„Běloši tvoří 12 procent populace. Díky minulým 350 rokům rasové exploatace ke Dni nezávislosti v roce 1994 vlastnili 87 procent zemědělské půdy. Za jedenadvacet let, jež od té doby uplynula, se však změnilo pramálo.“ Na 600.000 pracovních míst pro lidi černé pleti naopak mezitím ubylo. Následkem je „masivní vlna migrace do černošských předměstí“.

Jsou „jak ohniskem xenofobního násilí, tak jeho katalyzátorem“. Vznikala  v době, kdy rasismus světila platná legislativa. Jako přívěsky městských aglomerací, rezervovaných „Jen pro bílé“ – zchátralé a  přelidněné kolonie „krabiček od sirek pro černou pracovní sílu coby submisivní společenské dno“. A k tomu i „obehnané plotem“ a „jen s jedním či několika málo vstupy“, aby „je policie bělošského režimu mohla kdykoli hravě uzavřít“. Značná část černé populace ty lokality z dob segregace – namnoze stále bez elektřiny i kanalizace - obývá dodnes.

Navzdory rétorice o „duhové zemi“ („Rainbow Nation“) je Jihoafrická republika stále sendvičem ze „dvou separátních a nerovných společností: prvé složené převážně z černých a chudých, žijících v černošských předměstích“ – a „té druhé, převážně bílé pleti a prosperující“, obývající předměstí zcela odlišného typu.

Když byl Nelson Mandela po 27 letech věznění v roce 1990 propuštěn, v „černošských předměstích vybuchly nekonečné oslavy“. „Teď, po jedenadvaceti letech vlády Afrického národního kongresu, zaměstnaného víc usmiřováním monopolu bělošského kapitálu, než redistribucí půdy a zdrojů černošské chudině, explodují černošská předměstí násilím.“

Jde přitom o „xenofobní násilí černoších na černoších“. Coby bizarní dozvuk „staletí násilí a represe bělochů na černoších“. O paradox „psychologie koloniálního násilí“, analyzovaný už Franzem Fanonem. Kdy se letitý systém „násilí bělochů na černoších“ - a „argumentace“, která je „legitimizuje“ - nakonec „internalizuje“ i v mentalitě jeho obětí. V podobě „negativních stereotypů o černoších“, jejich domněle subalterních „schopnostech, sklonu k násilí a méněcennosti“. Tedy jakéhosi „internalizovaného rasismu“, jak tuto absorpci ideologie „bělošské nadvlády“ těmi, koho utlačuje, nazval už roku 1903 W. E. B. Dubois, sám vědec černé pleti.

V JAR k tomu drahnou měrou přispěla i dřívější legislativa, „pohlížející na násilí vůči černochům méně přísně, než na násilí vůči bělochům“. I  nemalá část černošské populace tak podvědomě „připisuje životu svému i ostatních černých Afričanů jen mizivou hodnotu“. I to je jedním z klíčových zdrojů narůstajícího „afrofobního násilí“.

Vlivná jihoafrická média všechny tyto stereotypy cíleně reprodukují. „Čtyři největší mediální domy jsou i nadále z velké části v rukou bílých majitelů mužského pohlaví; dohromady ovládají přes 80 procent všeho, co Jihoafričané sledují z obrazovek a čtou.“ A unisono „soustřeďují pozornost na symptomy, a nikoli nemoc samu“. Místo „širšího kontextu příjmové nerovnosti“ – a akutních požadavků „ekonomické demokratizace“ - celé téma „zužují na vandalismus, loupeže a obecnou kriminalitu“.

Tomu se velmi propracovaně podřizuje i prezentace JAR zahraničním návštěvníkům. Tak jako v průběhu světového šampionátu ve fotbale v roce 2010, jehož zahraniční publikum dostalo mapky „bezpečných ulic“, vybavených příjemnými kavárničkami a dalším obvyklým zázemím turistického ruchu – a to i „v Sowetu a přímo Vilakazi Street se starým domem Nelsona Mandely i stávajícím domem Winnie Madikizela-Mandelové a Desmonda Tutu, hned vedle kaváren servírujících studené pivo a tradiční africkou kuchyni“. To vše se aranžuje s cílem „odvést zrak od úděsného životního standardu, panujícího stále ve slumech černošské   populace“.

„Pár kilometrů odtud, na Johannesburské burze, si magazín The Economist povšiml, že ze 295 společností, které se tu obchodují, mají černocha za generálního ředitele všeho všudy čtyři. Navzdory dvaceti letům jihoafrické demokracie ovládají společnosti, vlastněné bělochy, 75 procent jihoafrické burzy. Je to největší koncentrace bohatství a moci na Zemi.“

Korporace, spjaté s apartheidem, budí asociace s německými firmami, vévodícími ekonomice „Třetí říše“. V Jižní Africe však „usmíření“ nevedlo ani ke střídání stráží. V čele klíčových bank a korporací stojí i nadále ty samé postavy, profitující už z rasistického režimu. A „ty samé společnosti, vlastněné bělochy, si ve velkém mastí kapsy z černošské pracovní síly, příjmů z turistiky i zisků maloobchodu, plynoucího ze samotných černošských předměstí“.

„Za neoapartheidu vynesly jihoafrické korporace svým západním akcionářům rekordní zisky.“ Práce přitom nabízejí stále méně. Po pádu rasistického režimu „činila nezaměstnanost 15 procent, dnes vyletěla do astronomických 25 procent“. I proto, že rozhodující jihoafrické společnosti zvyšují ziskové marže jak cestou „outsourcingu v zahraničí, tak najímáním Afričanů z jiných zemí, které lze exploatovat ještě víc“. Na domácí pracovní trh to má – jak na to kriticky upozorňuje odborová centrála Cosatu – stále destruktivnější dopad hlavně ve sféře turistického byznysu a maloobchodu.

Xenofobní útoky – konstatovala i jihoafrická filiálka úřadu OSN pro otázky běženců – „propukly koncem března po pracovních sporech mezi Jihoafričany a zahraničními dělníky“. Mají už na svědomí i minimálně šest lidských životů. „Tragickou ironií je, že všichni tito Afričané byli ze zemí, které za války za osvobození od režimu apartheidu poskytovali bojovníkům za svobodu útočiště“.

„Za apartheidu byla bezkonkurenčně největším investorem v Jižní Africe Británie, následovaná Spojenými státy.“ Kapitál „obou zemí tu dosahoval nejvyššího výnosu na světě“. „Spojené státy a vlády ostatních západních kapitalistických zemí rasistický režim apartheidu nejen podporovaly, ale také z něj přímo profitovaly. Velká část jihoafrického rozpočtu jde dodnes na splátky dluhů z dob apartheidu západním zemím. Černošský lid tak za svou represi platí podruhé.“