Pro New York Times jsou těžké zbraně pro 5.000 amerických vojáků, přesouvané do několika pobaltských a východoevropských zemí, „významným příspěvkem k odstrašení Ruska od možné agrese v Evropě“. Buchanan ten blábol nebere. Slova generála Jurije Jakubova, že jde o „nejagresívnější krok Pentagonu od konce studené války“ – a „Rusko proto zvětší své síly a zdroje v západním operačním prostoru“ - vnímá jako výstrahu, míněnou smrtelně  vážně.

„Pentagon a Kongres mají zřejmě za to, že Putin blufuje a tváří v tvář tvrdé pozici Spojených států stáhne chvost.“ Kongres tak dává „zelenou dodávkám zbraní Kyjevu, aby se Doněck a Luhansk pokusil vyrvat z rukou rebelů, kteří se trhli od Ukrajiny, a dobýt Krym.“

„Pokud Pentagon skutečně přesune živou sílu a těžké zbraně Spojených států do Polska a pobaltských zemí a Kyjevu dodá zbraně k útoku na východoukrajinské povstalce, je to cesta do americko-ruské konfrontace, jaká tu nebyla od časů studené války.“

Tím spíš si třeba ujasnit, dokud je čas, čím vším to hrozí:

Za „kubánské raketové krize“ byl „tím, kdo vycouval, skutečně Chruščov“. Eisenhower však nehnul malíčkem proti „potlačení maďarské vzpoury“, Kennedy „spolkl i Berlínskou zeď“, Johnson zásah proti „Pražskému jaru“ a „jen verbálne, a ne vojensky“ reagoval i Reagan na „potlačení Solidarity“.

„Appeasementu neholdoval jediný z těchto prezidentů, všichni však respektovali geopolitickou realitu.“ Fakt, že „překročit červenou čáru NATO v Německu s sebou neslo riziko válečné kalamity, jejíž důvody za takové riziko nestály.“ 

Zato „teď riskujeme s Ruskem kolizi v Pobaltí a na Ukrajině, kde Spojené státy žádné životní zájmy jaktěživ neměly a kde je vojensky v převaze protivník“.  Tady jsou - jak napsal Les Gelb v The National Interest - „chromá ruka Západu“ a „vojenská převaha Ruska nad NATO na jeho západních hranicích“ v Pobaltí „každému bolestně evidentní“. Moskva tu disponuje nejenom účinným jaderným deterentem, ale svou vůli k rozhodnému odporu také deklarovala zcela jasně. A pokud „si tu NATO přesto začne, Moskva své trumfy vynese“. „Demonstrovat svou slabost či ten střet prohrát je to poslední, oč může NATO stát.“

Jenomže „střet, provokovaný Pentagonem a Johnem McCainem, by dopadl právě tak“. Poněvadž „vyrazí-li Kyjev s americkými zbraněmi proti rebelům na východě a Moskva jim expeduje letouny, tanky a děla, utrží Kyjev debakl. A co budeme dělat pak?“    

„Pošleme letadlové lodě do Černého moře napadnout ruskou flotilu v Sevastopolu a čelit ruským raketám a leteckým úderům?“

„Dřív, než si NATO naplánuje konfrontaci s Ruskem, bude namístě se porozhlédnout, kým že to Amerika disponuje pod svým vedením. Podle nového průzkumu Pew Global Attitudes Project není názoru, že NATO má, napadne-li Rusko jeho pobaltské spojence, vyrazit do války, ani polovina dotázaných v Británii, Francii, Německu, Itálii i Španělsku. Němci jsou, nehledě na Článek 5  jeho charty, proti tomu, aby NATO na obranu Litvy, Lotyšska a Estonska nasadilo vojenskou sílu, v poměru 58 ku 38. Američané jsou pro to, aby se na obranu pobaltských států použila, v poměru 56 ku 37. V otázce vojenské pomoci Ukrajině je Amerika rozdělená, 46 procent je pro a 43 procent proti. Pro vyzbrojování Ukrajiny je však jen 1 z 5 Němců a Italů  a vyzbrojování Ukrajiny nemá jasnou většinovou podporu v žádné z významnějších zemí NATO.“ 

„Ve Washingtonu jsou jestřábi v Kongresu nadržení Putinovi předvést, kdo že je to ten chlap ze železa. Když ale expedují zbraně na Ukrajinu a americká vojska a pancíře do pobaltských zemí, mají za sebou rozdělenou zemi a NATO, které součástí té konfrontace být nechce.“

„Tady je, na rozdíl od kubánské raketové krize, tím, kdo má regionální vojenskou převahu, Rusko.“