Strany a hnutí
Vážený pane doktore,zajímal by mě Váš osobní názor na ostatní strany a hnutí, zastoupené v PČR.
Zvláště pak názor na novější party jako jsou Piráti nebo SPD, kteří se navzájem nálepkují
podivnými názvy. Kde se vzaly tyto skupiny a koho zastupují? Jak je vidíte Vy?
Jsou to ještě potyčky pravice s levicí nebo už konzervativců s liberály? A co ostatní strany?
Existuje ještě tradiční pravice, poté co se strany jako ODS nebo Lidovci změnily a přidaly
do Demobloku s TOP09, STAN a Piráty?
Kdyby jste teoreticky vedl vítěznou KSČM do voleb jako předseda a po těsné výhře byl
nucen jednat o koalici, s kým by to šlo a kdo je pro Vás absolutně nepřijatelný?
Předem děkuji za Vaši odpověď a omlouvám se za smršť otázek.
Zajímá Vás také odpověď na tento dotaz? Podpořte dotaz tlačítkem níže a my Vám odpověď zašleme na e-mail. Nicky uživatelů, které zajímá odpověď budou zobrazeny níže.
Prozatím dotaz nikdo nepodpořil. Buďte první! .)
Odpověď
Značná část dnešní levice svou agendu, bez níž je právě jen vlastní atrapou, v posledních dekádách fakticky vzdala. Honí se za otázkami, které jsou jen v zájmu ukřičených menšin. A stále víc se tak stává i užitečným idiotem sil, které jsou největší žábou na prameni. Jednou poklonkováním randálu, jímž se pasují na "lepšolidi" exhibicionisté "odlišných sexuálních orientací", aby i tím pomáhali odvést pozornost od všeho, čím dnešní kapitalismus hází klacky pod nohy miliónům mladých lidí, kteří by rádi založili standardní rodinu a nabídli jí soukromí pod střechou nad hlavou a možnost normálních životních plánů. Jindy zas bezhlavou podporou zločinného spolčení všech, kdo napřed zmasakrovali řadu zemí "třetího světa" a den co den je bezostyšně drancují, aby pak migrační vlnu, k níž to vede, změnili v břemeno a riziko k tíži nás všech, kdo jsme nic z toho nezavinili.
Kapitalismus degeneruje před očima - a stále hůř selhává i v řadě otázek, které dřív jeho "elity" jakž takž zvládaly. S touhle mozaikou, natož z ní plynoucími závazky si však ví rady jen velmi chatrně i levice, která nedezertovala k žádným "neomarxismům". Tím méně je reálně antikapitalistická už svou dnešní politikou. Tím víc se stává jen směskou jalového "tradeunionismu" a parlamentní stafáže, scvrklé na rádoby technokratické "připomínkové místo" lejster z panských stolů. Tím snáz se kritických nálad zmocňují strany a hnutí, vznikající na troskách někdejší slávy a vlivu "tradiční" pravice a "reformní levice". Témata, která si nechala ukrást levice formálně radikální, vynesla pod světla ramp nejen SPD, ale i Piráty.
To klubíčko bizarních zvratů má hlavně jeden společný jmenovatel. Ekonomicky vzato jsme faktickou kolonií - a v politickém smyslu přihrbeným vazalem, masochisticky obětujícím i svůj národní zájem. Klíčovou demarkační čarou české politiky se tak stává střet mezi jeho obranou - a bezmeznou kolaborací. Na jejím hipodromu funí i mnohé už okoukané i nové tváře socdem - kdežto národní zájem slibně tematizují i oba Václavové s příjmením Klaus, pánové Weigl, Hampl, Jakl i někteří další. "Sluníčkářům" to samozřejmě nevoní - a na nás zleva, kdo z toho vyvozujeme adekvátní závěry, pálí z fekálkanonů. Mne osobně to nerozhází ani náhodou - podobně jako třeba profesora Honzu Kellera, který napsal brilantní předmluvu i ke knize Prolomení hradeb od Petra Hampla, břitkého kritika dnešních poměrů, jehož sociálně-politické krédo přitom leží daleko napravo od nás dvou.
Neméně důležitá je však i jiná demarkační čára. A sice ta mezi námi, kdo se angažujeme skutečně nezávisle - a množinou, řízenou roztodivnými pasáky a vyděrači. Tahle linie vede téměř napříč celým politickým spektrem - a rodí i stále víc zdánlivě překvapivých zvratů, úskoků i veletočů (a nejen těch, na něž se tážete).
Co z toho plyne pro mne, pokud bych znovu nebyl jen "marxistou na volné
noze"? Zásadní obrat k politice, jež bude mluvčím všech ohrožených
zájmů a kritických nálad. Aby vyfoukla vítr z plachet všem slibotechnám,
jež lidi tahají jen za nos. To je jen v silách skutečně radikálního programu,
který kapitalismu neupsal duši. A ke všemu tomu, co má šanci až za jeho
horizontem, míří už kritikou dnešních poměrů i návrhy, jimiž je
konfrontuje. Poptávku po levici, která to neumí či dokonce ani nechce, trestá
strmý pád. Teprve ve chvíli, kdy k tomu najde kuráž i schopnosti, nabídne
znovu přidanou hodnotu i všude tam, kde doba dozrála k budování co možná
širokých aliancí. Ne cestou "tolerančních patentů", jimiž
se v tichosti alibisticky rezignuje na vlastní politiku. Nýbrž společných
kroků všude tam, kde k nim už doba dozrála, aniž se kdokoli z nás čehokoli
vzdává. Proti bruselské svévoli si je umím představit i s oběma Václavy s
příjmením Klaus - proti "No Name" řídícím českou diplomacii. A
proti lichvě na trhu bydlení i se šéfem vlády a ANO - proti všem
politickým šejdířům, které tu lichvu legalizovali a drží nad ní
ochrannou ruku. Oč méně lidé utratí za bydlení, ať už nájemní nebo ve
svěrací kazajce hypotéky, tím větší bude rázem i kupní síla všeho, co produkuje
a prodává Agrofert - a celá "reálná ekonomika". Podobných příkladů
lze uvést desítky.