Britského premiéra Anthony Edena Násir rozlítil už tím, že se „spolu s několika dalšími důstojníky v roce 1952 odvážil sesadit krále Farúka, věrného Anglii, a poslat ho do římského exilu“. A dvojnásob tím, že „měl v červenci 1956 tu troufalost urazit vrávorající světovou velmoc i znárodněním Suezského průplavu v britsko–francouzských rukou“.

Jak málo se obojí slučovalo s krédem premiéra Jejího Veličenstva, ilustruje už jeho výrok v Dolní sněmovně z 23. prosince 1929: „Je-li Suezský průplav naší zadní branou k Východu, pak je ovšem i vstupní branou do Evropy. Jsou to lítací dveře britského impéria, jež se v zájmu náležité funkce našich komunikačních kanálů nesmí zastavit.“

„Když jeden z Edenových spolupracovníků už v březnu 1956, ještě před zestátněním průplavu, sepisoval plán, jak Násirův vliv v regionu omezit decentním způsobem, rozkacený Eden se na něj po telefonu obořil: ´Co má znamenat? Celý ten nesmysl Násira izolovat, či neutralizovat, jak tomu říkáte? Přeji si ho zavraždit, copak to nedovedete pochopit?´ A pak, po několika diskuzích s jiným spolupracovníkem: ´Nestojím o žádnou alternativu. A co mi je po tom, že v Egyptě nastane anarchie a chaos.“

„Politické emoce lídra upadajícího impéria přišly náramně vhod jinému partnerovi invaze. Izrael, kterému bylo právě teprve osm let, se cítil obklíčen arabskými státy, ideologicky ohrožen Násirovou panarabskou rétorikou a vysílen neustálými vojenskými střety s arabskými gerilami. Z izraelského pohledu byla šance zasadit úder největší arabské zemi, z níž se Egypt vzpamatovávat ještě dlouho, na dosah právě teď.“

„Klíčovou roli hrál, píše historička Alex Tunzelmannová, i ryze osobní motiv. Izraelskému premiérovi Davidu Ben Gurionovi ubylo v roce 1956 už 76. A tu se na politické scéně  v osobě egyptského Násira (tehdy mu bylo 38 let) z ničeho nic objevil mladý, dynamický a charismatický arabský vůdce, který byl dost možná s to celý arabský svět sjednotit proti Izraeli. Ben Gurion Násira dokonce srovnával se Salah Ed Dinem (Saladinem), který v roce 1187 osvobodil Jeruzalém od křižáků. A starý Ben Gurion měl za to, že rozdrtit nadějného arabského Násira je nejvyšší čas, dokud je to ještě v silách. A byla tu ostatně i další pohnutka: Izraeli, jemuž bylo teprve osm, se naskytla příležitost spojit proti největší arabské zemi síly se dvěma velmocemi - Velkou Británií a Francií.“  

„Francie, třetí do party, byla nadmíru ochotným partnerem. Po vojenském a politickém fiasku roku 1954 u Dien Bien Phu si koloniální mocnost, bojující rovněž o přežití, chtěla udržet  aspoň Alžírsko, kde francouzským kolonialistům kladli odpor arabští muslimové. Protože Násir povstalce podporoval svou rétorikou a hlavně zbraněmi, platil za politického nepřítele, majícího padnout za oběť ´změny režimu´, i v Paříži.“

„Ppropagandistická ofenzíva, připravující válku, nasadila ostrý tón. Londýn Násira nálepkoval jako ´Hitlera na Nilu´, Paříž nebyla o nic zdvořilejší a spílala arabskému vůdci  do ´Mussoliniho na Nilu´. Nejeden z vlastních přívrženců naopak doufal, že Násir se stane arabským Kemalem Atatürkem, schopným založit arabský nový moderní stát.“

„Puzeni těmito motivy, setkali se francouzský premiér Guy Mollet, Sir Anthony Eden a David Ben Gurion ve dnech 22.-24.října 1956 na proslulém pařížském předměstí Sévres. Tam si dohodoví spojenci z 1. světové války spolu s Řeckem rozdělili v roce 1920 tureckou pevninu, a tím i jádro osmanského území. Celistvý turecký stát, zněl dobový cíl, by už nikdy neměl spatřit světlo světa. Kemal Atatürk však tyto plány zkřížil vojenskou silu a stal se zakladatelem moderního Turecka.“

„Třicet šest let nato se vítězné velmoci 1. světové války v Sévres setkaly znovu, tentokrát ovšem i ruku v ruce s novou koloniální mocností na Blízkém Východě, Izraelem. Naprosto konkrétně se plánovalo, jak se Násira zbavit a vrátit Suezský průplav zpět do koloniálního područí (´internacionalizovat´). Na izraelské straně se přidali i pozdější nositel Nobelovy ceny za mír Šimon Peres a ministr obrany Moše Dajan.“

„Politicky čistě na okraj: Den před setkáním Bena Guriona, Guy Mollera a Anthony Edena v Sévres zadržela Francie letadlo s předákem alžírských povstalců Ahmedem Ben Bellou a  zatkla ho.“

„Invazní plán ze Sévres byl průhledný a holport tří spiklenců mu trčel jako sláma z bot. Izrael měl vyrazit směrem na Suez, Anglie a Francie pak měly tento vpád sice odsoudit, egyptský velvyslanec v Londýně však měl hned nato dostat dvanáctihodinové ultimátum, požadující stažení egyptských jednotek ze zóny průplavu.“  

„To vše se odehrálo 29.října 1956. Násir tyto nároky přirozeně odmítl tím spíš, že se od něj požadoval i souhlas s přechodným spojeneckým obsazením měst Port Said, Suez a Ismailija. Izrael obsadil Pásmo Gazy a Sinajský poloostrov. Přidal se i Ariel Šaron, který se se svou 202. výsadkovou brigádou za dva dny probil až ke strategicky důležitému průsmyku Mitla na Sinaji. 31.října začaly Velká Británie a Francie bombardovat egyptská letiště.“

„Vojenské síle Aliance tří Egypt čelit nedokázal. Zdálo se, že arabský revolucionář je ztracen. Pak ale nastal nečekaný obrat. Zejména Eden očekával, že jeho spiklenecké plány naleznou ne-li souhlas, pak alespoň toleranci amerického prezidenta Dwighta Dean Eisenhowera. Tento ukvapený předpoklad se však ukázal být fatálně chybnou kalkulací. Napřed to byl americký ministr zahraničí John Foster Dulles, kdo prohlásil, že nedojde-li k omezení námořní dopravy v Suezu a třetí strany neutrpí újmu, USA nebudou mít anglo-francouzsko-izraelskou invazi důvod podpořit politicky, natož vojensky.“

„Průplav však zůstal v provozu i nadále. Většina zahraničních návodčích, vlekoucích jím plavidla, zemi sice opustila. Ti, kdo nastoupili na jejich místa, mezi nimi i Rusové, to však plně zvládli. Třebaže Anglie přisunula ke každé straně průplavu na 50 plavidel, aby ho zablokovala a obvinila Egypt z neschopnosti, noví piloti situaci dokázali zvládnout. Násir je později z vděčnosti vyznamenal vojenskými řády.“

„Jen s touto technickou podporou by si však nevystačil. Dostalo se mu pomoci i z druhé strany Atlantiku – a to nejen od Dullese, ale i osobně od prezidenta. Eisenhower na straně útočníků nestál politicky, ani ideologicky. Na Násira měl svůj vlastní názor. A ten se neshodoval ani s pohledem Francie a Británie, ani Izraele. ´Násir ztělesňuje,´ cituje Eisenhowerovo hodnocení Alex Tunzelmannová, ´emocionální požadavky lidí z regionu, prahnoucích po nezávislosti, a přání porazit bílého muže´.“

I díky pozici, již zaujaly Spojené státy, invaze politicky ztroskotala. 23. října přitom propukly i ozbrojené střety v Maďarsku. Týden nato došlo i k zásahu Rudé armády. „Svobodná Evropa sice maďarským rebelům slibovala vojenskou pomoc, ve Washingtonu ji však nikdo neměl vážně v plánu.“ Už proto, že „by to znamenalo válku se Sovětským svazem“. Chtěly-li Spojené státy „odsoudit sovětský zásah v Maďarsku“, nemohly zároveň „podpořit intervenci  západních mocností v Suezském průplavu a pokus svrhnout Násira jako řádně zvolenou hlavu státu“.

Aliance tří tak musela 6. listopadu agresi proti Egyptu odpískat. „Eden, Mollet a hlavně Ben Gurion tak, nehledě na její vojenský výsledek, politicky a morálně prohráli. Násir se stal zářným hrdinou arabského světa. Začátkem března 1957 Egypt opustily poslední izraelské jednotky.“ USA v arabském světě skórovaly je díky tomu, že v „své spojence, Anglii, Francii a Izrael, v rozhodné chvíli obětovaly“.

Euforie, již to v arabském světě vyvolalo, však trvala jen krátce. Už „v lednu 1957 vydal americký prezident směrnici, zvanou Eisenhowerova doktrína, podle níž budou USA bránit každou zemi na Blízkém východě, ´napadenou mezinárodním komunismem´. Mezi politiky regionu vyvolala zděšení – hrozba západní intervence vyvstala nad regionem znovu. Eisenhowerova doktrína, prohlásil později agent CIA Copeland, byla jednou z největších chyb, jichž se USA v regionu dopustily.“

Izrael si na pomstu za diplomatickou katastrofu z roku 1956 brousil zuby bez ustání. „Šance se objevila v roce 1967, kdy Izrael – v rozporu s mezinárodním právem – rozpoutal  ´preventivní´ válku proti Egyptu a Sýrii.“ A v „šestidenní válce největší arabskou zemi i jejího vůdce vojensky a politicky pokořil. Násir odstoupil, svůj krok však po bouřlivých demonstracích sympatizujícího obyvatelstva odvolal. Násirova politická moc však byla zlomena, zemřel v roce 1970. Izrael obsadil západní Jordánsko, začala výstavba ´osad´.“ Jediná známka toho, že by okupace z roku 1967 spěla ke konci, se nerýsuje ani po půl století.