Už v nejbližších dvou, třech letech se na ně mohou snést i následující bumerangy:

• „Tálibové, vládnoucí v Afghánistánu“;
• „Irák, sražený do nekonečné etnicko-náboženské války se statisíci mrtvých. Americké a britské ropné korporace, nucené zvednout  z Iráku kotvy“;
• „Libye, rozpadlá na několik vzájemně nepřátelských kmenových enkláv. Libyjská ropa i strategicky významné pobřeží, na které USA už nedosáhnou“;
• „Porážka amerických nominantů v ozbrojené opozici v Sýrii, debakl scénáře ´demokratizace´ Sýrie i překreslení mapy Velkého Blízkého východu“;
• „Porážka vládnoucí koalice v Německu a růst odstředivých tendencí v členských zemích NATO“;
• „Propad Ukrajiny do hluboké politické krize, na jejímž pozadí se ustaví nezávislé Doněcká a Luhanská lidová republika.“

Ve všem, co o politickém  osudu  prvého Afroameričana v čele Spojených států rozhodne, připadá specifická role právě Ukrajině. „Prizmatem  dlouhodobých zájmů USA se její význam nedá srovnat ani s Afghánistánem, ani s ´Islámským státem´, ani s Libyí, ani se Sýrií. Válka na Ukrajině strhla z cílů Západu škrabošku.“ A to, že právě s Ukrajinou se počítalo jako s „hlavním nástupištěm úderu na Rusko coby nositele jiného civilizačního projektu“, je tak jako na dlani.

Že nejde o méně, než o „střet civilizací“ – řečeno s ikonickým názvem knihy Samuela Huntingtona – ilustruje už kontrast v symbolice. Zatímco domobrana jihovýchodu bojuje pod emblémy válek za zachování svéprávnosti Ruska, „ukrajinská armáda – v barvách žluto-modrého  prostěradla, věnovaného roku 1845 gubernátorem Haliče von Warthausenem  haličskému trestnímu pluku, když vyrážel potlačit rolnické v Maďarsku“.

„Plán úderu na Rusko přes Ukrajinu, plán, do nějž se už investovaly  miliardy dolarů, praská ve švech. Rusko si s operací, jejíž kódové označení svět ještě nezná, poradilo vlastními silami.“

„Napřed zkolabovaly sny o vojenské námořní základně aliančních flotil NATO v Sevastopolu a rozmístění strategického letectva USA na krymských základnách. Krym jim utekl doslova před nosem. Ti, komu Amerika říká pane, si Baracka Obamu vzali do prádla: ´Jak tomu máme rozumět, Mr. President? Ráčilo vám to proklouznout mezi prsty?´“

„Nositel Nobelovy ceny začal ztrácet glanc. Došlo mu, že hrozí předvolání na koberec, v čem že porušil popis práce.“ Tím víc se „snažil stůj co stůj dokázat, že celý projekt ještě není zralý na odpis“. A „rukou, která se ani nezachvěla, poslal ukrajinské ozbrojené síly potlačit vzbouřený Donbas“.

To už však byla – ve „srovnání s krymským přešlapem“ – „chyba kalibru o řád vyššího. Ukrajinská vojska se nakonec, po utrpěných porážkách, stáhla a jejich debakl srazil Ukrajinu do kolen zhrouceného státu ještě víc. O jejím vstupu do NATO už nemůže být ani řeči.“

Teď „prezidentovi ti, komu říká Amerika pane, adresovali ne dotaz, ale rovnou žádost: ´Račte to dát do pořádku. Termíny hoří.´ Barack Obama začal střečkovat. Žádnou variantu, jak ´to dát do pořádku´, však nemá.“ Poněvadž právě „válka, která Ukrajina rozdělila, staví obnovu unitárního státu pokojnou cestou mimo hru“. A s „torzem armády, které režimu zůstalo, je na výhru v nové válce bez šancí“.

„Prezident se stal rukojmím ukrajinské krize. Plány, která má ve vztahu k Ukrajině NATO, půjdou do koše co nevidět. Zbývá tak jediná možnost: uplatnit prastarou americkou šablonu – flikovat následky avantýr tím, že se i nadále pokračuje právě v nich.“

„Barack Obama se točí na obrtlíku. A podobně jako jeho předchůdce, George Bush Jr., co ´věřil´ v to, že bezpilotníky Saddáma Husajna brázdí nebe nad Texasem, ´věří´ v ruskou agresi i v to, že Rusové sestřelili malajsijský letoun.“ A „svými výroky vytáčí sebe a i celý okolní svět do amoku, který mu umožní vypálit světlici zahajující novou ukrajinskou válku“.

„Kyjevské vedení je, soudě podle jeho kroků, se záměry Washingtonu srozuměno.“ A „chystá blokádu, v jejíž oprátce mají Doněcká a Luhanská lidová republika vypustit duši. Jsou to přípravy k válce. Jen co skončí, signál k útoku vydá laureát Nobelovy ceny.“