Vlastně mě ta debata přivedla také k tomu, že jsem začal uvažovat o jakési bilanci toho, co se odehrálo v souvislosti s tou covidovou vlastně tragédií, protože tady všude umírají lidé, včetně České republiky. Tady možná méně než v Británii, Americe nebo Brazílii, ale vlastně nakonec také.

Člověk si tak promítá zpátky ty události. V této chvíli čtu bilanci, kterou si dělají ve Švédsku, to snadno najdete. Pro mě je strašně zajímavé to číst, protože já si pamatuji, že byla doba, kdy jsme se ve vládě rozhodovali, kterým směrem se vydat a neznali jsme budoucnost, věděli jsme, že se vydáme určitou cestou a pak budeme platit za ta rozhodnutí. Budeme platit za to, jestli jsme se rozhodli špatně nebo dobře. Pamatuji si velice ty debaty, ve kterých jedním z argumentů třeba byla právě ta švédská cesta. A dneska zrovna čtu v zahraničních novinách, že švédský hygienik říká "uznávám, udělali jsme chybu a zaplatili jsme za to velkým množstvím mrtvých". Mám dojem - teď nevím, ve kterých ukazatelích, ale počet mrtvých ve Švédsku je mimořádně vysoký na milión obyvatel. Nejvyšší nevím z jakého hlediska, ale je překvapivě vysoký.

Já to tady říkám, protože si pamatuji, jak jsme uvažovali o tom, jestli neděláme chybu, jestli právě ta švédská cesta není ta, která bude sice jakoby odvážnější, ale nakonec povede k vytvoření stádní imunity a nakonec se ukáže, že my jsme zemi zbytečně uvrhli do tvrdých opatření, že jsme pochybili, že jsme tím poškodili ekonomiku a podobně.

Já vám to jenom připomínám, protože si dobře pamatuji na tento typ debat, které jsme vedli, pamatuji si, že dokonce jednou v pozdních nočních hodinách, a vlastně jsme neměli jistotu - pamatuji si velmi dobře, jak to bylo nejasné a jak jsme cítili, že můžeme snadno udělat chybu.

Za mě, když mám dělat bilanci toho, co se odehrálo, tak se vám přiznám, že můj základní pocit je zaplať pánbůh. Zaplať pánbůh, že jsme si tehdy řekli, že půjdeme tou daleko tvrdší cestou. A ten důvod, proč jsme to udělali, si pamatuji také. Tehdy nám lékaři a hygienici říkali - ta nemoc není obyčejná chřipka, to není pravda, že se mladých netýká, ona i mezi nimi vyvolává poměrně vážné následky jako záněty srdečního svalu, to když projde touto zemí a my to necháme jenom tak, bude to jako bouře, která nechá zdravotní následky v celé řadě skupin obyvatelstva, zdaleka ne jen těch nejstarších. To si nemůžeme vzít na triko prostě to tady jenom tak pustit. My to musíme zastavit.

To byl pro mě takový vrchol té debaty, ve které jsme si řekli a rozhodli se, vláda se rozhodla - ne, my nasadíme tvrdá opatření. Bude to znamenat ztráty, ale zvítězilo to, že si nemůžeme dovolit riskovat, že potom zjistíme, co ten virus tady udělá.

Já vám řeknu, z mého osobního pohledu si říkám zaplať pánbůh, že jsem nebyl ve vládě v téhle době, která by dneska musela lidem říci to, co říká ten Švéd: Zmýlili jsme se, udělali jsme chybu. On za to také nemůže, já ho nechci za to vinit. Ale je to prostě to - máte trochu štěstí, že prostě máte tam nějaké experty, kteří vám poradí, také nejste vševědoucí, a nakonec se vydáte určitou cestou. A pro mě, přiznám se vám, tohle je úplně zásadní při hodnocení té věci. Já tady rád řeknu, že jsme dělali chyby, že jsme byli nedokonalí, že jsme řadu věcí dělali poprvé, že jsme dokonce věděli, že asi se nevyhneme chybám a mohli jsme se maximálně snažit je zredukovat. Ale připadá mi při hodnocení celé té události zásadní to, že tehdy v Česku jsme si řekli - musíme přijmout tvrdá opatření v celé škále a ten virus tady musíme pustit minimálně. On je vlastně opravdu jakoby nebezpečný zločinec, který, když ho necháme řádit, tak ty důsledky potom budeme třeba dlouho sečítat. Tohle bylo pro mě zásadní. A samozřejmě tahle bilance je asi nakonec nutná, a ta bilance i toho, jaké chyby se udělaly. Od začátku mi bylo jasné vzhledem k tomu, v jaké rychlosti se ta (opatření) přijímala, vzhledem k tomu, že jsme je četli vlastně na poslední chvíli, v hodinách jsme je četli a hledali jsme v nich chyby, uvažovali a debatovali jsme o nich, tak bylo jasné, že to nebude dokonalé. Ale já jsem vlastně věřil tomu, že lidé budou chápat později, až to budou číst, že tehdy jsme byli vedeni tím, že musíme v té zemi vytvořit nový režim, že to musíme vytvořit rychle a že musíme zabránit všemi prostředky tomu, aby ten virus se tady volně šířil.

A připadá mi, když mám říkat k tomuhle bilanci, jako z hlediska toho pohledu zpět, když se dívám na ta zasedání, že tohle zaplať Pán Bůh, to učinění bylo učiněno správně. A já jsem tomuhle prostě rád a nemyslím si, že by to byla naše geniální schopnost, měli jsme i trochu štěstí, že jsme tam měli pár lidí, kteří nám řekli ta slova, která zrovna bylo třeba říct a že jsme se vydali tímhle směrem.

Takže to je podle mě to, co bylo to hlavní, co se podařilo a z čeho podle mě dneska žijeme, protože nezlobte se na mě, ale v této zemi je opravdu atmosféra jiná, než v některých jiných zemích, a nejenom ve Spojených státech, v Brazílii, ale i v některých jiných zemích evropských. Víte, že v Británii ta situace je poměrně také pořád velmi nedobrá. A dokonce i v některých evropských zemích i ty psychické následky toho, co se odehrálo, jsou nesrovnatelně tvrdší (ve srovnání) s tím, co jsme zažili my. Jestliže máte v nějaké zemi 30 tisíc mrtvých, tak ta se na tuhle tragédii dívá úplně jinak, než Česko. Ale já, když tady chodím po ulici, tak si říkám zaplať Pán Bůh. Zaplať Pán Bůh, že jsme tohohle byli ušetřeni. Protože to je něco, co zamávalo s těmi společnostmi. A samozřejmě že se to daleko tvrději bude podepisovat i na tom economic recovery, i na těch možnostech oživit tu ekonomiku.

Takže já si pořád myslím, když tady probíhá bilance toho, co se odehrálo, tak vůbec to neříkám proto, abych si tady nějak vyskakoval. Ale já mám pocit určité úlevy. Já mám pocit úlevy, on je takový test vždycky. Ta krize byla test a já jsem se samozřejmě bál, že v tom testu selžeme. Já jsem se bál, že budu ve vládě, která to nezvládne. To nikdy nevíte dopředu. A pro mě ten výsledek toho testu je především ten, že v té základní věci jsme neselhali, že jsme opravdu správně odhadli i pomocí těch odborníků, které jsme tam měli kolem sebe, i v těch nočních jednáních, že vlastně musíme jít tímhle směrem. Takže tohle si považuji a jsem tomu rád.

Já jsem také rád tomu - možná vám připadá, že oblast kultury je, jak už tady tradičně v této zemi je vnímáno, ne tak životně důležitá v takových krizích. Ale já jsem se také od začátku bál, že nebude prostor pro to, se zabývat tím, aby po té krizi nebyla kultura v této zemi úplně zdevastovaná. A pro mě je potěšující to, že jakmile odezněly ty hlavní věci, které se týkaly hygieny, zdravotnictví, tak se mi podařilo i tohle téma prosadit na vládě a že ta vláda na to našla prostor a ochotu. A že našla i pochopení pro to, že určité oblasti té země, jako byl cestovní ruch, gastronomie, kultura, byly zasaženy zvláště tvrdě a že vlastně doteď samozřejmě vyjednáváme a hledáme i v téhle cestě způsob cesty ven.

Takže snad do této debaty dnes o bilanci patří i tohle, protože mi to někdy není úplně jasné, když čtu některé věci v Česku. Já si pořád myslím, že zaplať Pán Bůh, v téhle zdravotní krizi, covidové krizi vláda dokázala v té společnosti vytvořit podmínky, které jsou srovnatelně podle mě lepší, než v celé řadě jiných zemí Evropy. Já bych si přál, abychom s tím nějak dále pracovali a abychom tady tyhle výhody a tenhle předstih dokázali přenést i do řešení otázek ekonomických, protože to budeme velice potřebovat pro to, abychom obnovili život.

Tady říkal pan Benda - nestrašte. To je takové těžké, rozumíte, nestrašte. Nestrašte lidi! Nezlobte se na mě, ale v chvílích některých krizí i to strašte má docela rozumný důvod. Protože chápejte, když máte lidi, kteří jsou tedy vystrašení, ale díky tomu dělají věci pro to, aby se nenakazili, tak oni se potom třeba opravdu nenakazí. Takže ono to má pro ně pozitivní význam. Tohle je strašně složité, samozřejmě tohle nebyla jenom vláda, tohle byla do značné míry média. Já jsem se bavil s některými redaktory, kteří mi říkali: No, my to uznáváme, že jsme tady vytvořili psychózu, ale co jsme měli dělat. Samozřejmě také díky tomu, co se dělo v těch zemích kolem, tak bylo těžké o tom informovat jinak. Ale vlastně nakonec i ten strach, který nám připadá, že je nebezpečná věc, tak pomohl vytvořit určitou atmosféru, ve které byla docela vysoká úroveň disciplíny v České republice, a to vlastně nakonec pomohlo.

A jinak souhlasím s panem poslancem Bendou, že tahle etapa je pryč a že dneska vytváříme podmínky pro to, abychom se vrátili do normálního života, a že se to děje velice poznenáhlu, to vidím. To "velice poznenáhlu" vidím třeba právě v té kultuře, v restauracích apod. Ten návrat do toho normálního života bude pomalý a já si myslím, že ale tohle snad v té vládě cítíme. Dneska naším úkolem není strašit lidi, ale říkat jim - buďte disciplinovaní a za těch podmínek je možné se do toho normálního života vracet. Takže já jsem přesvědčen, že i v tomhle se změnil způsob, kterým vláda oslovuje dnes veřejnost a snažíme se ji vybízet k tomu, aby se nebála vracet se do normálního života. Zvlášť když vidíme, že ta čísla a ten vývoj je příznivý.

Pro mě to má obrovský význam, protože si uvědomuji, že pokud se nepodaří vytvořit ten pocit normality a toho, že už nejsme bezprostředně ohroženi, tak se nám nepodaří obrodit ani celý ten kulturní segment života, který samozřejmě stále v těchto chvílích nesmírně trpí. Takže já bych si přál, aby se nám takto krok po kroku - a jsem rád za ta poslední opatření v oblasti hygieny, která umožní společenská a kulturní shromáždění, (která jsou) velkým krokem k tomu, aby se třeba pro tohle léto v Česku vytvořily poměry, ve kterých bude možné pořádat koncerty, ve kterých bude možné, aby se sešlo lidí možná nakonec až tisíc a ve kterých bude možné, že to léto bude takové - nebude podivné, ale že se bude blížit normálu. A myslím si, že na to máme velkou šanci. A myslím si, že v téhle atmosféře se bude dařit odbourávat i ten strach a i ty segmenty obyvatel, které se bojí, tak se budou bát stále méně a méně.

Myslím si, že ta obnova života není možná okamžitě, musí to být postupně, krok po kroku, a za vládu bychom měli se snažit vytvářet určitou atmosféru důvěry a bezpečí, kterou se nám tady snaží budovat. Takže ten strach tu měl určitou roli a nelze ho zpochybňovat, on vlastně v něčem byl docela efektivní. Já vím, že je nebezpečné hrát si se strachem, ale domnívám se, v určitý okamžik to bylo docela reálné a bylo to vyjádření obav, kterých se báli oprávněně, a říci jim nebojte se by bylo hloupé a dokonce nezodpovědné. A dneska, když víme, že máme jiná čísla, tak můžeme říct - zkuste to, přestaňte se bát a vyrazte někam. Ale to můžeme až nyní, když to máme pod kontrolou. Takže ten strach byl, já si nemyslím, že by to byl zvláštní úmysl, já jsem si v jisté chvíli uvědomil, že je falešné říkat lidem - nebojte se, když prostě měli důvod se bát a viděli to všude kolem sebe.

Tohle je moje bilance. Já si pořád myslím, že není tak špatná. Já doufám, že nám vydrží. Já samozřejmě nevím, co bude na podzim, myslím, že to neví v téhle chvíli nikdo absolutně jistě. Ale když budeme mít štěstí, tak se nám bude dařit do těch normálních kolejí se vracet i v té oblasti kultury, kterou mám já na starosti. A já bych si to strašně přál. Bude to krok za krokem a pokud zvládneme i ten podzim, tak si myslím, že se Česká republika vrátí tam, kde jsme byli před tím. To neznamená, že se vrátíme do úplně stejného světa. Já se domnívám, že v celé řadě oblastí bude třeba promyslet náš kulturní život. Nevím, jestli se vrátíme ke galeriím, tak jak fungovaly před - ten typ fungování galerií před krizí se podle mě možná zásadně bude muset změnit. O tom tady teď nechci mluvit, jenom chci říci, že se domnívám, že i třeba v té oblasti kultury se bude muset změnit fungování celé řady oblastí. To nebude jenom takový prostý návrat k normálu. A to je zajímavý úkol, který nás čeká, naučit se fungovat jinak v té postcovidové éře. Na nás tahle aféra zanechá podle mě stopy a bude to znamenat i naučit se jinak chovat. Galerie budou muset jinak fungovat, muzea, to už podle mě se mi zdá být jednoznačné. A to je další úkol, který nás čeká. A ten si myslím už budeme zvládat bez strachu.