Tehdy se stabilnějších poměrů podařilo dosáhnout až díky brettonwoodskému systému z konce II. světové války. Dezintegraci, postupující dnes, odstartovala prvá fáze finanční a ekonomické krize v letech 2007 - 2009. V končícím roce 2015 – soudě dle statistik MMF, BIS a dalších mezinárodních institucí – už „obrat mezinárodních finančních trhů překročil ukazatele z roku 2007“. Vyšší, než před krizí, je však hlavně – dokládá prominentní poradenská společnost McKinsey – jak globální dluh, tak závazky všech jednotlivých skupin zemí.
Táž společnost z toho vyvozuje, že další fáze krize je na spadnutí, hlavně v USA, Evropské unii a Číně. Tady se po „varovných signálech ze srpna, kdy se indexy akciového trhu začaly strmě propadat, úřadům sice destabilizaci podařilo zastavit (ač jen převážně administrativními kroky). Nicméně bublina na čínském akciovém trhu se nikam nevypařila.“
Letos se ovšem „i nadále nafukovaly bubliny především na finančních trzích USA a EU. Bubliny, nadouvající se tak dlouho, jsou ve světě světových financí novým jevem.“ A tedy i názornou ilustrací, že „tak intenzivní provoz, jako teď, tiskárny centrálních bank ještě nezažily“. Jejich úrokové sazby pro komerční banky jsou přitom stále téměř nulové. „Tolik peněz zadarmo nebylo k mání dokonce ani za apogea ekonomické krize ve 30. letech minulého století.“
„Spousta expertů proto předpokládala, že už letos dojde i k jiným otřesům.“ Typu „krachu dolarové soustavy, úplného či částečného rozpadu eurozóny (odchodu řady zemí z jejích řad), kompletního defaultu Ukrajiny, paralýzy Mezinárodního měnového fondu, rozvalu G-20 atd. Na většinu z toho v roce 2015 sice nedošlo, nikdo to ovšem ani neanuloval, prostě se to jen převádí do roku 2016.“
Z toho, nač letos už naopak došlo, považuje profesor za symptomatickou i příští rok především následující mozaiku:
- Zánik
londýnského “zlatého fixingu“, který
si udržoval monopol nepřetržitě od roku 1919, a přechod na nový systém cenotvorby
zlata. Sám o sobě se sice „do jeho ceny nijak zvlášť nepromítl, v budoucnu
však o sobě vědět dá“.
- Oznámení
Řecka z 5. června, vyhlašující default
závazků vůči MMF, a srpnová dohoda s ECB,
EK a MMF o finanční pomoci ve výši 85,5 miliardy EUR, rozložené do tranší
na tři roky a podmíněné úspornými škrty, reformami a privatizací veřejných
statků;
- Vznik
Asijské banky pro investice do infrastruktury
(AIIB) s Čínou coby
iniciátorem a hlavním akcionářem. Jejími členy je téměř 60 zemí. Dvacet z nich
jsou přitom státy z jiných kontinentů, včetně Británie a dalších předních evropských států. „Fakticky tak jde o
globální, a nikoli regionální organizaci. Činnost má zahájit v roce 2016.“;
- Říjnový
podpis smlouvy o Transpacifickém
partnerství (TPP) za účasti 12
zemí (USA, Japonska, Malajsie, Vietnamu, Singapuru, Bruneje, Austrálie, Nového Zélandu, Kanady, Mexika, Chile a Peru).
Ratifikována má být už v příštím roce. Coby „zcela nový model
obchodně-ekonomické a měnově-finanční integrace“, mající napomoci i uzavření
smlouvy o Transatlantickém obchodním a
investičním partnerství (TTIP),
které se USA snaží oktrojovat Evropské
unii. V obou případech je cílem faktický převod kvanta států pod „americký
management“, a tak i další „posílení dominance USA ve světě“;
- Verdikt
MMF z 30. listopadu, jímž se „čínskému jüanu oficiálně přiznává status
rezervní měny“ – vedle amerického dolaru, eura, jenu britské libry šterlinků;
- Rozhodnutí
MMF z 8. prosince, pozměňující některé z jeho funkčních principů.
Hlavně ten, jenž dosud vylučoval poskytnutí úvěru zemím, neplnícím své závazky
vůči suverénním věřitelům. Bezprostředním motivem byla legalizace dalších půjček
Ukrajině přesto, že neuhradila své závazky vůči Rusku, splatné k 20. prosinci, a uhradit je ani nehodlá. Z těchto
účelových důvodů však MMF mění jeden ze svých nosných pilířů;
- Samo
„moratorium na úhradu dluhu vůči Rusku ve výši 3 miliard dolarů, které Kyjev oficiálně oznámil 18. prosince“,
jež lze právem považovat za „kompletní default Ukrajiny“. Hned „po novoročních
oslavách se téma, spojené s ukrajinským defaultem, stane pro světová média
jedním z klíčových“;
- Usnesení
správní rady Federálního rezervního
systému USA ze 16. prosince, které poprvé od roku 2006 zvyšuje základní
úrokovou sazbu o 0,25 procenta (oproti stávajícímu rozpětí 0 – 0,25 %). A
zároveň avizuje, že k dalším zvýšením sazby přistoupí v příštím roce.
„Daný krok pocítí nevyhnutelně jak americká, tak celá světová ekonomika.“;
- Zákon
o rozpočtových výdajích, přijatý před pár dny americkým Kongresem, jehož důležitou součástí je souhlas s reformou
MMF. Konkrétně s revizí kvót a hlasovacích práv členských zemí a zdvojnásobením
kapitálu MMF. Obě změny, odsouhlasené v MMF již v roce 2010, Spojené
státy dosud blokovaly;
- Předvolání výkonné ředitelky MMF Christiny Lagardeové před francouzský soud ze 17. prosince. Na základě „podezření, že se madam Lagardeová v době, kdy byla ministryní financí v Sarkozyho vládě, dopustila zneužití služební postavení“. Budí to ovšem spíš dojem „psychologického nátlaku na vrcholnou činitelku MMF s cílem změnit fond v ještě poslušnější nástroj Washingtonu“.
V příštím roce bude těžištěm „sféry mezinárodních financí střet mezi Washingtonem, usilujícím o záchranu dolarové soustavy, a Pekingem, pokoušejícím se americké banky a korporace vytísnit“. „Někteří experti mají za to, že pozadí konfrontace tkví v konfliktu mezi dvěma hlavními klany majitelů peněz – Rockefellery, těžícími z opory ve státní moci USA, a Rothschildy, pokoušejícími se dostat pod svou kontrolu Čínu.“
Vyloučit proto nelze ani „rozpad systému na jednotlivé zóny a bloky, analogický vývoji ve druhé polovině 30. let XX. století, v předvečer světové války“. Pak byly základem „obchodně-ekonomických vztahů uvnitř jednotlivých zón měny jejich metropolí (britská libra šterlinků, francouzský frank, americký dolar atd.)“. Zatímco „obchod mezi jednotlivými bloky poklesl řádově a jejich vzájemné vztahy přešly na barter, clearingové zúčtování a zlato“.