Tehdy se stabilnějších poměrů podařilo dosáhnout až díky brettonwoodskému systému z konce II. světové války. Dezintegraci, postupující dnes, odstartovala prvá fáze finanční a ekonomické krize v letech 2007 -  2009. V končícím roce 2015  – soudě dle statistik MMF, BIS a dalších mezinárodních institucí – už „obrat mezinárodních finančních trhů překročil ukazatele z roku 2007“. Vyšší, než před krizí, je však hlavně – dokládá prominentní poradenská společnost McKinsey – jak globální dluh, tak závazky všech jednotlivých skupin zemí.

Táž společnost z toho vyvozuje, že další fáze krize je na spadnutí, hlavně  v USA, Evropské unii a Číně. Tady se po „varovných signálech ze srpna, kdy se indexy akciového trhu začaly strmě propadat, úřadům sice destabilizaci podařilo zastavit (ač jen převážně administrativními kroky). Nicméně bublina na čínském akciovém trhu se nikam nevypařila.“  

Letos se ovšem „i nadále nafukovaly bubliny především na finančních trzích USA a EU. Bubliny, nadouvající se tak dlouho, jsou ve světě světových financí novým jevem.“ A tedy i názornou ilustrací, že „tak intenzivní provoz, jako teď, tiskárny centrálních bank ještě nezažily“. Jejich úrokové sazby pro komerční banky jsou přitom stále téměř nulové. „Tolik peněz zadarmo nebylo k mání dokonce ani za apogea ekonomické krize ve 30. letech minulého století.“ 

„Spousta expertů proto předpokládala, že už letos dojde i k jiným otřesům.“  Typu „krachu dolarové soustavy, úplného či částečného rozpadu eurozóny (odchodu řady zemí z jejích řad), kompletního defaultu Ukrajiny, paralýzy Mezinárodního měnového fondu, rozvalu G-20 atd. Na většinu z toho v roce 2015 sice nedošlo, nikdo to ovšem ani neanuloval, prostě se to jen převádí do roku 2016.“

Z toho, nač letos už naopak došlo, považuje profesor za symptomatickou i příští rok především následující mozaiku:

• Zánik londýnského “zlatého fixingu“, který si udržoval monopol nepřetržitě od roku 1919, a přechod na nový systém cenotvorby zlata. Sám o sobě se sice „do jeho ceny nijak zvlášť nepromítl, v budoucnu však o sobě vědět dá“.
  
  
• Oznámení Řecka z 5. června, vyhlašující default závazků vůči MMF, a srpnová dohoda s ECB, EK a MMF o finanční pomoci ve výši 85,5 miliardy EUR, rozložené do tranší na tři roky a podmíněné úspornými škrty, reformami a privatizací veřejných statků;
  
  
• Vznik Asijské banky pro investice do infrastruktury (AIIB) s Čínou coby iniciátorem a hlavním akcionářem. Jejími členy je téměř 60 zemí. Dvacet z nich jsou přitom státy z jiných kontinentů, včetně Británie a dalších předních evropských států. „Fakticky tak jde o globální, a nikoli regionální organizaci. Činnost má zahájit v roce 2016.“;
  
  
• Říjnový podpis smlouvy o Transpacifickém partnerství (TPP) za účasti 12 zemí (USA, Japonska, Malajsie, Vietnamu, Singapuru, Bruneje, Austrálie, Nového Zélandu, Kanady, Mexika, Chile a Peru). Ratifikována má být už v příštím roce. Coby „zcela nový model obchodně-ekonomické a měnově-finanční integrace“, mající napomoci i uzavření smlouvy o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP), které se USA snaží oktrojovat Evropské unii. V obou případech je cílem faktický převod kvanta států pod „americký management“, a tak i další „posílení dominance USA ve světě“; 
  
  
• Verdikt MMF z 30. listopadu, jímž se „čínskému jüanu oficiálně přiznává status rezervní měny“ – vedle amerického dolaru, eura, jenu britské libry šterlinků;
  
  
• Rozhodnutí MMF z 8. prosince, pozměňující některé z jeho funkčních principů. Hlavně ten, jenž dosud vylučoval poskytnutí úvěru zemím, neplnícím své závazky vůči suverénním věřitelům. Bezprostředním motivem byla legalizace dalších půjček Ukrajině přesto, že neuhradila své závazky vůči Rusku, splatné k 20. prosinci, a uhradit je ani nehodlá. Z těchto účelových důvodů však MMF mění jeden ze svých nosných  pilířů;
  
  
• Samo „moratorium na úhradu dluhu vůči Rusku ve výši 3 miliard dolarů, které Kyjev oficiálně oznámil 18. prosince“, jež lze právem považovat za „kompletní default Ukrajiny“. Hned „po novoročních oslavách se téma, spojené s ukrajinským defaultem, stane pro světová média jedním z klíčových“;
  
  
• Usnesení správní rady Federálního rezervního systému USA ze 16. prosince, které poprvé od roku 2006 zvyšuje základní úrokovou sazbu o 0,25 procenta (oproti stávajícímu rozpětí 0 – 0,25 %). A zároveň avizuje, že k dalším zvýšením sazby přistoupí v příštím roce. „Daný krok pocítí nevyhnutelně jak americká, tak celá světová ekonomika.“;
  
  
• Zákon o rozpočtových výdajích, přijatý před pár dny americkým Kongresem, jehož důležitou součástí je souhlas s reformou MMF. Konkrétně s revizí kvót a hlasovacích práv členských zemí a zdvojnásobením kapitálu MMF. Obě změny, odsouhlasené v MMF již v roce 2010, Spojené státy dosud blokovaly;
  
  
• Předvolání výkonné ředitelky MMF Christiny Lagardeové před francouzský soud ze 17. prosince. Na základě „podezření, že se madam Lagardeová v době, kdy byla ministryní financí v Sarkozyho vládě, dopustila zneužití služební postavení“. Budí to ovšem spíš dojem „psychologického nátlaku na vrcholnou činitelku MMF s cílem změnit fond v ještě poslušnější nástroj Washingtonu“. 

V příštím roce bude těžištěm „sféry mezinárodních financí střet mezi Washingtonem, usilujícím o záchranu dolarové soustavy, a Pekingem, pokoušejícím se americké banky a korporace vytísnit“. „Někteří experti mají za to, že pozadí konfrontace tkví v konfliktu mezi dvěma hlavními klany majitelů peněz – Rockefellery, těžícími z opory ve státní moci USA, a Rothschildy, pokoušejícími se dostat pod svou kontrolu Čínu.“

 Международные финансы: куда направлен вектор 2015 года?