„O reálné dynamice ekonomik toho neříkají nic, pokud se zároveň neanalyzuje, jaký díl růstu je jen na dluh.“ To, že HDP třeba očistit od vlivů inflace, se obecně uznává. Awara Group dovedla korekci o krok dál - a zkalkulovala „reálný růst HDP po zohlednění státního dluhu“.

„Ukázalo se, že západní země už na rozvoj svých ekonomik nemají.“ „Jít jejich gigantické půjčky do investic, nic špatného by na tom nebylo. Tak tomu ovšem není – a na dluh se udržuje už jen úroveň spotřeby, kterou si tyto země už ve skutečnosti dovolit nemohou.“

„Západní země se tak chovají jako dědicové aristokracie 19. století, co si na nóbl životní standard rok co rok půjčovali tak dlouho, až o zděděné jmění přišli jednou provždy. Tvrdá realita totiž marnotratného aristokrata dřív či později dostihla: aby uspokojil věřitele, musel torzo rodinného majetku prodat a úměrně tomu, co mu zbylo, změnit adresu a utáhnout si opasek.“       

„Redukce nepřiměřeného konzum nemine ani evropské země a USA. Dokud konečný účet jen odkládají dalším zadlužováním, jsou na tom jako alkoholik, co sáhne po láhvi, hned jak se probudí, a vystřízlivění z kocoviny tím jen oddálí. V případě EU a USA dluhové delirium trvá už celá desetiletí.“

Finský ekonom pak téma cupuje i řadou názorných grafů. Prvý zachycuje vývoj HDP, očištěného o přírůstek státního dluhu, v letech 2009-2013. V případě Španělska jde o faktický pokles HDP o šokujících 56,8 %. U celé EU – o 27,2 % (a o 16,6 % dokonce i v případě Německa).

Další diagram specifikuje totéž za období 2005-2013. U Spojených států jde o  pokles o plných 58 %. U eurozóny o téměř 30 % (a například samotné Británie o téměř 50 %).

Třetí graf to porovnává se stejně měřenou dynamikou ruského HDP. Ta za období 2005-2013 vykazuje přírůstek na 147 %.

Následující diagram kvantifikuje růst HDP a státního dluhu v letech 2004-1013. Fiskál USA se zadlužil o dalších víc než 7.000 miliard EUR – při růstu HDP o cca 1.300 mld. EUR. Státní dluh eurozóny narostl o téměř 3.300 mld. EUR, HDP však jen o cca 1.700 mld. EUR. Rychleji než státní duh  rostl HDP jen v Německu.

Pátý diagram to vyjadřuje procentuálně – poměrem nového státního dluhu k přírůstku HDP. Britský státní dluh se v letech 2004-2013 zvýšil 9krát víc než HDP, americký víc než 5krát, italský téměř 4krát, španělský víc než 3krát – a celé eurozóny zhruba 2krát víc, než HDP.

Tutéž metodiku pak Hellevig aplikuje i na finskou ekonomiku. Pokles finského HDP - zohlední-li se přírůstek státního dluhu - mu za posledních deset let vychází v řádu více než 30 %.

Kompletní mozaika nemůže pominout ani jiné téma – vývoj zadluženosti soukromého sektoru i domácností (v absolutních sumách i relativním poměru k vykazovanému HDP). Korporátní dluh ho převyšuje v případě USA i skoro všech „starých členů“ EU (s výjimkou Německa a do roku 2012 i Itálie). U řady z nich je dluh firem až dvojnásobkem ročního HDP (Švédsko, Španělsko, Británie) a u Dánska téměř 2,5násobkem.

Dramaticky – většinou na několikanásobek – se už v letech 2001-2010 zvýšila i zadluženost domácností. Osciluje buď kolem sumy ročního HDP, či jejího 1,5násobku (Španělsko, Švédsko, Británie, USA) – a v Dánsku dokonce více než trojnásobku.

„Analýzou těchto ukazatelů“ – sumarizuje Hellevig jménem celého autorského týmu – „jsme dospěli k závěru, že západní ekonomiky v posledních desetiletích nerostly, ale vlastně jen ve velkém hromadily  dluhy. S tolika nakupenými závazky to už dlouho neudrží. Je tu reálné riziko, že dluhová bublina praskne už docela brzy a HDP západních ekonomik srazí na úroveň, udržitelnou bez dalšího zadlužování. Pak ovšem nebudou s to hradit ani své staré závazky, což bude mít katastrofální následky.“

„Váha Západu vůči okolnímu světu rychle klesá. Lze to demonstrovat už porovnáním HDP západních zemí – členů ´velké sedmičky´ (G-7, tj. USA, Japonska, Německa, Francie, Velké Británie, Itálie a Kanady) – s HDP zemí, zaznamenávajících rozvoj. Úhrnný HDP zemí ´velké sedmičky´ v roce 1990 značně převyšoval sumu HDP sedmi zemí, rozvíjejících se dnes: Číny, Indie, Ruska, Brazílie, Indonésie, Mexika a Jižní Koreje. HDP zemí ´velké sedmičky´ (G-7) v  roce 1990 činil 14.400 miliard dolarů, zatímco úhrnný HDP 7 rozvíjejících se zemí – 2.300 miliard USD. Do roku 2013 se však situace kardinálně změnila: úhrnný HDP ´velké sedmičky´ činil 32 tisíc miliard dolarů, kdežto sedmi zemí, zaznamenávajících rozvoj dnes – 35 tisíc miliard USD. Díky stabilně narůstajícímu podílu, jenž ve světové ekonomice připadá na rozvíjející se země, nejsou západní země ze světového obchodu s to inkasovat zisk, umožňující obsluhu jejich dluhů.“

Dodnes sice „profitují z toho, že okolní svět neztratil důvěru v jejich měny a tezauruje je jako rezervní. Americký dolar a euro těží se svého monopolní postavení. Právě to západním zemím otevírá přístup k levným úvěrovým zdrojům a k možnosti stimulovat vlastní ekonomiky monetární politikou centrálních bank (tzv. kvantitativního uvolňování, jinými slovy ´tiskáren na peníze´). Riziko tkví v tom, že s růstem dluhu a redukcí vlastního podílu ve světové ekonomice tyto výhody nejspíš padnou už v nejbližší budoucnosti. A pak dojde k tomu, že úvěr razantně zdraží a vypukne inflace, vrcholící nakonec i hyperinflací. Takový scénář, jejž považuji za nevyhnutelný už v nejbližších 5 – 10 letech, straží na západní země totální krach.“

„Zabránit se mu nepodaří, protože západní ekonomiky už své konkurenční výhody ekonomických mocností nenávratně ztratily. Nakonec se budou nuceny stáhnout na úroveň, adekvátní vlastním zdrojům a počtu obyvatel.  Západní vládnoucí elita však zřejmě realitě pohlédnout do očí nehodlá. Zdání prosperity se snaží udržet jen za cenu nových a nových dluhů, což zatím v jejích silách je. Politické strany na Západě se změnily v kalkulačky hlasů a jejich jedinou starostí je obstát v příštích volbách. Voliče si kupují jen novými a novým dluhy. Dnešní vlna dějin se však zastavit už nedá. Západní země své dědictví nakonec prohýří stejně, jako někdejší marnotratná aristokracie.“