„Všichni jsou sice teď v šoku, šéfové vlád EU se sjíždějí na porady.“ „Prvé racionální tóny zní špiček EU.“ Jsou o „potřebě jednoty“, také však o tom, že „EU musí blíž občanům a demokratičtější“. Právě ty „se těší velké podpoře“. Evropa „doufá ve změny, v méně tajnůstkářství a ve větší otevřenost“. A to i „pokud jde o smlouvy o volném obchodu CETA a TTIP“.

„Občané si je nepřejí,“ předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker však neváhá „prohlásit, že CETA, smlouva o volném obchodu mezi EU a Kanadou, je ´čistě´ kontraktem EU“. A její uzavření je tak prý „výlučně v pravomoci institucí EU, a nikoli členských států a jejich parlamentů. Ty prý s tím nemají co do činění.“ Právě to „přednesl šéfům vlád, shromážděným na zvláštním summitu k brexitu, aniž se mu kdo postavil na odpor. Jednomu lezou oči z ďůlků!“

Pokud na „návrhu, jak členské státy obejít“, bude trvat a „předloží smlouvu ke schválení jen institucím EU, její občané utrží tvrdý políček“. Zmíněné „moderní kontrakty“ vzbuzují „veřejnou kritiku už roky“. Evropská populace „nechce smlouvy, sjednávané tajně lobbisty, oslabující demokracii a právní stát jednostrannými klauzulemi a změkčující platné normy na ochranu zaměstnanců, spotřebitelů, kultury a existenčních garancí“. Evropa si „nepřeje EU, programově odbourávající demokracii“ a „přikládající stále větší váhu rozhodnutím  byrokratů v Bruselu i národních ministerstvech a hospodářských ´expertů´“.

Že to, zda „ratifikace přísluší jen institucím EU, nebo i členským státům, závisí na obsahu dané smlouvy, jen všeobecně známo. Zasahují-li její klauzule do výhradních práv členských států, neexistuje cesta, jak národní parlamenty vyloučit.“ Právě „to je však i případ smlouvy CETA“. Už „roky to dokládají právní expertízy“. Moc „dobře to ví i předseda Evropské komise“. O to víc je „Junckerovo avízo, že hodlá veřejnost a parlamenty členských států obejít, nejenom chybné a cynické“. Evropě totiž „škodí zcela záměrně“. A skýtá tak i názornou „ilustrací, jak oprávněná je kritika arogance a byrokratické izolace, vzdálené realitě na sto honů“. Právě tak „už roky destabilizuje evropský projekt“ tak jako máloco.

„Nyní si mnozí kladou dost možná otázku, zda se předseda Evropské komise nedopouští jen čiré nedbalosti či neohrabanosti.“ Podobně „jako komisař De Gucht, zodpovídající v minulé EK za rezort obchodu“. I ten se pak „před veřejností roky vylhával pošetilými výroky“. „V  Junckerově případě jde ovšem, mám vážné obavy, o horší variantu. Ten by smlouvu EU s Kanadou nastolující ´tržně konformní demokracii´, již kancléřka Merkelová vynáší do nebes ve Spolkovém sněmu, zřejmě rád prosadil, aniž se bude muset ohlížet na občany EU.“

CETA je totiž „rozchodem s participativní demokracií, v níž má veřejnost kontrolní funkci“. A to „ve prospěch systému, v němž sice voliči parlamenty volit mohou, ta nejdůležitější rozhodnutí však činí již dávno předtím byrokracie propojená s ´experty´, rozuměj ekonomickými lobbisty. Takový systém si občané nepřejí doma ani na evropské úrovni.“

Na zasedání, kde Juncker s nápadem vyrukoval, se sice poněkud polemicky ozvala i sama německá kancléřka a ministr hospodářství Sigmar Gabriel. Což je „pozitivní a potěšující“, samo o sobě však stále „nepostačující“. Návrh Evropské komise může zvrátit jen jednomyslné hlasování Evropské rady. Merkelová a Gabriel proto - zdůrazňuje bývalá spolková ministryně – musí Junckera přimět, aby svůj návrh stáhl a zkorigoval už před úterním zasedáním.

Za „záchrannou brzdu musí zatáhnout i Evropský parlament“. Stále se totiž jen sotva „zbavit podezření, že se tu hraje znovu podle scénáře, v němž se jen rozdělily role, který jsme v posledních letech zažili až příliš často“. V „Bruselu se to v tichosti odsouhlasí“ – pokud se  „zvedne odpor doma, svede se všechno na bruselské eurobyrokraty“. Právě to má však na svědomí „dramatickou ztrátu důvěry občanské veřejnosti v EU“.

Právě Evropský parlament proto „musí dát Evropské komisi i Evropské radě jasně najevo, že nedozná-li text smlouvy CETA odpovídajících změn, nepřichází její schválení v úvahu.“ Právě na tom teď „závisí nejen kredibilita Evropského parlamentu, nýbrž i Merkelové a Gabriela, vlivných předsedů velkých stran“.

„EU je coby zóna míru, demokracie, lidských práv a solidarity v sázce.“ Cameron si svým „partajně politickým taktizováním zahrál s ohněm a prohrál“. „Tím větší je hromada střepů, jež zbyly z rozpadající se kredibility EU.“ Cožpak „to Junckerovi a těm, kdo nesou odpovědnost za národní vlády, nedochází“? Anebo to snad „ani nemají v úmyslu“?