Je to jednička na americkém trhu tištěných médií (měřeno denní tiráží). Vydává i USA Today či USA Weekend. Ruské údery trvaly 167 dní, bilancuje tu Matthew Bodner. Kolik ze zhruba 60 zúčastněných letounů je zpátky ve Voroněži i na dalších mateřských základnách, se zahraniční experti teprve pídí. O to víc povel, který je stáhl domů, zaskočil i protřelé experty. Shoda tak panuje vlastně jen v tom, že padl přímo z Kremlu – a ve vazbě na pokračování  ženevských rozhovorů o urovnání syrské krize, plánované od 24. března.

Bývalý Obamův poradce na syrské téma Fred Hof, působící teď v Atlantické radě, to vidí následovně: „Myslím, že cílem je vnutit Spojeným státům dělné  vztahy s Bašárem.“ To „Putinovi umožní tvrdit, že americké tažení za změnu režimu a demokratizaci, jak tomu říká sám, porazil, a Rusko je zpět v ranku klíčových velmocí“.

Putin na setkání 17. března, kde na 700 účastníků operace obdrželo státní vyznamenání, vyčíslil její náklady sumou, rovnající se 480 miliónům dolarů. „Tedy kolem 2,9 miliónu dolarů za den.“ Ani „nezávislé odhady, jako od analytika IHS Bena Moorese“, to nevidí na víc než „kolem 4 miliónů dolarů za den“.

„Ruské stroje se ovšem rychlostí, s níž Sýrii vyklidily, mohou i vrátit zpátky. Infrastruktura pro jejich redislokaci zůstala zachována a Putin řekl, že ´bude-li to nezbytné, Rusko je s to svůj kontingent v regionu rozmístit doslova během pár hodin v rozsahu, adekvátním vývoji tamní situace, a nasadit celý svůj arzenál bez jakýchkoli omezení´.“  

Ruské vzdušné údery zahájila třicítka letounů a 16 vrtulníků. Při počátečních 20 vzletech denně. Už od poloviny října bylo jen letounů nasazeno dvakrát tolik. Od listopadu i do víc stovky úderů za den. Coby „impozantní demonstrace vzestupu ruského operačního tempa“.

„Mnozí analytici“ tak – tím spíš „v poměru k vynaloženým zdrojům“ -  „hodnotí syrskou operaci Ruska jako Putinův velký úspěch. Zasáhl do konfliktu s jasným cílem a situaci na bojišti změnil zásadně.“ Jak tím, že „zachránil Asada před hrozící porážkou“, tak „posílením ruské letecké základny v Latákiji i námořní kapacity v přístavu Tartús“. I díky „tomu, jak zvedá kotvy, se Putin jeví nejen jako vítěz, ale i ten, kdo má za jednací stůl v rukou všechny varianty“.  

Také „načasování ruského odsunu tak zjevuje pravé pohnutky Moskvy“: „zachránit Asadův režim před kolapsem“, i tím si „pojistit ruský vliv na syrský režim“ – a  „dostat se za jednacím stolem do pozice, rovnocenné se Spojenými státy“.

„Ruská intervence“ – citují Defense News ruského analytika Vladimíra Frolova – „skutečně změnila trajektorii války a umožnila Asadovi  konsolidovat kontrolu nad většinou západní Sýrie. Oslabila také síly umírněné opozice, které zbavila iniciativy. Konečného vítězství, v něž Asad zřejmě doufal, však nedosáhla. Putin Asadovi podal pomocnou ruku ve válce a dovlekl strany k jednacímu stolu.“

O to víc mu, tvrdí i Frolov, šlo o cíl s širším dosahem: „Ruský prezident zasáhl v Sýrii v naději, že ukončí diplomatickou izolaci ze strany Spojených států. A toho dosáhl. Spojené státy přistupují k Rusku znovu za podmínek, vyhovujících  Moskvě.“

Podobně to hodnotí i Mark Galeotti z New York University, který se ruským ozbrojeným silám věnuje dlouhodobě: „Putin načasoval konec operace  perfektně. Čím déle by tam zůstal, tím větší i nebezpečí, že se něco zvrtne. A Putin si libuje v tom, jak udělat dojem, takže prvý den nepřímých rozhovorů v Ženevě byl přirozeně dnem, kdy byl odsun oznámen.“