Jak pohlížíte jako historik na názory, které se v souvislosti se 70. výročím konce druhé světové války u nás také objevují, tedy že Československo nebylo Rudou armádou v pětačtyřicátém roce osvobozeno, ale dobyto?

Já už to slyšel i v brutálnějším tvaru. Dokonce od poslance z lože katolíka, co pořádal veřejné žranice s Pinochetem. Rozhlasová přestřelka, v níž jsme se utkali už před pár lety, ho vytočila i k unikátnímu doznání: „Hitlerovi mám ze všeho nejvíc za zlé, že pustil bolševické hordy až do středu Evropy.“    

Ty „hordy“ – že mu huba neupadne – tu položily přes 140 tisíc životů. Už půl roku nato u nás přesto nebyla jediná sovětská jednotka. To, kudy to po válce vzala politika, „dobyla“ zkušenost Mnichova, okupace a války – a ne „dobyvatelské“ bodáky nebo tanky. Svědků, o jejichž autentičnosti není pochyb, jsou mraky. Včetně Ferdinanda Peroutky, kolem nějž je teď mela na jiné téma. Tak třeba v článku „Volby a co po nich“ – vyšel už před těmi z května 1946 – napsal: „Nedomnívejme se, že neměnnou pravdou je například kapitalismus… Není jiné vyhlídky na klid v tomto státě, než přijmout socializaci upřímně a trvale. Dosud se nepodařilo dokázat některým lidem nutnost pádu kapitalismu… Nevěřit, že dělníci upřímně i vášnivě si přejí socializaci, toť nedostatek psychologické jasnozřivosti.“ V jiném Peroutkově komentáři – „Co je reakce“ – zase stálo: „Kapitalismus nemá u nás naděje vytvořit novou harmonii, ovládnout velké moderní síly výrobní a technické a zároveň uspokojit lidstvo vnitřně; nová harmonie už je jen v možnostech socialismu… Socialismus tak velice a tak intimně se shoduje se silami přítomnosti a budoucnosti, hmotnými i psychologickými, že vše, co se zásadně staví proti němu, nemůže být pokládáno za nic jiného než reakci…“ Podobných citátů jsou ještě desítky. Jen od Ferdinanda Peroutky. A stovky dalších od desítek jiných.

Válka prostě dopadla opačně, než bylo v plánu. Sázka velkých prachů světa na Hitlera skončila fiaskem. Nacismu zlomila vaz země, která zisk z cizí práce zrušila. Všem, kdo si brousili zuby na ruské přírodní bohatství, sklaplo. Ústupky lidskosti, nevídané nikdy dřív – natož v posledním čtvrtstoletí – musel kapitál dělat i tam, kde nikdy nepodal demisi.    

Dnešní červená knihovna je o „americkém století“. Připustit, jak to bylo před 70 lety, může zavřít krám. Proto svou hvězdnou pěchotu nechá tlachat i o našem „dobytí“. Té demagogii velí „strana války“, která má na ruské zdroje spadeno dnes. Alibi, že chce svět „osvobodit“ od „stalinismu“, jí beznadějně chybí. Tím víc je vidět i do karet křižáckých tažení vedených proti Rusku v minulém století.    

Lze na sedmdesát let staré události hledět optikou poválečného vývoje, což vede zastánce těchto teorií k tvrzení, že jeden totalitní režim u nás byl jen nahrazen jiným, a o skutečném osvobození se tak dá hovořit jen v případě zemí západní Evropy?

Přijít s tou urážkou kdokoli ve chvíli, kdy ty kluky, fotry i holky v gymnasťorkách zasypávaly šeříky, Češi ho roztrhli jako hada – a co by z něj zbylo, trouflo by si ven jen noční kanalizací. Kdo tahal kaštany z ohně i za ně, věděly tehdy i anglosaské špičky. Například George Marshall, velící za války americkému generálnímu štábu – a později ten, po kom se jmenuje „Marshallův plán“ – prohlásil: „Pro naši zemi byl od samého počátku války rozhodujícím faktorem čas. Tento čas jsme získali díky hrdinnému odporu sovětského lidu. Sovětský svaz nám tento čas vykoupil svou krví a odvahou.“ Právě jeho „hrdinná obrana zachránila USA před válkou na jejich vlastním území“. Utrpět Moskva v roce 1942 porážku, „ocitli bychom se tváří v tvář nepříteli ovládajícímu většinu světa“. 

Že by snad „totalitní“ choutky pudily i Edvarda Beneše, nehlásá zatím ani „pravdoláska“, zhrzená, že se nestala dědičnou monarchií. Benešova kniha „Demokracie dnes a zítra“ měla premiéru v červnu 1942. Je – jak píše sám v jejím úvodu – „volným překladem mých přednášek na chicagské univerzitě od února do června 1939“. Válka ještě nezačala, ani Beneš však nemá pochyb, že „přivodí a vynutí si značnou kolektivizaci velkého, zejména těžkého průmyslu a některých odvětví zemědělského průmyslu“, „banky se stanou institucemi veřejnými, všeobecně prospěšnými, ne jak tomu je v dnešní formě – kapitalisticky spekulujícími a podnikajícími“. Také „půda bude pokládána za majetek státní či národní“. „Bude to značná proměna společnosti dosavadní,“ „doplněná do důsledku uplatněnou zásadou práva na práci a povinnosti pracovat“. Poněvadž „hospodářský systém klasického liberalismu a kapitalismu je pokládán i demokraciemi za přežitý“, průchodným východiskem bude jen systém, v němž „by kapitalistická ‚volná hra hospodářských sil‘ ve výrobě i distribuci statků byla nahrazena vědeckým hospodářským plánováním (regulování a stabilizování cen a mezd!). Systémem ‚humanitní‘, ‚socializující demokracie‘.“

Tomu šla po krku „studená válka“. Začala ještě dřív, než kapitalismus odepisoval i Ferdinand Peroutka. První plán jaderného útoku na Sovětský svaz je z listopadu 1945. Už ten – dokládá Norman Polmar v knize Strategic Weapons: An Introduction z roku 1982 – měl změnit v popel 20 sovětských měst (a s nimi i na 90 procent kapacit leteckého a automobilového průmyslu i dvě třetiny těžby a zpracování ropy). Roku 1950 šlo už o 70 cílů. Dosud prokázaných plánů, v nichž už měl „preventivní jaderný úder“ i přesné cíle a datum, je přes deset.

Ustát to proti takové špíně nebyl žádný med. Šrouby to utáhlo i tam, kde zněl původní plán úplně jinak. Co se nemělo stát ani naším jménem, tím nechci omlouvat. Domino, které rozbilo protihitlerovskou koalici, však spustil Velký bratr za Velkou louží. Věčná škoda, že se Roosevelt nedožil aspoň pár let navíc. Dojít na jeho poválečný plán, šlo to i u nás tak, jak to koncipoval už Beneš na prahu války. „Československá cesta k socialismu“, ražená tehdejší KSČ, mířila v zásadě shodným směrem.          

Bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg opakovaně prohlásil, že nejvíce obětí během druhé světové války přinesli Ukrajinci a Bělorusové, nikoli Rusové. Počet obětí občanů Sovětského svazu bývá odhadován na 25 milionů, existuje opravdu takové rozdělení podle národností, které by jeho slovům dávalo za pravdu?

Ta statistika samozřejmě existuje. Knížepána ovšem žene uličkou hanby, v níž si tak libuje. Nejpřesnější je tam, kde je i ze všeho nejvýmluvnější – v počtech padlých proti fašismu se zbraní v ruce. Rusů mezi nimi bylo dvakrát víc než všech ostatních sovětských etnik dohromady – 5,756 milionu. Ukrajinců – 1,377 milionu, Bělorusů – téměř 253 tisíc, Uzbeků – skoro 118 tisíc, Tatarů – přes 187 tisíc, Kazachů – 125 tisíc, Ázerbájdžánců – přes 58 tisíc, Arménů – téměř 84 tisíce… To pořadí – zájemcům je rád poskytnu kompletní – je sestaveno podle podílu padlých v boji v celkovém počtu občanů daného etnika. Rusové vedou bezkonkurenčně i z tohoto hlediska. Se zbraní v ruce jich padlo 5,78 % ze všech tehdy žijících ruských občanů SSSR – včetně nemluvňat a penzistů.  

Je-li řeč o celkových ztrátách, zvlášť kruté byly skutečně i v Bělorusku, lidnatém jen zhruba jako my, okupovaném vcelku i skoro ze všech nejdéle – hlavně však obdivuhodně aktivním v partyzánské válce. Má-li knížepán dojem, že ho svou poznámkou zlanaří, ráčí dřímat v čekárně na Godota. Dnešní Minsk ctí Velkou vlasteneckou válku stejně jako Moskva. Pokud jde o Ukrajinu – hlavně tu západní – tak v oné  statistice ovšem figuruje i na opačné straně. Především odtud – a pobaltských území tehdejšího SSSR – se rekrutovaly statisíce ozbrojenců válčících po boku „Třetí říše“. Ještě v polovině roku 1944 jich bylo celkem na 800 tisíc – z toho přes 150 tisíc v mundúrech SS.   

Jak to bylo s jednotlivými fronty Rudé armády za druhé světové války a lze o ukrajinských frontech tvrdit, že je tvořili převážně Ukrajinci, případně ty běloruské Bělorusové?

Rudá armáda nebyla variací na švýcarskou milici, která má uniformu i zbraň doma ve skříni. Ty, kdo narukovali už před válkou, rozmísťovala většinou úplně jinam, než odkud pocházeli – zhruba stejně jako u nás před rokem 1989. Tím větší Babylón to byl v letech, kdy se fronta pohybovala napřed východním směrem a pak zase zpátky na Berlín. Názvy frontů neměly s tím, jaké bylo jejich etnické složení, společného zhola nic. Snažit se sugerovat opak je jen další z groteskních švindlů, jimiž se námezdní rusofobie třeskutě zesměšňuje.    

Rusové nazývají 9. květen „Dnem vítězství“ místo osvobození, jak by si představovali protirusky naladění kritici. Vidíte v pojmenování ruského státního svátku problém pro „ostatní svět“?

Podmínkou osvobození bylo nad fašismem vyhrát. Rudá armáda prošla peklem, nad nímž se tají dech a tuhne krev. „Druhá fronta“ byla otevřena až tři roky po té „první“, východní. Právě ta vázala přes devět desetin vojenských kapacit celé fašistické „osy“, čítající mimochodem i desítku satelitních států. „Třetí říše“ přišla ke čtyřem pětinám všech ztrát právě tu.

Dokud to bylo v živé paměti, neměl s tím problém ani „ostatní svět“. Generál Eisenhower – velitel „druhé fronty“ a pozdější americký prezident – řekl  krátce po válce v Kongresu: „Tažení Rudé armády sehrálo v porážce Německa rozhodující úlohu. Schopnosti sovětského velení, statečnost a houževnost jeho bojovníků – mužů i žen – musejí nadchnout každého. Sovětský lid přinesl obrovské oběti na vlastní půdě zpustošené zvěrstvy nacistů. Jeho nezvratné rozhodnutí nepřipustit jiný výsledek války než vítězství se v dějinách bude uctívat navěky.“

Edward Stettinius – člen Rooseveltova štábu a později šéf americké diplomacie – byl ještě konkrétnější: „Americký lid nesmí nikdy zapomenout, že byl v roce 1942 na samém pokraji záhuby. Kdyby Sovětský svaz nebyl s to svou frontu udržet, Němci získali možnost dobýt Velkou Británii. Mohli se rovněž zmocnit Afriky a vybudovat své předmostí v Latinské Americe.“

Více než pikantní v dnešním kontextu je i citát z Winstona Churchilla. Přesněji z jeho instrukce ministerstvu zahraničí ze dnů, kdy Rudá armáda vstoupila do Polska – a hnala jím wehrmacht s důvtipem šokujícím i anglosaskou generalitu. „Nebýt Rusů,“ psal tehdy Churchill svým diplomatům, „Polsko by bylo zničeno či sraženo do otrocké pozice a polský národ sám vymazán ze zemského povrchu. Chrabré ruské armády však Polsko osvobozují, a to by nedokázala žádná jiná armáda na světě… Pokud si (Poláci) myslí, že kvůli polské východní frontě hodláme začít s Ruskem novou válku, musí být opravdu totálně natvrdlí. Národy, které se nebyly s to ubránit samy, se musejí řídit pokyny těch, kdo je zachránil a nabízí jim perspektivu skutečné svobody a nezávislosti.“      

Jsou lidé, mezi něž patří nejkratší dobu působící ministr nynější vlády Robert Pelikán, kteří tvrdí, že už jsme se za osvobození „naděkovali rudoarmějcům dost“. Je tedy po sedmdesáti letech načase s připomínáním konce druhé světové války přestat?

Pan ministr by měl investovat do kondic z morálky. Třeba by se mu pak nedělaly takové boule na hlavě, když dupe na hrábě. Sovětů u nás padlo více než tisíckrát tolik co Američanů. Těm se wehrmacht koncem války vzdával dobrovolně už na německém území. Jedinou větší americko-německou přestřelku u nás, srovnatelnou s řadou operací Rudé armády, si necucá z palce ani klaka pořádající trachtace našeho „osvobození U. S. Army“. Nic na ten způsob nevysmolily ani televizní štáby ztrapňující se stejným rektálním alpinismem.    

Já měl jako mladý kluk to štěstí mluvit se dvěma z osádky sovětského tanku zasaženého pancéřovkou v zatáčce Chotkovy ulice, kousek od předsednictva vlády. „Normálně bychom“ – ta slova i tváře si budu pamatovat nadosmrti – „vyslali napřed průzkum, protitankové zbraně zlikvidovali a teprve pak do zatáčky vjeli i s těžkou technikou. Rozkaz zněl ale Prahu zachránit stůj co stůj. Neváhali jsme ani sekundu.“ Bylo 9. května ráno. Německé vrchní velení už podepsalo kapitulaci. Komu se chtělo umírat i teď? Sovětů padlo jen v Pražské operaci čtyřikrát víc než všech Američanů na našem území.

Právo přece není jen labyrintem paragrafů. Že musí mít i „ducha“ – a étos – věděl už Montesquieu. Minulá ministryně spravedlnosti zlehčovala poměry v protektorátu. Jejímu nástupci zase nevoní díky těm, kdo za nás cedili krev. Otazníky, které to klade, hořknou na jazyku.     

Naopak při příležitosti 70. výročí jede prezident Miloš Zeman památku obětí uctít na 9. května do Moskvy. Je to vzhledem k osvobození Československa správný krok, když jeho kritici poukazují na to, že zrovna tak by tedy měl navštívit Kyjev, Kišiněv nebo i Bukurešť, protože nás osvobodili i ukrajinští, moldavští či rumunští vojáci?

Osvobodila nás armáda řízená z Moskvy. Jak je to dneska v daném směru s Kišiněvem nebo Bukureští, netuším. Předtím, než Hrad okupovala „pravdoláska“, jsme se těm, kdo nás pomohli osvobodit, chodili poklonit i tam.

Ukrajina ovšem – „zákonem“ z 9. dubna – zakázala i pojem „Velká vlastenecká válka“. 9. květen jako státní svátek, připomínající porážku fašismu, zrušila. Premiér Jaceňuk prohlásil postup Rudé armády – od rusko-ukrajinských hranic až do Berlína – za „sovětskou agresi“. Ten samý „zákon“ z 9. dubna pasuje banderovskou verbež, posluhující Hitlerovi, na národní hrdiny. A šéf politické policie SBU Valentyn Nalivajčenko dokonce vydal ferman, jímž svému inventáři ukládá metody „bezpeky“ „Ukrajinské povstalecké armády“ (UPA). Ta se za války dopouštěla zvěrstev, nad nimiž se zvedal kufr wehrmachtu i nižším šaržím gestapa. Banderovci vraždili i u nás. Má se snad Miloš Zeman klanět jim? Dělat stafáž Jaceňukově sprosťárně opsané z Goebbelse pár dní před sebevraždou?