Je i autorem řady knih. Například pod titulem Západní imperialismus in flagranti (Exposing Western Imperialism), V boji proti západnímu imperialismu (Fighting Western Imperialism), Oceánie (Oceania) či Indonésie – poloostrov strachu (Indonesia – The Archipelag of Fear). Monografie, sestavená z rozhovorů s Noamem Chomskym, mu nedávno vyšla i česky – Západní terorismus. Od Hirošimy k jaderné válce.

Spekulace, věštící kubánské revoluci brzké parte – píše na americkém portálu counterpunch.org – „matou i některé kruhy americké a evropské levice“. On sám to vidí jinak:

„Kubu znám, obdivuji a miluji. Je to výjimečně silný, odhodlaný a nezlomný národ. Když jsem četl všechny ty alarmující zprávy, rozhodl jsem se tam vrátit a promluvit přímo s Kubánci.

Tentokrát mezi prací  na válkou zničeném Středním východě a v Jižní Americe, kontinentu sužovaném agresívními útoky kontrarevolučních klik, loajálních k Washingtonu a Evropě.

V daném případě jsem se rozhodl usednout za volant auta, navštívit vzdálené vesnice a historická revoluční místa a také oblast kolem území, jež Kubě ukradl západní imperialismus - zátoky Guantánamo. Projel jsem přes tisíc kilometrů na východě i na západě země. Pracoval jsem v Santiagu de Cuba, Guantánamu, Havaně, Zátoce Sviní, na Playa Giron a v jedné z nejvzdálenějších (a před revolucích nejchudších) oblastí země - Cienaga de Zapata.

Navštívil jsem i agenturu Prensa Latina a ICAIC v Havaně, ale tentokrát bylo mým hlavním cílem prostě naslouchat Kubáncům.

Jsou si vědomi smrtelného nebezpečí, přicházejícího ze severu? Jsou připraveni dělat kompromisy? Slábne snad jejich revoluční duch?

Můj závěr je jasný a rozhodný: Ne! Kuba nepadne! Kubánci jsou si dobře vědomi, co se s největší pravděpodobností skrývá za sladkými řečičkami prezidenta USA. Nepodvolí se a revoluci nezradí.

Nebezpečí ze Západu je reálné. Nátlak, úskoky, machiavelistická politika – to vše ve snaze vykolejit, zničit kubánskou revoluci. Ani na vteřinu si však nemyslete, že Kubánci nevidí, co má Impérium za lubem.

Kuba se drží, už celá desetiletí. Vede si lépe než dřív. Je také silnější než kdy předtím. Jsem           přesvědčen, že zvítězí.

Než budu pokračovat, mám návrh pro ty, kdo to vidí jinak a mají skutečně strach: jeďte na Kubu a pomozte jí, pokud jste také názoru, že teď čelí nebývalému nebezpečí. Vydejte se tam, promluvte s lidmi, pište, filmujte, fotografujte. Podpořte Kubu v cizině. Kupujte její produkty, poslouchejte její hudbu, sledujte její filmy, čtěte její knížky. Utraťte peníze tam místo v Thajsku, na Panenských ostrovech nebo v Egyptě, potřebujete-li trochu sluníčka. Udělejte něco reálného, něco konkrétního.

Kuba je největší internacionalista na celém světě. Hlásá solidaritu s desítkami utlačovaných a chudých zemí. Už udělala tolik pro druhé - pro zbytek světa. Teď udělejme něco pro Kubu, místo prorokování jejího kolapsu! Udělejte to, bojíte-li se o její budoucnost, a udělejte to i v případě, že o ni nemáte strach.  

Santiago de Cuba je známo jako statečné a odhodlané město. Právě tady začala 26. července 1953 kubánská revoluce. Právě tady je pohřben velký básník, spisovatel a národní hrdina José Martí. A právě tady vyhlásil Fidel Castro 1. ledna 1959 z balkónu radnice vítězství revoluce.

Stejně jako Salvador Bahia v Brazílii, Santiago de Cuba dalo světu několik nejlepších muzikantů. Teď v legendárním Casa de la Trova i mnoha dalších městských klubech, kabaretech a koncertních sálech tančí smíšené páry všech ras v radostných rytmech sonu a salsy. Na Kubě je rasismus cizím, neznámým pojmem.

Během mé návštěvy si ve druhém patře Casa de la Trova mladý Číňan vyměňoval milostné   poznámky s černým děvčetem, zatímco na starém parketu před brilantní, euforickou kapelou tančilo tělo na tělo několik místních párů.

Tady není žádná ´politická korektnost´ potřeba. Nic není na povel. Rovnost ras i pohlaví přichází přirozeně, instinktivně, jako logický ´meziprodukt´ revoluce.

Bezpočet Kubánců bojovalo a padlo při osvobozování afrických národů od západního imperialismu. Tisíce kubánských lékařů a učitelů stále působí v některém z nejchudších a nejzapadlejších koutů světa. Kubánská revoluce bojuje za humanitu. Zápasí, stojí na straně utlačovaných, ať už jsou to muži, ženy či děti. Barva kůže nic neznamená. Jedna věc je jasná všem Kubáncům: každý člověk, každá rasa si zaslouží důstojný život.

Tohle je ´můj komunismus´. Kuba je moje ´mateřská země´.

A právě to je to, kvůli čemu západní imperialismus Kubu nenávidí. Právě kvůli tomu  proti ní míří svou jedovatou propagandu, mající kubánskou revoluci zdiskreditovat. Právě kvůli tomu se ji snaží všemi dostupnými prostředky vykolejit z komunistického azimutu: přímými útoky, embargem a teď i novou, machiavelistickou kapitolou ´normalizace´.

Ignacio Guerra Batancour, matematik ze Santiago de Cuba, je rozhodným přívržencem revoluce a kubánského komunistického systému:

´Lidé se samozřejmě bojí Obamy a jeho motivu nedávné návštěvy Kuby. Přišel jen aby normalizoval vztahy mezi našimi dvěma zeměmi? Pochybuji! Ale naštěstí Kubáncům proudí v žilách spousta revolucionářské krve. A jsou chytří! Většina z nich se nechce znovu stát kolonií a kapitalismus nechtějí. Tady chceme jen trochu zlepšit svou ekonomickou situaci, ale jinak je velká většina lidí šťastná s tím, co mají. Mně je 64…´

Vypadá nanejvýš na 50…

´Pamatuju si, jak to bývalo před revolucí. Bylo to tvrdé, ponižující… Museli jsme žít s podvýživou, nevzdělaností a vykořisťováním…Když přišel komunismus, změnilo se to totálně. Ani teď nejsem bohatý. Vůbec ne! Manželka a já jsme celý život tvrdě pracovali. Ona bývala členkou mezinárodního lékařského týmu. Všem členům naší rodiny se však dostalo dobrého vzdělání. Manželka je doktorka; náš syn je neurochirurg. Nemáme moc, máme však dost všeho toho, co skutečně potřebujeme. A všichni žijeme smysluplný život.´

´Ale teď se Spojené státy budou snažit Kubu  definitivně destabilizovat…´

´Samozřejmě! Všichni to víme. Ti, kdo říkají, že to neví, jsou vlastně součástí spiknutí proti komunistické Kubě. Vidíme, co dělá Západ po celém světě. Ale nenecháme Kubu padnout. Severoameričané se budou snažit všemožnými triky, ale nikdy se neodváží sem vpadnout. Protože si stále pamatují zátoku Sviní a Playa Giron. Tenhle národ má velké srdce, ale dokáže být také tvrdý. Má kuráž. Nedovolil by, aby tenhle systém vzal za své.´

Říkám mu, jak moc tuhle zemi miluji. Objal mě. ´Buď vítán!´ řekl mi. ´Žij zdravý a dlouhý život! A brzy se vrať do Santiaga de Cuba. Skuteční přátelé jsou vždy vítáni. Budeme na tebe čekat.´  

Playa Giron… Tady si Západ troufl. A prohrál na hlavu. Do zbraně nastoupil celý národ. V jediném rozhodujícím okamžiku se tenhle zelený něžný ostrov proměnil v monolitní betonovou bariéru. ´Oni ´ neprošli! Porazili je lidé, které prý přišli ´osvobodit´.

Cestoval jsem na Playa Giron, přes 250 kilometrů po vlastní ose z Havany; nejprve po impozantní šestiproudové dálnici, potom po dvouproudové silnici. Řídil jsem Chevrolet z roku 1952, pečlivě opravenou, nablýskanou a spolehlivou, přátelskou obludu.

Kuba se pozoruhodně změnila a já to všechno viděl kolem sebe. Děsivé roky extrémních obětí jsou ty tam. Teď jsou po celém ostrově parádní silice, pohodlná a čistá odpočívadla a čerpací stanice.

´Podívej, pomerančové farmy!´ ukazuje mi Dariel, můj přítel a řidič. ´A tady je jedna obrovská plantáž cukrové třtiny … kukuřice…´

Pole jsou dobře vedená a vesnice podél silnice prosté, ale čisté a soběstačné, se zdravotnickými zařízeními, školami a základními službami.

Kuba nebudí dojem bohatství, nepůsobí však ani chudě. A vypadá mnohem líp než před třemi roky, kdy jsem tu pracoval naposledy.

Nerozpadla se. Nezhroutila se. Roste, zlepšuje se a rozvíjí. Nevidět ta a popírat dosažený  pokrok vyžaduje koňskou dávku kontrarevolučního sebezapření.  

V malém, ale informacemi nabitém Muzeu Gironu si prohlížím obrazy, mapy a dokumenty, přibližující krutosti invaze z dubna 1961, inscenované a zaplacené Spojenými státy a mající svrhnout Fidela Castra. Přes 1.500 kubánských emigrantů a žoldáků tehdy přistálo na dvou místech v zátoce Sviní. Po 72 hodinách prudkých bitev v celé oblasti Cienaga de Zapata  byli Gusanos, vetřelci, nakonec poraženi.

Teď je celá cesta z dálnice až na Playa Giron lemována památníky padlým Kubáncům, mužům a ženám, kteří bránili svou vlast proti nejmocnější imperialistické zemi na světě. Bezpočet výrazných plakátů stále připomíná cestovatelům:

GIRON – PRVNÍ VELKÁ PORÁŽKA YANKEESKÉHO IMPERIALISMU V LATINSKÉ AMERICE

A samozřejmě PATRIA O MUERTE! ´Vlast nebo smrt!´

Ptám se kurátorky muzea, zda zdejší lidé vnímají tohle místo čistě jen jako historickou pamětihodnost, anebo jsou si vědomi, že ke stejným teroristickým činům Západu jako tady stále dochází všude ve světě?

Odpovídá jednoznačně: ´Dobře víme, co se ve světě děje. Sledujeme zprávy, díváme se na TeleSur a o dění kolem nás diskutujeme. To, co se stalo tady, je jen jeden z tisíců hrůzných zločinů, spáchaných imperialismem.´

Dívám se na snímky zničených civilních letišť, zraněných a zabitých Kubánců. Je tu pár bot patřících ženě, která přišla o život během bombardování civilního letiště. V západním lexikonu je to nazvané ´nevydařená invaze´. Já tomu říkám terorismus.

Potom přijíždí v obrovském autobusu skupina amerických a kanadských turistů. Hluční a neuctiví, začínají pořizovat ´selfíčka´ před památníky a vystavenou vojenskou technikou. Žádné pohnutí ve tvářích - žádné emoce, natož lítost.

Přistupuji ke staršímu páru z Minnesoty. ´Vzbuzuje to ve vás něco?´ ptám se ho.

´No, byla tu bitva, že?´ odpovídá se širokým,  o to však prázdnějším úsměvem.  

´Ano, byla tu bitva,´ říkám a jdu pryč.

Právě v době, kdy jsem na Kubě, hovoří Fidel Castro na konci 7. sjezdu strany:

´Na nás všechny přijde řada, ale myšlenky kubánských komunistů zůstanou jako důkaz, že na této planetě lze, pracujete-li se zápalem a důstojně, vyprodukoval materiální a kulturní bohatství, jež lidstvo potřebuje, a my musíme neúnavně bojovat, abychom jej dosáhli. Našim bratrům v Latinské Americe i ve světě musíme sdělit, že kubánský lid zvítězí.

Toto může být jedna z posledních chvil, kdy mluvím v téhle místnosti. Hlasoval jsem pro všechny kandidáty, které sjezd doporučil do voleb, a vážím si pozvání a čest vám, kteří mi nasloucháte. Blahopřeji vám všem a především compañero Raúlu Castrovi k jeho obdivuhodnému úsilí.

Vyrážíme na pochod a budeme dokonalí v tom, v čem bychom měli být, bezmezně odhodlaní a jednotní, tak jako Martí, Maceo a Gómez, na nezadržitelném postupu kupředu.´

Na Kubě se vše, od obrany země po zachování životního prostředí, považuje za věc revoluce. Projížděl jsem pozoruhodnou biosférou, Cienaga de Zapata, místem světového dědictví. Odpoledne začíná silnici křižovat obrovská armáda barevných krabů. Celá oblast je původní, čistá, nezkomercializovaná. Říkám řidiči, že krabi nakonec mají prospěch ze socialismu, a stejně tak mangovníky, močály a pláže. Souhlasí.

V zapadlé vesnici, zvané Soplillar, narážím na malé muzeum a krásnou knihovnu s impozantní sbírkou knih. Stoly a židle jsou vyrobeny ručně s láskou, jako něžné hračky.

Chlapík, který to tu má na starost, Pedro Amaury Santos Llambio, je univerzitní profesor a nadšenec vesnického vzdělávání. Několik dní v měsíci vyučuje na univerzitě ve městě, ale ve zbývajícím čase pečuje o muzeum a knihovnu, ležící nějakých 5 kilometrů od Zátoky Sviní.

„Nevěřil byste tomu, ale tahle obrovská oblast Cienaga de Zapata mívala před revolucí jen čtyři školy. Děti trpívaly podvýživou;  všude samý hlad a bída. Všechno to, co tu vidíte, je přímý výsledek revoluce.“

Soudruh Pedro Amary je, jak sám o sobě říká, knihomol. A zná mnoho revolucionářů z Kuby i z ciziny. Dokonce se setkal s jednou z dcer Noama Chomskyho.

Je přesvědčen, že Kuba nepadne. Věří v socialismus. Vzdělává lidi, učí je, informuje a diskutuje s nimi o světě. A říká:

„Kuba má síly dost.  Všechno jsme udělali vlastníma rukama. Sem ke mně přišlo mnoho Evropanů. Nevím proč…ani jak mě vůbec našli? Tohle místo je přitom na hony daleko od kteréhokoli velkého města… Ale přicházejí: myslitelé, spisovatelé a novináři… Diskutujeme. Já sám naprosto otevřeně. Říkávám jim: ´Všechno to, co teď máte v Evropě, je díky masakrům, jichž jste se po světě dopouštěli.´

Vysvětluji mu, že jsem měl nedávno projev v italském parlamentu a řekl tam, poslancům přímo do tváří, v zásadě totéž. A že bych se sem v budoucnu rád vrátil a strávil tu nějaký čas, mluvil s místními lidmi ve vesnici a předčítal z některé z mých knih v této knihovně.

Třeseme si rukama, objímáme se. Mluvím s několika dalšími lidmi z vesnice. Kuba se nevytrácí. Je-li v nebezpečí, budeme za ni bojovat.

Krátce pak pracuji v Havaně. Je mnohem komplikovanější než provincie. Potkávám se tu s malíři, filmaři, novináři i majiteli soukromých restaurací. Ti mluví okrasně, slovy volenými opatrně.

Tady se přetřásá víc ´mír´ a ´porozumění´.

Někteří lidé v Havaně se o politiku nestarají, většina však ano.

Chápu, proč má mnoho cizinců poté, co navštíví jen Havanu a možná jednu nebo dvě turistické pláže, pocit, že Kuba své revoluční nadšení ztrácí. Ale dokonce i v Havaně jsou ´poskytovatelé služeb´ jedna věc a běžní občané zcela jiná.

Velcí kubánští intelektuálové a umělci jsou však téměř unisono na straně revoluce.

Za této návštěvy však v jejich společnosti tolik času nestrávím. O to víc chci naslouchat přímo lidem v hlavních městech provincií a na vesnicích.  

Na druhém konci země, pouhých pár kilometrů od zátoky Guantánamo, přímo u ´hranic´  se Spojenými státy, je Comunidad Glorieta.

Uprostřed ulice zastavuji mladou ženu. Čistě náhodně. Je jí osmadvacet, pracuje ve videoobchodě. Jmenuje se Yarai. Ptám se jí, zda ví, co se děje za ostnatým drátem, na okupovaném území.

Ví.

Bojí se?

´Bát se? Ani náhodou! Doufám, že k válce s gringos nikdy nedojde… samozřejmě chceme, aby tohle území, tahle základna byly vráceny Kubě. Nelíbí se nám, že ji mají oni. Ale že bych se bála? Ani náhodou!´

Ostatní vesničané reagují podobně.

Často používám slovo ´strach´. Ptám se, zda se lidé ´bojí´. To proto, že mnoho mých přátel z celého světa se neustále netají obavami a říká, že Kuba nepřežije a už brzy s ní bude konec.   

V samotném městě Guantánamo vidím obrovská hřiště, plná dětí. Je neděle, tisíce lidí jsou  venku, baví se, procházejí a povídají si. Další nádherné kubánské historické město! Vnímám tu uvolněnou, optimistickou atmosféru.

Na přístupové cestě ke Guantánamu bije do očí obrovský plakát:

VÍTEJTE NA GUANTÁNAMU, PRVNÍ ANTIIMPERIALISTICKÉ LINII OBRANY!

Můj místní řidič parafrázuje Che. Býval učitelem na škole. Teď je to penzistou, chce ale ´zůstat zaměstnaný´. Když mu říkám že toho mám plné kecky, směje se:

´Che říkával, že opravdový revolucionář nemá na únavu nárok. Kdokoli se cítí unavený, má na to samozřejmě právo. Pak si však nemá říkat revolucionář.´

Tohle je Kuba.

´V tom případě zastavme na rychlou kávu,´ říkám mu s úsměvem. ´A pracujme dál!´

„To už je lepší!“ kontruje a plácá mě po zádech.

Najednou je tu základna, dole přede mnou; obrovská, dotěrná, odporná, úplně mimo mísu; nezákonně okupované kubánské území; imperialistická bašta.

Šklebím se. Grimasa neuniká skupině venezuelských turistů. Dívka řekla: ´Que mierda, no?´ ´Stojí to za ho…, že jo?´

Přitakávám. Dodat není co. Ta dívka to shrnuje exaktně.

´Kdyby to Obama myslel vážně, že chce vztahy mezi oběma zeměmi zlepšit, musel by nejprve  vrátit základnu Guantánamo Kubě,´ říkám jí.  

Cestou tam zastavilo naše auto kontrola. Kubánská policie zastavuje auta jen zřídka, tady, u ´hranic , však přece jen trochu víc.

Z důstojníka se klube mladá dáma.

´Jak se máte?´ ptám se jí.  

´Jako v peci,´ říká. ´To je hic, co? Musí být minimálně pětatřicet.´

Došly jí cigarety a je očividně unavená. V Loma Grande jsem koupil balíček místního kuřiva a plechovku ledové vody. Teď, při cestě zpět do města Guantanamo a do Santiaga de Cuba, jí obojí podávám. ´ To je pro vás,´ dodávám.

´Vy se mě snažíte podplatit, paráda!“ směje se z plných plic. Otevřeně se mnou flirtuje, tím nejnevinnějším a nejpřirozenějším způsobem. Vidím, že to chce reakci, tu poklonu je potřeba nějak vrátit, jinak se urazí. Tak to na Kubě chodí. Chvilku hledám slova. Se západní politickou korektností jsem vedle.

Má nádherné oči, vlasy jako uhle a u pasu velkou pistoli  

„Gringos přes tuhle kontrolu jaktěživ neprojdou,´ říkám. ´Zcepení už při pohledu na vaši krásu.´

Je to neohrabané. Ale zabírá to. Šťastně se usmívá. Objímá mě, na zlomek vteřiny tiskne  své křehké tělo k mému a líbá mě na tvář. My dva jsme na okamžik jako v sedmém nebi, vše kolem nás je však zatraceně vážné, až příliš reálné. Kubánské tanky jen kousek od nás, s kanóny namířenými na základnu. Z místa, kde stojíme, jsou bunkry a ostnatý drát na dohled.  Ano, ´první antiimperialistická linie obrany´.

A já dobře vím, že jsem na frontě a na té správné straně.

´Půjdu,´ říkám dívce. ´Už musím. Vždycky jsem ale na straně vašich lidí.´ Zprvu se mi zdá, že to zní nemístné. Ale není to tak. Salutuje mi a její tvář náhle zvážní. Salutuji i já. A pak jí kladu pár posledních otázek:

´Máte strach?´ ukazuji na ostnatý drát.

´Ne.´  

´Neobáváte se toho, co může být za Obamovou návštěvou? Že na vás zkusí něco jiného? Nemáte strach, že tentokrát jim to může vyjít, že kubánský socialismus nakonec dokáží  vykolejit?´

´Ne, já se nebojím,´ odpovídá. Jen to. Hrdá. Sebejistá. Nefalšovaná Kubánka!

Vracím se do auta a kontrolní stanoviště mizí za pár okamžiků za zatáčkou. Pilně začínám  čistit své propriety, jako by šlo o zbrojní arzenál. A nestačím se divit, proč mám z ničeho nic knedlík v krku a zamlžené brýle.

´Takže Kuba nepadne?´

´Ne, soudruhu,´ odpovídá řidič. ´Nesmí. Nemá právo padnout.´

Spěcháme do Santiaga, Santiaga de Cuba.

´Tak dobře. Tak si zazpívejme,´ říkám chraplavý hlasem.. ´Tak už si sakra zazpívejme!´