Odhrnou-li se stranou slogany, hýřící simulovanými ideály, jeho  poslední rozhovor razí hned pět až překvapivě otevřených tezí: Že „válka o budoucnost Evropy už běží“ - a „vede se na Ukrajině“. Že má-li „skončit úspěchem, EU a MMF musí Ukrajině co nejdřív poskytnout 20 miliard dolarů“. Poněvadž v případě „porážky na Ukrajině, to povede k rozpadu samotné Unie“. A že za vše, co se kolem ukrajinské krize děje, „si EU může sama“.

„Soros je, přes to nejede vlak, pro Rusko nepřítel, na faktu, že má pravdu, to však nic nemění.“ Evropa je tím, čím je, díky své vedoucí pozici ve světové ekonomice. Jak co do peněz, které křečkuje, tak v téměř každé životně důležité sféře. Jen proto končí pávě v ní i lví podíl úhrnného zisku.

Dokud tím lídrem bude, „může si dovolit žít, jak si zamane. Brát děti emigrantům a svěřovat je do výchovy homosexuálním párům. Platit rolníkům za to, aby na své půdě nepracovali. Inscenovat války na územích, které jsou její sférou zájmů. Zavádět sankce. Neplnit smluvní závazky pod vymyšlenou záminkou. A ´zmrazením´ zahraničních aktiv konfiskovat i cizí peníze.“

„Jen ovšem, dokud tím lídrem je. Se ztrátou vedoucí pozice se hroutí úplně vše. To, že ve středověku byly světovým lídrem (ekonomickým, politickým i kulturním) Španělsko a Portugalsko, ví dnes už jen historici a pár dalších vzdělanějších lidí. A kde jsou ty země dnes?“

Jenže dnes se „finanční a průmyslové centrum planety přesouvá směrem do Asie a Ruska. Proces je ještě v zárodku. Zatím se brzdit stále dá. Zabránit se mu sice už nepodaří, zmrazit ho zásadní měrou na dalších 20 – 30 let však pořád lze. A právě proto je třeba vyhrát válku, vedenou na Ukrajině.“ 

Když „Porošenko a další ukrajinští předáci proklamují, že vedou válku za Evropu, nehoupou ani trochu. Skutečně válku a opravdu za Evropu. Ne ovšem oni sami, pravda. Válka se vede jejich rukama. USA a určité síly v EU si prostě chopily šance, jak Ukrajinu využít pro své vlastní cíle. Úkolem je blokovat hlavně ekonomický, sociální a potenciál Ruska. Vázat síly, které potřebuje pro eurasijskou ekonomickou a politickou integraci. Osud Ukrajinců samotných je ´civilizovanému světu´ šumafuk. Ptá se snad někdo na názor čuníka, chovaného na kotlety?“

Úkolem Ukrajinců je „válčit, jak dlouho to jen půjde“. „Bez všech skrupulí.“ „Na krev“. Evropa – „na rozdíl od Ruska“ – Ukrajinu za „svoji součást nikdy neměla“. „Za ´své´ má Ukrajince jen Rusko. Právě v tom je, míní ´civilizovaná Evropa´, jeho největší slabina. Právě na tom staví i celá strategie dnešní války.“

„Rusko nemůže Ukrajince nechat zemřít hlady.“ „Umrznout v rozvalinách.“ „Evropa ´vyhraje´ dokonce i v případě, že z Ukrajiny zůstane jen spáleniště, poseté páchnoucími mrtvolami.“ Tím, kdo ji „bude znovu stavět na nohy“ -  a „zachraňovat lidské životy“ – „bude totiž Rusko“. Zcela „bez ohledu na to, že ta spása před humanitární katastrofou bude neskutečně nákladná“. A „ohrozí explozí jeho vlastní ekonomiky i samotného zachránce“. Že pro něj „znamená riziko sociální destabilizace, vedoucí k destrukci samotného ruského státu“. „Zvláštností ruského světa je však právě to. My nenecháváme na holičkách, i když to vystavuje riziku nás samé.“  

Perverzní šachy „civilizované Evropy“ – a „bezmezně mírumilovných USA“ – chtějí dát Rusku na vybranou jen ze tří variant. Buď do „dění na Ukrajině nezasahovat vůbec“. A „chytit gangrénu na vlastních hranicích, hrozící přenosem nákazy ´majdanu´“. Riskovat tím i „teritoriální rozpad“. „Kolik Rusů při tom přijde o život, je vedlejší. Jak těm, kdo zřídili medaile ´Za vítězství ve studené válce´, tak těm, koho jimi dekorovali, je to, kolik Rusů od rozpadu SSSR zahynulo, umrzlo nebo se dokonce už ani nenarodilo,  úplně jedno.“ „Cenou za rozpad SSSR“ je přitom „ztráta minimálně 15 miliónů lidí“.

Druhou z variant, které se Rusku snaží vnutit, je aby „Ukrajinu obsadilo ´za dva týdny´“. Přišlo by tím však k „35miliónové populaci se zkalenou myslí“ („infikovanou minimálně z 15-20 procent agresivní nacionálně-fašistickou mentalitou“). I „k jejímu dnešnímu rozvalu ekonomiky a infrastruktury“.

Až třetí variantou je, že se „Rusko Scylle a Charybdě vyhne“. Jenže „občanská válka vzplane dřív či později na celém území země“. A „Ukrajinu jako celek tak změní v gigantickou obdobu doněcké obce Peski. V ruiny. Hlad. A zimu. V naprostý kolaps sociální infrastruktury.“ Právě „Rusko bude dřív či později muset do těch rozvalin vyrazit“. Na „záchranu těch, co přežijí“. I „obnovit vše, co vzala devastace“. A „zase jen na svůj účet“.

„Putinovi se podařilo najít strategii, jež Rusku umožní se tomu ´civilizovanému´ scénář vyhnout.“ Sama válka na Ukrajině však nemá konce. Dokud je k mání „dost Ukrajinců, ochotných dobrovolně majdanit a šílet, ´západní strategie´ jim ukládá bojovat dál“. Té „válce však začínají docházet peníze“. „1,5 – 2 milióny dolarů denně stojí už teď.“

„George Soros se v penězích a všem, co umí, vyzná znamenitě. Proto mu dochází, co Evropa nechápe ani zdaleka. Dnešní válka si žádá spousty peněz. Ne jednorázově, ale permanentně.“ Mecenáš je s to vybavit  maximálně prapor. Má-li však Ukrajina válčit dál, chce to „pomatených magorů víc, než lidí uvažujících soudně a žijících z práce“.

Ti první „nic vytvářet neumí“. Jen „zabírat a podělit se mezi sebou“. „Žít si z toho, co vezmou těm, koho zotročí.“ Ta „psychologie neubíjí o nic méně, než dělostřelecký šrapnel.“ Ti, koho „majdan“ vynesl k moci, „nevyřešili jediný sociální problém, jež Ukrajinu dohnaly až k ´majdanu´“. „Sami jich mají naopak na svědomí o celý řád víc. Státní dluh, nasekaný za minulých 7 měsíců, budou splácet ještě vnuci.“

Soros ví, že sponzorovat válku na Ukrajině „drobnými“ je k ničemu. Že má-li se vést „efektivně“, „třeba do ní napumpovat minimálně 20 miliard dolarů. A to teď hned. Další peníze si vyžádá i pak. O tom, kde ty peníze skončí, si  Soros nedělá iluze.“ Ví, že z nich „nevzejde jediný podnik či závod“ (a „nebude vyplacen ani jediný důchod“). Že je všechny „spolyká samotná válka“. A „říká naprosto otevřeně: nepustíme-li těch 20 miliard dnes, válka na Ukrajině je prohraná na beton“.

„Přesně tak! Je co ´peníze dojdou´, válčit už nebude čím.“ A nastane  „rozpad Ukrajiny na samostatná léna“. „Ekonomická krize gigantických rozměrů.“ „Kolaps státních struktur, veškeré sociální sféry, systému zdravotní péče.“ „Celého způsobu života, na nějž si země zvykla.“

Ti, co teď na internetu žvaní, že jsou s to „žít i ve  sklepě a při svíčkách“ („hlavně že zatopí ´moskalům´“), „ani netuší, o čem je řeč“. Myslet to doopravdy, museli by „k ponkům zadarmo a na tři směny už teď“. „Kompletovat tankové náboje“. „Opravovat pancíře, akutně chybějící  armádě.“ Právě „zadarmo se k tomu však nemají už dnes“. Takže „logicky  ani pak“.

„Po totálním kolapsu ekonomiky nastane i teritoriální rozpad. A po něm – rekonstrukce Ukrajiny na jiných, ruských principech. Strategie, již Putin zvolil, ji umožní, aniž se totálně zničí ukrajinská infrastruktura.“ S „přáním bojovat s ´moskaly´ skoncují brilantně hlad, zima a nezaměstnanost“. Pak „lidé vezmou zavděk jakoukoli mocí, schopnou zajistit jim práci, světlo, teplo a bezpečí.“ Potom už „barva kokard bude hrát nulovou roli“. A „hrstku, infikovanou ´majdanem´, která se ukáže nenapravitelná, si podají a zmlátí sami Ukrajinci. Stejně náruživě, jako dnes podporují ´majdan´“.

„Pokud na Ukrajině válku se Západem vyhraje Rusko podle vlastního scénáře“ - a „ne jedné ze tří uvedených variant“ – „eurasijská integrace bude pokračovat. A jen co EU přestane být druhou ekonomikou světa, pro všechny země východní Evropy bude mnohem výhodnější spolupracovat s lídrem, a ne schátrajícím outsiderem. Nic osobního v tom není. Ty samé pohnutky byly za jejich odchodem ´na Západ´ v 80. letech. Se změnou lídra se prostě mění i vektor. Tím, co se nemění, je motivace.“ V „nové ´unii´ bude kam se integrovat“. Tady půjde o „významné konkurenční přednosti gratis“. Všem, koho do Bruselu vzali nově, se „nerýsují ani na vzdáleném obzoru“.

A právě to „odstartuje rozpad EU“. Budou ho, tak jako každou podobnou scenérii, provázet i „četné fraktury ekonomických vazeb a výrobních cyklů“. „Rázem se jakoby odnikud vyrojí i masa zbytečných lidí, kteří by rádi debužírovali a žili na dosavadní konzumní úrovni, té možnosti je to však  právě zbaví.“ Nic z toho není jen ratolestí Sorosovy fantazie. On „prostě  dějiny zná jen mnohem lépe, než drtivá většina jeho publika“.

Kolaps takových dimenzí „stojí neporovnatelně víc, než nějakých 20 miliard dolarů pro jakési Ukrajince“. „Evropa si za to ovšem Evropa může sama. Co se co měla co honit za ještě větším ziskem? Stůj co stůj vydělávat i na laciné kvalifikované pracovní síle? A co měla co převádět závody do Číny a zvykat si na konzumaci levného asijského zboží? Jen proto, aby si za ty samé peníze žila ještě zazobaněji? A co měla co své vlastní dělníky vyhazovat na ulici?“ A „za frenetického vřískotu ´zelených´ bourat ´objekty, ohrožující životní prostředí´?“

„Finito la musica, panstvo. Teď už otázka stojí lakonicky. Budˇ se EU a MMF plácnou přes kapsu, aby pro válku proti Rusku udržely ukrajinskou válečnou mašinérii ve funkčním stavu, nebo…končí samotná Evropa. Už zítra sice ještě ne. Ba ani napřesrok na jaře. Proces se potáhne několik let. Po porážce ´na Ukrajině´ však už bude nezvratný. S naprosto předvídatelným koncem.“

Pokud „už, aniž to jakkoli zastírá, ´bije na poplach´ tak protřelý a zaťatý protivník, jako George Soros, je to jasná známka, že Rusko postupuje správně“. Že „zvolená strategie je adekvátní a vede k úspěchu“. A to „hned v dvojím směru“: „eurasijské unie“ i „záchrany životů miliónů příslušníků  bratrského ukrajinského národa“. Zatím je sice „infikuje nacionál-fašismus“. Mrákoty „hysterického amoku“. Posedlost „s námi bojovat“. „Přesto je to však bratr.“