Příloha nabízí plné znění originálu. Česky aspoň zlomek klíčových pasáží:

„Po rozpadu SSSR a světové socialistické soustavy konec dějin navzdory apologetům Washingtonu nenastal. Nedošlo ani k zániku socialismu, ani krize kapitalismu. První z nich, pravda, nabyl čínské specifiky a integroval mechanismy tržní autoregulace, čímž přivedl na svět nový typ sociálně-ekonomických vztahů, pro nějž P. Sorokin zvolil už před půl stoletím prozíravý pojem integrální společenský systém.“ Krize kapitalismu, jíž dominuje finanční aspekt, nabyla globálního měřítka. Ani tak však, „podobně jako Velká deprese ve 30. letech, socialistickou ekonomiku nepoškodila.“ „Čína naopak, podobně jako tehdy SSSR, využila deprese v kapitalistických zemích v zájmu socialistické industrializace a v reakci na světovou krizi se zaměřila na vzestup svého vnitřního trhu.“

„Verze, podle nichž se Sovětský svaz se rozpadl pod tlakem vnitřních problémů, neobstojí. Recesi, jež v jeho plánovaném hospodářství nastala koncem 80. let poprvé, nesnese sebemenší srovnání s rozvalem z počátku 90. let…Po čínském hospodářském zázraku lze zcela hodnověrně konstatovat, že pokud by sovětské a pak i postsovětské vedení zvolilo cestu postupného zavádění tržních mechanismů  a tvorby podmínek pro soukromé podnikání při zachování státní kontroly, vlastnictví a plánování v nosných a infrastrukturních odvětvích, včetně bankovního sektoru a médií, ke katastrofě by nedošlo. Jádrem formování nové globální ekonomické struktury na bázi konvergence kapitalistických a socialistických mechanismů rozvoje ekonomiky, jejímž základem byla harmonizace soukromých a společenských zájmů, rozpracovávané řadou sovětských a amerických vědců, by se v takovém případě nestala Čína, ale SSSR.“

Sovětské mocenské špičky však podlehly „kognitivní zbrani“ – účelovému souboru schémat ve staniolu „všelidských hodnot“, pašovaných do programových dokumentů a řídících struktur země s cílem její postupné destabilizace a dezintegrace. Finální výraz našla v „novém myšlení“, jež „nedostatky stávajícího systému vnímalo v křivém zrcadle“ a „místo jejich věcného řešení se vznášelo v růžových oblacích“. Provázela je sílící diskreditace specialistů, „disponujících reálnými znalostmi, i historických zkušeností“. Lidi, zosobňující tento potenciál, stíhala „skandalizace coby zpátečníky a dogmatiky“. Vlna plošného „zesměšňováni, propouštěni a  vytlačováni z okruhu nejvyššího vedení“. Oč víc se tak od know-how, bez nějž je adekvátní řízení nemyslitelné, izolovalo samo, tím víc se vystavovalo  „manipulaci ze strany západních agentů vlivu“.

Americké zvláštní služby ji koordinovaly dvěma paralelními směry – „dezorientace sovětského vrcholného vedení“ a „glorifikace M. Gorbačova coby moderního světového lídra“ a zároveň „přípravy úderného oddílu nové politické síly, povolané ho svrhnout“. Všem, kdo autodestrukci SSSR považují za ryze interní záležitost – ne-li snad rovnou za verdikt samotných dějin – Glazev nabízí i doličné předměty, jimiž jsou dekorovány centrály „nevládních“ tykadel amerických zvláštních služeb.

„Amerika využila rozpad SSSR ke kolonizaci postsovětského prostoru“, oktroji „šokové terapie“ v duchu „šarlatánských dogmat tržního fundamentalismu“. Teprve „Putin proces dezintegrace Ruska zastavil, obnovil mocenskou vertikálu, pacifikoval Čečensko a inicioval proces eurasijské integrace“. „Tím ovšem hodil americké geopolitické linii v postsovětském prostoru rukavici a začal být americkým politickým establishmentem vnímán jako nepřítel.“ Poté, co nenesla očekávaný efekt snaha amerických zvláštních služeb destabilizovat samotné Rusko, „aktivizovaly své operace v postsovětském prostoru, namířené proti eurasijské integraci, vnímané americkými politiky jako ´restaurace SSSR´. Coby odvetný krok byl iniciován projekt ´Východního partnerství´ EU, majícího postsovětské republiky zavléci pod jurisdikci Bruselu coby s ním sice asociované, nikoli ovšem disponující právy spojenými s členstvím v EU.“

Součástí „projektu je rapidní rozšiřování agenturních sítí“ a „výchova mládeže v duchu agresívní rusofobie“. „Seriál ´barevných revolucí´, organizovaných americkými zvláštními službami, vynesl na Ukrajině, v Moldově a Gruzii k moci loutkové vlády, odhodlané provádět politiku nacionalistické rusofobie. Tato politika vedla pokaždé k rozkolu společnosti a nasazení násilí proti jinak smýšlejícím. V Gruzii a Moldově to vyústilo v rozval státu, na Ukrajině k široce založené válce proti vlastnímu lidu.“

Prvořadým „cílem americké geopolitiky v postsovětském prostoru je izolace nových suverénních států od Ruska a likvidace jejich nezávislosti převodem těchto zemí pod jurisdikci Bruselu“. Snaha „zadržovat a oslabovat Rusko“ však hraje i s řadou jiných karet: „Západní kapitál ovládá jeho ekonomiku, jejíž hlavní hráči závisí na zahraničních úvěrech, tezaurují své úspory off-shore pod anglosaskou jurisdikcí, mají občanství západních států a v nich vychovávají i své děti. Loňský propad rublu a zatahování ruské ekonomiky do pasti stagflace demonstroval, že Washington možnostmi, jak manipulovat makroekonomickou situací v Rusku, disponuje.“

„Amerika, objektivně vzato, Rusko ani zadržovat nemusí – její makroekonomickou situací manipulují washingtonské mezinárodní organizace, a finančním trhem – zaoceánská oligarchie. Pro USA mají nulový smysl i protiruské sankce – naše země totiž není příjemcem, nýbrž dárcem západního finančního systému, v jehož prospěch z ruského trhu rok co rok odchází kolem 150 miliard dolarů. Proč vůbec USA rozpoutaly proti Rusku hybridní válku, vynáší-li jeho ekonomika zaoceánskému kapitálu obrovské zisky a generálové ruského byznysu, ukrývající svůj akumulovaný kapitál v off-shorech pod  anglosaskou jurisdikcí, přešli dobrovolně pod americké velení?“

Jen o „zadržování Ruska nejde. Ve hře je mnohem víc. Řeč je o rvačce o pozici globálního lídra, v níž americkou hegemonii podkopává rostoucí vliv Číny. Amerika v této rvačce prohrává, což její vládnoucí elitu provokuje k agresi. Jejím objektem se stalo Rusko, považované v souladu s evropskou geopolitickou tradicí za toho, kdo drží v rukou mytologický ´Heartland´, vláda  nad nímž, jak má anglo-germánská geopolitika za to, garantuje vládu nad světem.“

Unipolární hegemonie USA, jíž autodestrukce SSSR natiskla bianko šek, stavěla na americké převaze v informačně-komunikačních technologiích a monopolu na emisi světových peněz. Výsledkem je „světová hospodářská struktura, jejíž institucionální platformou je liberální globalizace“.   

„Teď se však před našima očima formuje nový sociálně-ekonomický systém, efektivnější oproti těm předchozím, centrum světového rozvoje se přesouvá do Jihovýchodní Asie, což řadě badatelů umožňuje hovořit o počátku nového - asijského – staletého cyklu akumulace kapitálu.“ Ten přitom formuje „svůj vlastní systém institucí, zachovávajících dosavadní materiálně-technické výdobytky a vytvářející nové možnosti rozvoje produkčních sil společnosti“.  

Také stávající lídr na sestupu, podobně jak tomu na předchozích křižovatkách staletých cyklů akumulace kapitálu, „sahá po donucovacích prostředcích zachování své dominance“. Oč víc „naráží na nadměrnou akumulaci kapitálu ve finančních pyramidách a zastaralých výrobách, přichází o odbytiště a zároveň se propadá i váha dolaru v mezinárodních transakcích“, tím víc Spojené státy sázejí na silové nástroje své velmocenské politiky včetně válečných konfliktů. Cílem je „oslabit vlastní konkurenty i partnery“, dosáhnout jak „kontroly nad Ruskem“, tak dalšího prohloubení „dominance v Evropě, Střední Asii, na Blízkém východě“, a tím i „strategické převahy nad Čínou ne vzestupu“, mj. co do „kontroly nad hlavními zdroji energií i dalšími přírodními zdroji kritického významu“.

„Americká vládnoucí elita se obává rozšiřování okruhu zemí, nepodléhajících její kontrole, a formování nezávislých globálních ohnisek rozšířené reprodukce. Takovou hrozbou je prohlubující se integrace zemí BRICS, Jižní Ameriky, Střední Asie a Dálného východu.“ A právě „schopnost Ruska organizovat utváření takové koalice je tím, co předurčuje protiruský vektor americké agrese. Jestliže eurasijská strategie V. V. Putina, realizovaná podle pravidel WTO, USA iritovala, pak jeho rozhodnutí v otázce Krymu pochopily jako otřes v samých základech jejich světového řádu, jež bez odpovědi zůstat nemůže.“  

Pro asijský staletý cyklus akumulace kapitálu, jehož čas právě přichází, jsou příznačné symbióza „centrálního plánování a tržní autoregulace, státní kontroly nad základními parametry ekonomické reprodukce a svobodného podnikání, ideologie společenské prosperity a osobní iniciativy“. Konkrétní „formy politického uspořádaní“ mohou být přitom v jednotlivých zemích velice rozdílné. Nosným společným jmenovatelem je „priorita společenských zájmů nad soukromými, nacházejíc výraz ve striktních mechanismech osobní odpovědnosti“ za „exaktní plnění vlastních závazků, dodržování zákonů, službu národním cílům“. Sama státní moc tu vystupuje především v roli „moderátora“ širokého přediva zájmů a interakcí.

Glazev – a ani v tom není zdaleka sám – nemá sérii státních převratů (a pokusů o ně), ozbrojených provokací a lokálních válek za navzájem nezávislé epizody. Považuje je za vzájemně provázané součásti světové války, již „americká finanční oligarchie rozněcuje s cílem odvrátit krach a zachovat si pozici světového lídra“. Cílem je přitom i „odepsat dluhy a udržet nadvládu nad periférií, zničit či přinejmenším zadržet konkurenty“. Cílem „hlavního úderu je, s ohledem na jeho klíčových význam v očích americké geopolitiky, Rusko“. A „válka s Ruskem začíná střetem o Ukrajinu“.

Klíčovou roli hraje i dnes právě „kognitivní zbraň“, mající ve vrcholném vedení RF vyvolat „nedůvěru v sebe sama“ a zbavit je zdrojů „objektivního pohledu na probíhající dění“. V prvém případě hlavně cestou „lsti, korupce a klamu“, v druhém – „diskreditace vlastní expertní komunity a její záměny agenty vlivu, posouvanými nahoru mocenskými strukturami, médii i do horních pater podnikatelských, kulturních a intelektuálních vrstev“. Právě „kognitivní zbrani“ nezřídka podléhají i „lidé naprosto čestní a nadaní značnými životními i politickými zkušenostmi“. Glazev to ilustruje i na živých příkladech nynějších problémů ruské ekonomiky či ukrajinského konfliktu.

Bez ohledu na následky, jež dokáže vyvolat i v dnešním Rusku, „Amerika střet o pozici lídra s Čínou prohraje. Taková je už logika střídání změny světových hospodářských řádů, do níž plně zapadá i hybridní válka, rozpoutaná proti nám ze strany USA a jejich spojenců v NATO. Systém institucí integrální společnosti, vybudovaný v Číně a zohledňující naše historické zkušenosti, kombinuje přednosti socialistického a kapitalistického řádu a přesvědčivě demonstruje svou převahu nad americkým systémem oligarchického kapitalismu. Spolu s Japonskem, Indií, Korejí, Vietnamem, Malajsií a Indonésií Čína formuje nové centrum světového hospodářského rozvoje na bázi nové technologické struktury a vytváří nový globální hospodářský řád. Na rozdíl od globální liberalizace v zájmu americké finanční oligarchie bude nový světový řád založen na respektu k diverzitě zemí a jejich suverenitě, na rovnoprávné, spravedlivé a vzájemně výhodné bázi.“ 

Klíčovou garancí je to, že „čínský politický systém je vůči kognitivní zbrani spolehlivě imunní“. Značnou odolnost si vůči ní – díky drsným zkušenostem řady dekád – vypěstoval i Vietnam, Indie či latinskoamerické země. 

A „třebaže Čína s prováděním globální politiky zkušenosti nemá, disponuje exaktní strategií rozvoje. Rusko s prováděním globální politiky zkušenosti má, nemá však strategii rozvoje. Bez její formulace a důsledné realizace jí historické zkušenosti nepomohou. Aby se znovu neocitla na periférii, teď už  nikoli USA, nýbrž Číny, potřebuje ideologii a rozvojovou strategii.“