Pro
New York Times jsou těžké zbraně pro 5.000 amerických vojáků, přesouvané do
několika pobaltských a východoevropských zemí, „významným
příspěvkem k odstrašení Ruska od
možné agrese v Evropě“. Buchanan ten blábol nebere. Slova generála Jurije Jakubova, že jde o
„nejagresívnější krok Pentagonu od
konce studené války“ – a „Rusko proto zvětší své síly a zdroje v západním
operačním prostoru“ - vnímá jako výstrahu, míněnou smrtelně vážně.
„Pentagon a Kongres mají zřejmě za to, že Putin
blufuje a tváří v tvář tvrdé pozici Spojených států stáhne chvost.“ Kongres tak dává „zelenou dodávkám
zbraní Kyjevu, aby se Doněck a Luhansk pokusil vyrvat z rukou rebelů, kteří se trhli od Ukrajiny, a dobýt Krym.“
„Pokud Pentagon skutečně přesune živou
sílu a těžké zbraně Spojených států do Polska
a pobaltských zemí a Kyjevu dodá
zbraně k útoku na východoukrajinské povstalce, je to cesta do
americko-ruské konfrontace, jaká tu nebyla od časů studené války.“
Tím spíš si třeba ujasnit, dokud je čas, čím vším to hrozí:
Za „kubánské
raketové krize“ byl „tím, kdo vycouval, skutečně Chruščov“. Eisenhower však
nehnul malíčkem proti „potlačení maďarské
vzpoury“, Kennedy „spolkl i Berlínskou zeď“, Johnson zásah proti „Pražskému
jaru“ a „jen verbálne, a ne vojensky“ reagoval i Reagan na „potlačení Solidarity“.
„Appeasementu neholdoval jediný
z těchto prezidentů, všichni však respektovali geopolitickou realitu.“
Fakt, že „překročit červenou čáru NATO v
Německu s sebou neslo riziko
válečné kalamity, jejíž důvody za takové riziko nestály.“
Zato „teď riskujeme s Ruskem kolizi
v Pobaltí a na Ukrajině, kde Spojené státy žádné životní zájmy jaktěživ
neměly a kde je vojensky v převaze protivník“. Tady jsou - jak napsal Les Gelb v The National
Interest - „chromá ruka Západu“
a „vojenská převaha Ruska nad NATO na jeho západních hranicích“ v Pobaltí
„každému bolestně evidentní“. Moskva tu
disponuje nejenom účinným jaderným deterentem, ale svou vůli k rozhodnému
odporu také deklarovala zcela jasně. A pokud „si tu NATO přesto začne, Moskva
své trumfy vynese“. „Demonstrovat svou slabost či ten střet prohrát je to
poslední, oč může NATO stát.“
Jenomže „střet, provokovaný Pentagonem a Johnem McCainem, by dopadl právě tak“.
Poněvadž „vyrazí-li Kyjev s americkými zbraněmi proti rebelům na východě a
Moskva jim expeduje letouny, tanky a děla, utrží Kyjev debakl. A co budeme
dělat pak?“
„Pošleme letadlové lodě do Černého moře napadnout ruskou flotilu
v Sevastopolu a čelit ruským
raketám a leteckým úderům?“
„Dřív, než si NATO naplánuje konfrontaci
s Ruskem, bude namístě se porozhlédnout, kým že to Amerika disponuje pod
svým vedením. Podle nového průzkumu Pew
Global Attitudes Project není názoru, že NATO má, napadne-li Rusko jeho
pobaltské spojence, vyrazit do války, ani polovina dotázaných v Británii, Francii, Německu, Itálii i Španělsku. Němci jsou, nehledě na Článek 5 jeho charty, proti tomu, aby NATO na obranu Litvy, Lotyšska a Estonska nasadilo
vojenskou sílu, v poměru 58 ku 38. Američané jsou pro to, aby se na obranu
pobaltských států použila, v poměru 56 ku 37. V otázce vojenské
pomoci Ukrajině je Amerika rozdělená, 46 procent je pro a 43 procent proti. Pro
vyzbrojování Ukrajiny je však jen 1 z 5 Němců a Italů a vyzbrojování Ukrajiny nemá jasnou
většinovou podporu v žádné z významnějších zemí NATO.“
„Ve Washingtonu jsou jestřábi
v Kongresu nadržení Putinovi předvést,
kdo že je to ten chlap ze železa. Když ale expedují zbraně na Ukrajinu a
americká vojska a pancíře do pobaltských zemí, mají za sebou rozdělenou zemi a
NATO, které součástí té konfrontace být nechce.“
„Tady je, na rozdíl od kubánské raketové
krize, tím, kdo má regionální vojenskou převahu, Rusko.“
NATO-Russia Collision Ahead?