Ten tandem – rozvádí to dál - si už byl i ve Washingtonu pro požehnání. Nalivajčenko coby „předseda Společenské organizace ´Hnutí proti korupci´“, „plynová Julie“ jako jeho „doprovod:“. Jednali s Johnem McCainem, šéfem senátního výboru pro ozbrojené síly, a Edem Roycem, předsedajícím šéfa zahraničněpolitického výboru Sněmovny reprezentantů. Ze všeho nejdéle však s Victorií Nulandovou, Kerryho náměstkyní pro evropskou a eurasijskou agendu, „odpovídající Washingtonu za .projekt The Ukraine´“.

Rezumé shrnul tandem společně: „Třetí revoluce by mohl využít nepřítel a nastolit na Ukrajině vojenskou diktaturu, podléhající Kremlu.“ A poněvadž hlavním „viníkem korupce je Porošenko“, nezbývá než zformovat „jakési  ´společenské shromáždění´, které vypracuje novou Ústavu a předloží ji celonárodnímu referendu“. To do budoucna. Teď hned to ovšem chce i „novou  vládu, přes dnešní Věrchovnou radu je to však ztráta času“.

Tandem, šokující už složením, tak ventiloval i „svého zadání: nová změna režimu nemá být ani dalším z operetních majdanů, ani hokuspokusů s kdejakým Saakašvilim a Abromavičiusem, které se nevyvedly. V opačném případě se totiž celý projekt The Ukraine, vynášený do nebes a placený z Ameriky, hrozí s rachotem zhroutit. Ukrajinský lid sice unese hodně, i jeho trpělivost má však své meze.“

V takovém případě ovšem hrozí, že „vejdou ve známost mnohá fakta, která se americká režie snaží pečlivě ututlat“. Otázky typu „čím to, že ten samý Porošenko, mající rating 7 – 8 procent, dokázal prezidentské volby vyhrát už v prvním kole? Kdo že to byli ti ´neznámí snajpeři´, kosící lidi na majdanu? Kdo že to sestřelil boeing nad Donbasem? A kdo rozpoutal krvavou občanskou válku na východě republiky, jíž padly za oběť tisíce lidí?“

„Proč ale volba Ameriky padla na tandem, bizarní už na první pohled? Tymošenkovou už má leckdo za marginála. Svou bouřlivou kariéru začínala coby uvolněný zástupce tajemníka komsomolského výboru Dněpropetrovské univerzity. Legendy o tom, jaké orgie pořádala, tehdy ještě coby Kapitelman a pak Grigjan, s inspekcemi vysílanými na univerzitu, se tam tradují dodnes. Stejně jako o tom, jak se sčuchla s vedoucím odboru  Dněpropetrovského oblastního výboru KSSS  a pak se zas rychle vdala za jeho syna.“ Vyneslo ji to i pozici „majitelky prvních dněpropetrovských videosalónů“. „Její tehdejší tchán totiž šéfoval oblastní kinematografii, kinofikaci a televizi“. Tady si shánčlivá famílie přišla i na první balík.

Následovala epizoda s Pavlem Lazarenkem, prezidentským legátem v Dněpropetrovsku a později vicepremiérem i předsedou vlády. „Diplomaté z ukrajinského velvyslanectví v Moskvě mají ještě v živé paměti, jak se za svých častých návštěv vytrácel do velvyslaneckého apartmánu na Stanislavského 8  v doprovodu své asistentky Julie Vladimírovny Tymošenkové.“

Pak „měla co do činění s ´Iterou´, zásobující armádu potravinami, na čemž si spálili prsty i někteří ruští generálové, Lazarenkovým útěkem a ´fešáckým kriminálem´ v Americe. Tím jediným, kdo z toho pokaždé vyšel bez úhony,  byla Julie plná vášní. Třebaže tu a tam skončila za mřížemi i ona. Poprvé ji tam za aféry, spojené s dodávkami zemního plynu, poslal Kučma, podruhé  Janukovyč. Pokaždé se však zvedla z popela, zrovna jako ten bájný pták Fénix.“

„Její pozoruhodný talent dirigovat dav, navigovat masu jí vytrhl trn z paty i v těch nejsložitějších dobách. Byla to právě ona, kdo, řečeno jejími slovy, dosadila ´toho nanicovatého Juščenka´ až do prezidentského křesla.“ To „ona hecovala z invalidního vozíku  (s dvaceticentimetrovými podpatky)“ - „tichým hlasem nad hrobem“ – „majdan-2014 vzít státní úřady útokem“. A dav ji poslechl na slovo tentokrát.

Ta samá Julie ovšem - zazní-li Pssst! ze strany, již se vyplatí brát vážně - umí i  ve vteřině ztichnout a stáhnout se ústraní. Přežít i „zradu věrného ´zbrojnoše´ Turčynova, co k ní jeden čas přeběhl“. „Vetřít se, získat důvěru a přitulit se“ – a pak „do své nové oběti zarazit znenadání nehty i zuby (Nalivajčenko se ještě nestačí divit). Juliin osobní rating momentálně osciluje mezi 10 a 20 procenty, což na Ukrajině, rozčarované úplně ze všeho a všech, není málo.“ Tím spíš, že ratingy figur typu Porošenka a Jaceňuka se řítí k samému dnu.

Proto vytáhla Amerika z klobouku právě tuto kartu – a zkombinovala s kartou, zvanou Nalivajčenko, jemuž buduje image borce proti porošenkovské korupci. „Julie umí vybojovat sympatie, vést za sebou masu, je však neřízená střela.“  Nalivajčenko je proti ní v „politice naprostá nula, pro Ameriku však ´náš zkurvysyn´ na sto procent“.

„V srpnu 2013 ho ukrajinská generální prokuratura obžalovala z velezrady. Předseda SBU Alexandr Jakimenko, který ho na daném postu vystřídal za Janukovyče, vyprávěl, že celé jedno patro v temné budově Služby na Vladimirské ulici měli zabrané pracovníci CIA. Bedlivě studovali všechny dokumenty s razítky ´Tajné´ a ´Přísně tajné´ a mnohé psali dokonce sami. Nalivajčenko už o několik let dřív předával spolu s velvyslancem USA slavnostně a na kamery hlavních televizních stanic diplomy absolventům školícího centra ukrajinské rozvědky. SBU se pod jeho vedením stala filiálkou amerických špionážních služeb.“

Provázel to i nejeden skandál. Prvý už roku 2007, kdy „Valentin Nalivajčenko se, stojící v čele ukrajinské ´bezpeky´ teprve krátce, obvinil místopředsedkyni Ústavního soudu a bývalou ministryni spravedlnosti Sjuzannu Stanikovou  z korupce. Podání bylo šito horkou jehlou a skončilo fiaskem hned na počátku.“ Tím pozoruhodnější byl motiv v pozadí. Právě „Staniková se totiž ujala role  soudce-zpravodaje v kauze nezákonného rozpuštění tehdejší Věrchovné rady Viktorem Juščenkem. ´Oranžový prezident´ to provedl natolik nechutně a toporně, že bylo zřejmé, jak to v Ústavním soudu dopadne.“

„Na stranu poslanců, kteří kauzu iniciovali, a soudkyně Stanikové se postavila i kyjevská média.“ A právě tehdy „vyplavaly na povrch i pikantní detaily z Nalivajčenkova životopisu, které před ukrajinskou veřejností zatajil“. Například to, že „svého času studoval moskevský Institut Rudého praporu J. V. Andropova coby kmenové pracoviště KGB SSSR“. Ten sice na prahu 90. let nedokončil, avšak za jakýsi kázeňský přestupek. Po návratu do Kyjeva byl totiž propuštěn i z SBU („´Za chování neslučitelné s výkonem služby,´ jak zněl příslušný rozkaz doslova“). Už „tehdy ho provázela přezdívka  ´Zalivajčenko´“. Později, už „coby předsedu SBU ho vyvlekli namol z jednoho elitního klubu“,  kde „přišel o několik ´zlatých´ kreditek k účtům, na nichž figurovaly miliónové sumy v dolarech“.

Nalivajčenkova dcera, žijící v USA, má už roky i americké občanství. Za větší pozornost stojí jiná epizoda: „Ordinérní úředník ukrajinského Ministerstva zahraničních věcí Valentin Nalivajčenko, vyslaný roku 2001 na konzulát ve Washingtonu, se odtud vrací už za dva roky…jako náměstek ministra zahraničí.“ Valentina Alexandroviče – upomínají se jeho tehdejší kolegové – „´jsme v práci nevídali celé měsíce. Kdesi se tam školil.´ Kde asi? Logická odpověď se nabízí.“

„Bývalý předseda SBU Alexandr Jakimenko tvrdí, že Nalivajčenka za jeho pobytu v USA rekrutovala CIA a že tam absolvoval přípravný kurs v jednom speciálním učilišti americké rozvědky. V letech 2005-2006 dokonce několik měsíců působil jako velvyslanec Ukrajiny v Bělorusku. Právě tehdy se připravoval majdan v Minsku, mající svrhnout Lukašenka. Existují i fakta dokládající, že inventář pro aktivisty běloruského majdanu se tehdy dovážel z Ukrajiny…v autobusech s diplomatickými poznávacími značkami velvyslanectví, jimž velel Nalivajčenko. KGB Republiky Bělarus tehdy doložila četné Nalivajčenkovy kontakty s americkým rezidentem v Minsku i dokumentaci, dokládající financování protistátních akcí z pokladny ukrajinského velvyslanectví. Lukašenko tehdy o přímou konfrontaci s Kyjevem nestál a když z jedné z ´autobusových diplomatických projížděk´ běloruská tajná služba vyhrábla ukrajinské extremisty z organizace ´Pora´, požádal Alexandr Lukašenko Viktora Juščenka, aby svého velvyslance v tichosti stáhl domů, což se mimochodem stalo obratem.“

Nalivajčenko patří mezi kumpány, vládnoucími dnešní Ukrajině, k obzvlášť profláknutým týpkům. „To on stál u zrodu extremistického ´Pravého sektoru´. Spolu s instruktory z amerických špionážních služeb budoval výcvikové tábory  v Karpatech a velení ´Pravému sektoru´ svěřil svému starému kámošovi i oficiálními asistentovi v Radě Dmytro Jarošovi. S Nalivajčenkovým jménem je spojena organizace vražd policistů i účastníků majdanu, pokusů o vyslání ´vlaků družby´ na Krym, ´výsadků´ do Oděsy a ´protiteroristické operace´ v Donbasu. On sám se však dosud držel ve stínu.“

„Teď však ta americká karta musí do hry. Washington ho vidí jako budoucího ukrajinského prezidenta. Nalivajčenko se svým principálům předvedl mj. zformováním ´Strategické politické skupiny Ukrajina – NATO´; ´soudem nad katany ukrajinského lidu in absentia´ Stalinem, Molotovem a dalšími vrcholnými činiteli SSSR; splichtěním strany ´Udar´ pod křídlem zabedněného boxera Klička i dalšími kousky. Korupce, do boje proti níž ho nasadili teď, mu cizí rozhodně není. Má totiž za sebou skandály kolem privatizace pozemků, patřících SBU, likvidace její nemocnice a polikliniky, i velkých úplatků za to, že se na Ukrajinu procpala korporace ´Monsanto´, specializující se na výrobu geneticky modifikovaných potravin.“

Otázka zní, „nechají-li ze sebe Ukrajinci dělat pitomce znovu“. „Programové prohlášení tandemu“ totiž předstírá nevědomost, že jak nová vláda, tak změna Ústavy závisí na souhlasu ukrajinského parlamentu. Kučma ho zkoušel obejít referendem, Juščenko a znovu i Janukovyč „ústavním shromážděním“. Nic z toho však neprošlo ani jednomu.

„Nalivajčenko a Tymošenková však teď tvrdí, že největším neštěstím Ukrajiny je dvojvládí mezi prezidentem, kterého volí lid, a šéfem kabinetu, voleným   Věrchovnou radou. A že toto dvojvládí je třeba odstranit. Jenže jak? Cestou všelidového referenda! Poněvadž zákon je pro mladou krev majdanu prázdným pojmem, co bude dál a čím to skončí, se dá předpovědět už teď.“

V Kyjevě se tak „zřejmě schyluje k dalšímu palácovému převratu, tentokrát tichému. Porošenko, který nesplnil očekávání, bude odejit a místo něj dosazen ´perspektivní politik´ Valentin Nalivajčenko. Na Julii Tymošenkovou s její ´Baťkivščinou´ zbyde almužna v podobě postu předsedkyně Rady – udělat z ní premiérku potřetí riskne Amerika jen sotva.“