Kandidujete ve volbách do Evropského parlamentu. Jako jsou vaše osobní priority? Co chcete v Evropě změnit?
Evropa si zadělává na tři bumerangy. Podporou chaosu na export - na to, že ho doveze i sama sobě. „Řešením“ krize mantrou, která ji zavinila – na pandemii řecké mizérie. A „válkou rukama poskoků“ („proxy war“), vedenou na Ukrajině proti Rusku – na energetickou dietu a novou „železnou oponu“.
Tentokrát ji však neosladí ani žádný Marshallův plán. Teď vede „penězovod“ do - a ne z Ameriky. Chtít po Evropě, aby jím odváděla ještě víc, lze těžko jen pro nic za nic. Umělý konflikt s Moskvou je „špinavý trik“ („dirty trick“), který si to chce vynutit.
Do hlavy voliče však vrtají díru tlampače, které to berou velkým obloukem. Soutěží ve slibech, které sice „neurazí“, visí však mimo prostor a čas. Tím snáz se šíří i představa, která si Brusel plete s Vídní, když se tam chodilo „do učení“. Jindy zase se sinekurou „za zásluhy“, mnohdy pofidérní, hlavně však v úplně jiných oborech.
Kdo sní o „pětiletce v bavlnce“, je to i problém voličů, kteří to neprokouknou včas. Já chci udělat maximum proti politice, jíž si Evropa koleduje o tři bumerangy. Hraje drtivou přesilovku. Díky monopolu na existenční zdroje – Velké ucho, represi i „výrobu souhlasu“ („manufacturing consent“). Škodí však drtivé většině - a propadá se i v žebříčcích popularity.
Rozčarování začíná živit i temné vášně. Předběhne je jen obrat doleva. Evropě vrátí lidštější tvář jen to, čím k ní přišla. Politika, jíž spravedlnost a pokrok nezní jako sprostá slova. Umění získat jí minimálně oporu, jakou měla po válce. Jen tak se dá restituovat vše, co Evropa už uměla – a teď toho není s to ani s neporovnatelně produktivnější výbavou. To – a nic pohodlnějšího – bude hlavním metrem na práci europoslance.
Jaký je váš názor na smlouvu o volném obchodu mezi EU a USA (TTIP)? Ministr průmyslu Jan Mládek prohlásil, že Česká republika uzavření této smlouvy podporuje.
Pan ministr má zřejmě – v podobných kauzách to tak bývá – hlaveň u spánku. TTIP je predátorská intrika. Lanaří na nová pracovní místa a nižší ceny. Pašuje ještě hůř placenou práci – i děravější ochranu zdraví, životního prostředí, práv zaměstnance i spotřebitele. Evropské normy, regulující tyto sféry, rodila demokratická, emancipační vlna po válce. Pod tlakem garancí, zavedených tehdy i u nás, jí musel ustupovat i evropský kapitál.
Americký byznys si takové rukavičky brát nemusel. TTIP mu má darovat právo, aby si podmínky, jaké má doma, mohl diktovat i v Evropě. Aby mu v tom nebránila inspekce ani justice. Veškeré spory, k nimž ta zvůle nutně povede, má totiž rozsuzovat arbitráž, vyňatá z jurisdikce daného státu. A mít právo napařit i „kompenzace“ za „ušlý zisk“ a „zmařené investice“. Větraly by peněženky daňových poplatníků. Odměnou za to, že se jim smí prodávat i potraviny, kontaminované řadou nežádoucích látek. Ameriku zaplavují, kromě řady jiných trablů, i obludně patologickou obezitou. Mediální přezdívka TTIP - „ekonomické NATO“ – míří do černého. Je to kobercový nálet na evropský civilizační náskok.
Jste pro zavedení eura? Neuškodilo by české ekonomice?
Existovat euro už na prahu 90. let – a my na ně mohli přejít v reálném, a ne veksláckém kursu – stál by ten nápad za seriózní úvahu. Teď s ním však přichází riziko ztrát, neporovnatelně větších než zisky. A to i v tak idylickém případě, že se zrušení koruny nezvrhne v dostihy „cen, zaokrouhlených nahoru“.
Vlastní měna je i jednou z posledních pák, jíž může ekonomické turbulence tlumit národní stát. Kdo nemá ze sklapovaček, vysekávaných Bruselu, chronický hexnšus, nezakáže si i lechtivější otázky. Nabízím aspoň jednu: Kde je záruka, že - dřív než koruna i jiné národní měny – nebude zápasit o holé přežití právě euro?
Nyní se zeptám na rusko-ukrajinský konflikt. Jaký osud podle vás čeká Ukrajinu? Bude se země dělit? Bude válka?
Hněv, který na Ukrajině explodoval, zraje už přes dvacet let. Bují z mizérie „postkomunismu“ – a ne z „imperiálních nostalgií Kremlu“. Zemi, bohatou na přírodní i lidské zdroje, drancuje lumpenská oligarchie. Ukrajina dnes generuje jen 45 procent HDP z roku 1992. V případě Běloruska je to 260 procent, v „postsovětském“ prostoru bezkonkurenčně nejvíc.
Jedinou férovou nabídku dostal Kyjev od Putina. Rusko by stála hromadu peněz – a děsivou blamáž, pokud by bankrot neodvrátil. „Majdan“ tu šanci pohřbil se zavilostí, zbavenou smyslů. Vynesl k moci panoptikum, bezradnější než všechna dosud. Prodralo se tam hesly „evropské volby“, vonící pečenými holuby. Teď jimi zkouší vydírat Brusel, který té šaškárně přizvukuje dodnes.
Oba jsou přitom jen komparsisty „války rukama poskoků“ („proxy war“). Běží už od krvavých řeží v Čečensku. Řídí je štáby za „Velkou louží". Vrátit Ukrajinu zpátky na nohy je poslední, co mají v plánu. Potřebují ji právě jako „problém“ – pro Rusko, ale i pro Evropu. Aby je vehnal do konfliktu – a poškodil jejich vazby a každého z nich. Už to došlo i většině Němců. V průzkumech veřejného mínění jejich procento roste trvale. V Kremlu si podává dveře generalita evropského byznysu. S panáky Evropské unie však nehne ani to.
Lumpeni s mamonem oligarchů mají na 150 miliard USD jen na zahraničních kontech. FBI po nich nepase proto, aby je vrátila Ukrajině. Na „nakradené lidu“ čeká dodnes marně Irák, Libye i ostatní země, převálcované Pentagonem. Penězi, deklarovanými jako „pomoc“ Ukrajině, si pomohou jen západní korporace, kterým tam zamrzly úvěry a investice.
Země se řítí do humanitárního masakru. Uniká to jen nacionálnímu fanatismu, posedlému „Moskaly“. Jihovýchodní oblasti jím netrpí. „Šokové terapii“, proti níž je idylkou i „léčba Jelcinem“, se logicky brání. Tím spíš, chce-li se po nich, aby dotovaly i neonacistickou chátru, vraždící „jinak smýšlející“. Dělat z nich „separatisty“ – a klony henleinovské iredenty – dokáže jen IQ tykve. Nebo psychopatie, zbavená každé skrupule.
Ukrajina přežije jen jako volná federace. Kyjev ji sabotuje zuby nehty. Práv, odolávajících na jihovýchodě, by se vzdal jen masochista. Lámat je brutální silou je riskantní. Nejen s ohledem na veřejné mínění, ale i psychiku represivních složek. Kdo velí střílet do vlastních lidí těm, komu dluží i žebrácký žold, snadno se ocitne na mušce sám.
Množí se i varování před fatálnějším konfliktem. Sílí i z řad americké pravice. Například Paula Craiga Robertse, druhého muže Reaganova fiskálu a šéfprojektanta „reaganomiky“. Nejsou to apokalyptické chiméry. Je to alarm z řad důvěrně znalých techniky americké moci. Burcují hlavně proti intrikám, majícím zahnat do pasti Moskvu. Provokovat ji kroky, na které nemůže reagovat jen nótami ani menší země – a každou zdrženlivost naopak vydávat za projev „Putinovy slabosti“. Dodávat tím drzosti „páté koloně“, nadržené na „Majdan“ na Rudém náměstí. „Fifth column“ jí říká sám Roberts. V tom není zdaleka sám ani v extralize americké pravice.
Predátor by to rád cestou „barevné revoluce“. Rusku však už nevládne notorik, papouškující moudra amerických „poradců“. Operace, úkolovaná „změnit režim“, hrozí dominem eskalace, jaká tu nebyla od „karibské krize“.
Za Kennedyho se „americkému snu“ v mnohém dařilo. Teď je o jeho „blednutí“ i poslední Brzezinského kniha. „Neocons“ neobklíčili jen Bushe. Fiasko „unipolárních“ vidin – a záducha „amerického snu“ - v nich živí hazardérské atavismy. Tím rychleji to chce vše, čím se ukrajinská krize nebezpečně „globalizuje“, vrátit z uměle fetovaného rauše zpět na zem reálných fakt. Evropa na tom má zvlášť akutní zájem.
Jak v této souvislosti nahlížíte na vizi unijní obrany? Je lékem na větší akceschopnost společná zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie? A je vůbec reálné, aby členské země EU něčeho takového dosáhly?
Když zazní i z obrazovky, že česká armáda už ubrání jen jeden kraj - a to maximálně týden – je to na kauzy, hrdelní i za Masaryka. Tristní maškarní je i „společná zahraniční a bezpečnostní politika“. O tom, že bude „samostatným hráčem“, jen nekonečně žvaní. V praxi se chová se jako dceřiná firma NATO.
Evropě hrozí jen válka, do níž by se nechala zatáhnout Amerikou. Teror si dováží hlavně podporou jejího státního terorismu. Teror je ovšem téma pro tajné služby - specializované útvary policie a finančního dozoru. Tím, co nám Evropská unie dluží ze všeho nejvíc, je důrazná obrana míru, mezinárodní bezpečnosti a práva.
„Unijní obrana“ by měla smysl jen jako kontrapunkt USA a NATO. Právě to však ti, kdo na ni Evropu lanaří, v plánu nemají. Jsou to cesťáci artiklu, jehož reklama klame vědomě. Fistulí, simulující holubičí úmysly, loudí o totéž, čeho se po „evropském křídle“ dožadují Bílý dům a Pentagon.
Ministr obrany Martin Stropnický nechce na českém území zahraniční jednotky NATO s odůvodněním, že lidé mají stále ještě v živé paměti okupaci vojsk SSSR z roku 1968. Co si o tom myslíte?
Na mě ten trapas dělá spíš dojem šejdířské stínohry. Když panstvu „ředitel zeměkoule“ uložil, že má do Brd nakvartýrovat radar, srazilo podpatky – pak ale narazilo doma. A tak teď hraje divadýlko – pan ministr na ně má diplom – že s tím má „problém“. Zkouší tím zamést pod koberec problém nepoměrně většího kalibru: Proč by se u nás měla roztahovat cizí armáda? Tím spíš ta, co má na hrbu Vietnam - i válečné zločiny, běžící nonstop už 15 let?
Hrozí nám válka? Má ji snad v plánu Rusko? Nic na ten způsob netahá z klobouku ani agentura, řízená ze zahraničních centrál. Ve hře je naopak plán, v němž je Rusko terčem. Tady už musí žerty stranou. Vzdušný prostor si u nás najaly už bomby na Bělehrad. Absurdní dramatik alternoval i za jejich feldkuráty. Do Iráku a Afghánistánu už rukovali i čeští zbrojnoši. Teď se však sonduje varianta, že armádě, která jde po krku jaderné velmoci, nabídneme i vlastní území.
Je to idiotský hazard. Vleče nás do zločinného spolčení. Zisky nabízí nulové, ztráty a rizika nedozírné. Podporu má jen u pár fanatiků a splachovacích týpků. Většina naší veřejnosti to už ví – a hluboce jimi pohrdá. Herec má na to, jak reaguje publikum, šestý smysl. Averzi zachytí dřív, než kdo jich má jen pět. Startuje-li masáž, mající ten hazard ustát, tak křečovitou komedií, z obav, že zůstanou „kůlem v plotě“, se zpovídají sami jeho aktéři.
Nárůst extremismu v Evropě je nepopíratelný. Řešení otázky rasismu a přistěhovalectví, které s tímto fenoménem souvisí, ale každá politická strana vidí jinak. Jak se k této problematice stavíte Vy?
Extremismus je trestem za všechny dědičné hříchy mýtu, který se právě hroutí. Za bigotní víru, že trh je lepší mudrc i soudce než všechna šedá kůra planety. Že čím víc se napakují vrstvy, rozvalené v urážlivém přepychu, tím víc toho „prosákne dolů“ („trickle-down“). Za demontáž sociálního pilíře Evropy – i harpagonské kousky „globalizace“ ve „třetím světě“. A také za slepotu „multikulturalismu“, čítankového exempláře politiky, šátrající až v následcích následků.
Rasismus a xenofobie – i všechny podobné patologie - jsou fiktivním azylem ze slzavého údolí. Povolnou hříčkou sil, delegovaných pořádat hony na nepravé viníky. „Tolerance“, deklamovaná z pětihvězdičkových sálů, s nimi nepořídí o nic víc než šišlavá hraběnka s klystýrem, mordujícím „topra vojak“ Švejk.
Extremismu srazí hlavu jen změna sociálně-ekonomických poměrů. V samotné Evropě – i zemích, zmrzačených koloniálním pirátstvím. Teprve pak se u evropských břehů přestanou topit tisíce migrantů, prchajících před skandální bídou. Až potom v Evropě zůstanou jen ti, koho poptává sama a v důstojném gardu. Chce to víc rozvojové pomoci – a ne jen charity, když udeří kalamity. Evropě se vrátí i v podobě trhu, kterým si pomůže z vlastní krize.
Jaká je Vaše vize Evropy za deset let?
Jedno si troufám tvrdit kategoricky – tak, jak to běží teď, to už dlouho nevydrží. Evropa míří na křižovatku. Zpátky před krizi z ní cesta už nevede. Varianty, z nichž dostane na vybranou, jsou jen dvě. Nechá-li to běžet, tak jako dosud, zadělává si na velký třesk. Na hvězdnou hodinu demagogie, teroru a represe – a dost možná i válek. Zárukou, že na nic z toho nedojde, je jen návrat k étosu poválečných změn. Na azimut, vyznačkovaný už giganty osvícenství – racionality, vítězící nad obskurantismem, a ne despocie „ruky trhu“ nad zdravým rozumem. Ke krédu, jež měla ve vínku vědeckotechnická revoluce – průlomů do tajů přírody, polidšťujících život úplně všech.
Má vize je o podnikavé invenci, soutěžící o lidské potřeby v pořadí jejich důležitosti. O hmotném a kulturním vzestupu, dostupném bez jediné výjimky. O demokracii, která volbami teprve začíná. O lidských právech váhy vymahatelných garancí - a ne prolhaných alibi „humanitárních intervencí“.
Jen to – a nic polovičatějšího – vrátí i poptávku nabídce, střečkující v „kasinu“ finančních trhů. Dojde to tentokrát včas i „elitám“, vládnoucím existenčním zdrojům? Musel by se stát zázrak. Dosud se na něj nezmohly. Koncesí lidskosti byly s to vždy jen pod tlakem. Spoléhat na opak se nedá ani dnes.
Bude to závod s časem. Seriál hlavolamů, k nimž schází hotový manuál. Cesta menšího odporu zve do sebeklamů. Štěstí nadělí jen málokomu – pokud vůbec.
