Trable, doléhající na milióny rodin, píše, nejsou jen následkem sankcí a propadu cen ropy a plynu. Hlavním viníkem je totiž „korupce, nekompetentnost a ideologická zaslepenost ´ekonomického bloku ruské vlády´“. A také  „zkorumpovaní gubernátoři, líná vládní byrokracie i vyslovená sabotáž“.  

Sám Putin své ministry veřejně nekritizuje. Staví se naopak i za ty, které propírají média. Premiér Medvěděv je jejich ataků vesměs ušetřen. Tím častěji míří na vicepremiéra Arkadije Dvorkoviče a Igora Šuvalova, ministra ekonomického rozvoje Alexeje Uljukajeva a ministra financí Antona Siluanova. Tyhle i další „atlantické integracionisty“, jak jim autor přezdívá, si berou na paškál nejen státní, ale i mnohé privátní televize.

Naproti tomu „Putinovy spojence“ – zastánce „eurasijské suverenity“ – média stále víc chválí. Hlavně ministry zahraničí Sergeje Lavrova, obrany Sergeje Šojgu a pro mimořádné situace Vladimíra Pučkova či vicepremiéra pro obranný průmysl Dmitrije Rogozina. Ten pohled sdílí i široká veřejnost.

Že se schyluje ke změnám, které ten uzel musí rozetnout, je veřejným tajemstvím. A to k posunům mnohem zásadnějším, než jaké leckdo spatřuje ve vzniku Národní gardy, vedené Viktorem Zolotovem z úzkého kruhu Putinových spojenců. On sám přitom „žádnou pretoriánskou gardu, která by ho chránila,  nepotřebuje“. Skutečnou váhu má spíš to, že Zolotov je i členem Ruské bezpečnostní rady.

Na samu „pátou kolonu“, pokračuje The Saker, se chystá jiná operace. Klíčová role v ní připadne Všeruské lidové frontě. „Unikátnímu fenoménu“, jenž „politickou stranou není, přinejmenším oficiálně“. Profiluje se jako „hnutí stejně smýšlejících politických sil“. Putin zůstává jedním z jeho předsedů i dnes. Každodenní činnost fronty řídí „Stanislav Govoruchin, velice talentovaný a populární filmový režisér“. Fronta sdružuje nejen fyzické osoby, ale i „společenské a politické organizace, celé korporace, odbory, kluby, vládní agentury (typu pošty či železnice) i mnohé další subjekty“.

Oficiálně sice sdílí strategické i taktické cíle Jednotného Ruska. Od něj se ovšem liší právě v tom, co je dnes mnohem důležitější. Jednotné Rusko založila skupina jednotlivců, sahající od Sergeje Šojgu až po Borise Berezovského. S cílem „prosazovat tandem Putin + Medvěděv“. Všeruský lidový svaz založil Putin sám. Coby svou „pretoriánskou garda v politice“. „Hlavní nevládní ´organizační nástroj´,“ díky němuž mu nechybí zpětná vazba.

Především zmíněná fronta mu sbírá i hodnověrné důkazy „korupce, nepotismu, byrokratické zvůle, administrativní nekompetentnosti atd.“ Za tím účelem utváří i cílené investigativní týmy. Ten poslední shromáždil fakta o stavu 65.000 kilometrů ruských silnic a kritických náladách, které vyvolávají.  Fronta má – coby „prezidentův hlídací pes“ – dveře dokořán i na televizní obrazovky. Její lídři jsou častým hostem diskusních pořadů. Pokud to Putin bude potřebovat, frontu lze „změnit v politickou stranu doslova přes noc“. 

Dnes je to přitom tak, že „čím hůř na tom Rusko bude ekonomicky, tím silnější        

bude Putin a slabší naopak ´atlantičtí integracionisté´“. Tím ostřejší kritika se právě na stav ekonomiky snáší v médiích. Zatímco Všeruská lidová fronta demaskuje „sabotáže páté kolony“, Putin sám se jejich veřejné kritice zatím vyhýbá.

Co přesně má Putin v plánu, sice říci neumím, píše tajuplný anonym. Tím víc lze dedukovat z toho, jak se „se vyrovnal s podobnými výzvami v minulosti“. V podstatě všechny totiž, „dřív než podnikl vlastní kroky, nechal záměrně vyhnít“. Tu taktiku volil už v případě „druhé čečenské války“, kdy zavelel k protiútoku až po islamistické invazi do Dagestánu a teroristických masakrech v Moskvě. Také „ukronacisty“ nechal Novorusko napadnout dokonce dvakrát, „dřív než mu umožnil úspěšný protiútok a donutil juntu podepsat dohody Minsk-1 a Minsk-2“. I „v Sýrii si počkal, až Daeš ohrozí Damašek a teprve pak nařídil velice omezenou, o to však efektivnější ruskou vojenskou intervenci“.   

„Ti, kdo Putina nenávidí, to budou vydávat za známku jeho slabosti a nerozhodnosti a tvrdit, že měl pokaždé zasáhnout mnohem dřív.“ Putin vyráží do akce až ve chvíli, kdy se situace zdá být téměř beznadějná. Právě tím se, míní The Saker, bude řídit i nadále také vůči Ukrajině.

Pokud jde o domácí scénu, mnohé napoví výsledky letošních parlamentních voleb. „Jedním z možných scénářů je ten, že opoziční strany (komunisté, Žirinovského liberální demokracie a strana Spravedlivé Rusko) dopadnou lépe, než se očekává. To by Putinovi mohlo poskytnout záminku, jak se ´ekonomického bloku´ zbavit a nahradit tyto ministry členy Komunistické strany (Zjuganov sice vypadá jako postava z éry starého Brežněva, v KS je však i pár velice inteligentních a zajímavých mladých lídrů).“

„Ať tak či onak, mám silný pocit, že ´ekonomický blok´ Medvěděvovy vlády nepřežije ani konec letošního roku.“