snad dnes zájmy Spojených států a Turecka?“

„Zablokovat syrskou hranici“ - a „nepustit ozbrojence ISIS jedním ani druhým směrem“ – „je pro půlmiliónovou tureckou armádu hračka.“ Ankara to však  nejenže nedělá, ale „vysílá svou armádu rozdrtit kurdskou PKK a zdecimovat  syrské Kurdy, pomáhajícím nám v bitvě proti ISIS“.

„V syrské občanské válce – armády Bašára Asada bojující s ISIS a al-Kájdou – jsou to Rusko, Írán a dokonce i Hizballáh, kdo je v danou chvíli spojencem víc, než Turecko, Saúdi a Arabové ze Zálivu.“   

„´My nemáme trvalé spojence…ani trvalé nepřátele…ale jen trvalé zájmy,´ zní ve volné transkripci diktum britského premiéra lorda Palmerstonea z 19. století.“

Sestřelení ruského bitevníku a poprava saúdského klerika by „Spojené měly přimět k analýze, co stojí a co vynáší stále platná spojenectví a válečné záruky, z nichž mnohé jsou staré už půl století.“

„Slouží snad všechny, či kterákoli z nich, životním zájmům Spojených států?“

„Na Středním východě je klíčovým životním zájmem Západu ropa.“ Tu ovšem „musí prodávat, má-li přežít, kterákoli z tamních zemí – Saúdská Arábie, Írán, Irák i Libye“. Tím méně by „nás tu měl kdokoli zatahovat do války, která nebude naší vlastní volbou“.

Byli to ostatně už „otcové zakladatelé“ Spojených států, kdo formuloval zásadu, že „svou bezpečnost máme, bude-li to třeba, vkládat do ´spojenectví dočasných´, a nikoli ´trvalých´ či ´těch, do nichž se zamotáme´“. Právě to se Americe osvědčilo už za válek, plundrujících evropský kontinent v 19. století.