Herbert Hoover, později americký prezident, ho založil už roku 1919. Stať Marka Moyara, visící na jeho webu teď, alarmuje už titulkem – Sedm fatálních pochybení Bílého domu. Okno do ujeté logiky, pudící „stranu války“, otevírá dokořán.  

„Americké vojáky by z nedávných strategických porážek bylo možné obvinit v případě, že by na přípravu strategie měli vliv. Jejich vliv na Bushovu administrativu však byl omezený a Obamova administrativa jejich rady ignorovala.“

Seriál „velkých neúspěchů“ a „zásadních chyb“, jejž mělo zavinit právě to, sahá až k útoku na Afghánistán v roce 2001. Každá z dalších intervencí v pořadí ty samé přešlapy hrotila ještě víc. Coby „přímý důsledek rozhodnutí prezidenta na politickém či strategické poli“. Zatímco armáda „své taktické chyby napravovala“, aniž by „jedinou z nich zavinila zavinila i strategický nezdar“.   

V Afghánistánu, Iráku, Libyi, Sýrii i Jemenu to tak byl právě Bílý dům – za Bushe i Obamy – kdo tu do americké politiky vnášel „nekompetentnost“, „chybné soudy“, „dezorganizaci“, ba „lpění na omšelých teoriích“. Samy vojenské zásahy vynesly „strategický úspěch změny režimu“. „Fatální pochybení“ tkvělo až v tom, že Bush junior i Obama „do těchto zemí nevyslali vojska v počtu, dostatečném pro potlačení vzpour po změně režimu“ - a drželi je tam „jen po krátké období formování nové vlády“.

Obama prý dokonce k „použití americké vojenské síly pociťoval nepřiměřený odpor“. Hlavně on tak údajně propadl neúměrné „víře v demokratizaci“. Planá  snaha „budovat demokratickou společnost“ ho - v Afghánistánu, Iráku i Libyi – vedla i k „nesprávné volbě spojenců“. A nedokázal tak „rodící se demokracii zajistit životaschopnost“.

Jen z čiré „ukvapenosti“ prý stáhl vojska z Afghánistánu. „Po jejich odchodu se situace zhoršila natolik, že tu CIA musela roku 2014 zavřít své základny“. Podobně jako v Jemenu, kde „masivní kroky proti vzbouřencům neschválil“ - a „americké operace tu na prahu roku 2015 skončily naprostým fiaskem“. „Povstalci dobyli hlavní město a…CIA vyhnali.“

Jen „deficit vojenského prvku“ měl zavinit i „nezdar libyjského demokratického experimentu“. Poněvadž „dlouhodobý strategický úspěch“ by mu garantoval pouze „americký kontingent“. Tu samou chybu prý Obama dělá  i v Sýrii.

Že „proti americké intervenci do Afghánistánu a Iráku zazněly ze zahraničí výhrady“, ví se i v „institutu pro otázky války, míru a revoluce“. Podle něj však „jen zastírají fakt, že tyto intervence vyvolaly vůči Spojeným státům respekt a strach většiny světa“ Poněvadž vedly ke „svržení nepřátelských režimů“, „trvalé vojenské přítomnosti Spojených států tváří v tvář ničemné rezistenci“ - a potvrdily tak jejich připravenost k „dlouhodobým a nákladným vojenským expedicím“, zpochybněnou už „vyklizením Jižního Vietnamu v roce 1975“. Což „muselo být vzato v potaz v místech typu Damašku, Teheránu, Moskvy, Pekingu a Pchongjangu“. A šlo na ruku americké „strategické převaze i všude jinde“.

„Strach a respekt se začaly vytrácet až roku 2009, kdy Obamova administrativa definovala harmonogram odchodu vojsk z Afghánistánu.“ A „vypařily se roku 2011, kdy USA odešly z Iráku. Prestiž Ameriky se zhroutila“. A „ještě níž se propadla po debaklu ´červené čáry´ v Sýrii“ i na Ukrajině a vzestupu Islámského státu. Dála dál trpí ve stínu řešení „íránského jaderného programu“, „Čínské rozvojové banky“ i vyústění „syrské občanské války“.  To vše vede k „poklesu strategického postavení Spojených států“.

Drtivá většina světa to kvituje. „Myšlenkový tank“ v gáži „strany války“ buší na poplach. Ten vzkaz dostihům o Bílý dům zní nadoraz. Nadchne jen praštěného fanatika.