„Socializující demokracií“ byl i scénář Edvarda Beneše. Začal ho koncipovat od února 1939. Znárodnění dvou třetin ekonomických zdrojů podepsal už v říjnu 1945. Další socializaci, která zbrkle nespěchá, plánovala i KSČ. Osou měly být průlomy moderní velkovýroby. Na poválečném půdorysu chtěla rozvíjet i politický systém. Škrt přes rozpočet přinesla „studená válka“. Rozpoutal ji západní blok. Nás změnila v přední strojírnu i zbrojovku toho východního. A k tomu i v čelní linii hrozícího střetu. Obrana proti sadistické přesilovce si vynutila chirurgické řezy. Ve věcné i vlastnické struktuře ekonomiky. I v politickém mechanismu.
Socialismus ten nápor ustál. Na dveře bušila revoluce ve vědě a technice. U nás ještě víc než v řadě zemí, jež teprve zakládaly své průmyslové zázemí. Chtělo to jak strukturální změny, tak zpružnění ekonomické soustavy. „Osvobození od komunismu“, sázející i na jaderné hřiby, si vylámalo zuby. Plán vyčerpat nás zbrojením a embargy však nikdo neodpískal. Teď ho provázela i „diplomacie objetí“. Předivo intrik, usilujících o „vnitřní erozi“ socialismu. Právě v době, kdy bylo načase modernizovat i jeho politický systém. Zbavit ho prvků, vynucených bezprostřední hrozbou napadení, aniž dá zelenou silám restaurace.
Ústřední výbor KSČ zasedal nezvykle dlouho – od 1. až do 5. dubna. Pro nový Akční program hlasoval jednomyslně. Společným dílem těch, kdo se rozešli už brzy nato, byl i jeho text. Hýří atraktivními obraty. O straně, která „nechce vládnout nad společností, ale sloužit jí“. Hlavně „prací svých členů a poctivostí svých ideálů“, a ne komandováním. Sliboval mnohem širší rámec občanských a politických práv i možností cestovat do zahraničí. Reformu, posilující ekonomické mechanismy místo direktivních – a snižující energetické a materiálové náklady produkce. I spoustu jiných dobrot.
Oku lahodí i po půl století. Pozornějšímu však neuniknou ani slabiny. Už v tom, jak málo je program skutečně konkrétní. Oč víc je spíš růžencem z vět, „co se moc pěkně poslouchají“. Pokud by projely rotačkou ve světě, zdobeném harmonií, dalo by se to snadno dohnat. Svět konce 60. let byl však „bipolární“. A v něm si to po každém A žádalo i adekvátní B. Hlavně v dvojím směru. „Méně centrálních direktiv“? „Větší samostatnost podnikům“? A „prostor tržním mechanismům“? Co ovšem bude zárukou, že ekonomické zdroje, které jsou kolektivní investicí - práce, úspor a odložené spotřeby -, nepadnou do privátních rukou? „Více demokracie“? „Méně všeho, co ji omezuje“? Určitě. Co ale bude garantovat, že si „vyšší nabídka“ nekoupí i politickou moc? A nezakroutí tomu, o čem je demokracie doopravdy, krkem jako Jelcin, když zavelel tankům rozstřílet i parlament? Tyhle otázky jsou nepoměrně těžší, než líbivá zaklínadla. Velkým obloukem je vzal i Akční program, schválený před půl stoletím.
Přijdou na pořad i příště. Na věcnou odpověď čekají už řadu let. O nic snazší nejsou ani neodkladné hlavolamy. „Protestní hlasy“ už vyhrávají i volby. S námi však spojují naděje méně, než kdykoli dřív. Ustrnout na tom, co stačilo ještě nedávno, hrozí pádem do nicoty. Závisí hráz proti těm, kdo tu dirigovali loupež tisíciletí, i na nás? Samozřejmě. Smí omezit náš opoziční potenciál? Ten musíme naopak znásobit. To my se musíme rozkročit „protestními hlasy“ napříč. A místo šidítek, která je mámí, je získat pro skutečná východiska. Akční program, přijatý před půl stoletím, to nedokázal. My už to zvládnout musíme.
Josef Skála, místopředseda ÚV KSČM
