Semjon Uralov však nabízí hlavně „sociologii davu“ s moskevskou adresou:

„Změna sociálně-ekonomického modelu a integrační obrat směrem k Asii povedou nutně k masové nezaměstnanosti tzv. kreativní třídy a vytlačování kancelářských sil na ulici.“ I procesí „Euromoskvanů“ tak bylo „pochodem zítřejších nezaměstnaných a deklasovaných“.

Právě obrat, k němuž „sankce“ Rusko nutí, rodí „novou sociální skupinu – moskevský lumpen-kreatariát. Ten s i-phonem, profilem na sociálních sítích, módní ofinou, hondou na úvěr, co nehladoví a nemá reálné povolání. Každá zrušená licence další banky v pořadí, zabývající se finančními spekulacemi, se rovná novým tisícům v davu lumpen-kreatariátu. Každé zboží, které nesmí vyvézt západní a střední Evropa – dalším manažerům bez práce, kteří nenávidí Kreml a Putina osobně.“

„Válka sankcí, rozpoutaná USA proti Rusku, se ve skutečnosti nevede v ekonomickém, ale společenském prostoru. Sankce dopadají v první řadě na Moskvu – neboť tak jako moskevská střední a premium-třída, není do světové ekonomiky integrován nikdo. A to po všech stránkách: počínaje spotřebními úvěry, tím, co jí a co nosí – až po devizovou kreditní kartu a dovolené ve Španělsku.“

„Sociální skupinou, která se stane investorem vzpoury, je moskevská buržoazie, finanční spekulanti a zprostředkovatelé, které cesta k suverénní ekonomice industriálního rázu a integrační obrat směrem k Asii zbaví dosavadních nadzisků. Finančně-burziánský byznys typu ´vzal jsem v Rakousku za 3 % a v Rusku prodal za 12 %´ nenávratně končí. Burziánskou vrstva moskevských elit brzy nečekají finanční, ale trestněprávní problémy.“

„Elita se rozpadne na burziánskou a industriální. Stát se logicky postaví za tu industriální, protože co do zachování sebe sama nebude mít na vybranou. Jiná volba, než jít proti státu, tak nezbude ani burziánským elitám.“

„Státní aparát dnešního Ruska je provázán s elitami byznysu v euroatlantickém stylu natolik, že rozeznat, kde končí úřad a kde byznys, se dá jen velice těžko.“ Ke „schizmatu na burziánskou  a industriální elitu proto dojde i ve státním aparátu“.

A „bude-li v regionech v převaze byrokracie orientovaná industriálně, právě v Moskvě lze čekat ostrý boj o moc ze strany její burziánské větve.“

„Byrokratická vrstva, orientovaná na emisně-burzovní ekonomický model, bude mezičlánkem mezi elitami, připravenými revoltu financovat, a davem lumpen-kreatariátu, ochotným jít za zachování stávajícího sociálně-ekonomického modelu Moskvy do ulic.“

Uralov nepopírá, že za zády revoltujícího „lumpen-kreatariátu“ jsou i zahraniční hráči, kteří jdou po krku svéprávnosti jeho země. V poslední instanci však půjde o to, dát i těmto vrstvám „možnost seberealizace v nových sociálně-ekonomických podmínkách“. Tím spíš, že „většina potenciálních pěšáků moskevské revolty není subjektem, ale objektem politiky a často ani netuší, jaké politicko-ekonomické síly tahají za její nitky.“