Když jsme v r.2001 solidárně podpořili misi USA v Afghánistánu, tak jsme si mohli představovat, že půjde o sofistikovanou operaci, jejímž cílem bude eliminovat teroristickou buňku Al-Kajdá a zároveň zabránit Talibánu, aby ji podporoval. Tehdy vůbec nebylo jasné, že celá operace bude napodobovat předchozí pokus sovětské armády obsazovat celou zemi. Sovětský pokus ztroskotal, přičemž sovětská armáda ztratila třináct a půl tisíce vojáků, a v průběhu bojů zahynulo milión civilistů.

Nynější konflikt v Afghánistánu stál již také několik tisíc životů spojeneckých vojáků, ale zároveň připravil o život desetitisíce civilistů.

Nedávné navyšování počtu vojáků NATO, zejména USA a pokusy o ofenzívu vůči silám Talibánu nevedly k žádnému zlepšení situace. V tuto chvíli není jasné, jak pokračovat dále. Americká administrativa je v této otázce rozdělena. Vojáci by chtěli pokračovat a vítězit, nicméně prezident Obama by chtěl stanovit méně ambiciózní dosažitelný politický cíl a zahájit strategii odchodu z Afghánistánu.

Součástí hledání přijatelného politického řešení je i skutečnost, že probíhají rozhovory mezi prezidentem Karzáiem a představiteli Talibánu. Co se odehrává při těchto rozhovorech, ví Pámbů. Ještě včera to byli hrdlořezi, dnes už je nazývá bratry. Může se snadno stát, že nás zítra Karzái vyzve k odchodu ze země.
Co ovšem znepokojuje nejvíce, jsou otázky, jakým způsobem se vede boj a stoupající bezohlednost vůči civilnímu obyvatelstvu. To, o čem se v ČR příliš nepíše, jsou pochmurná data z Wikileaks. V USA a západoevropských zemích panuje velká obava, že i v Afghánistánu mohou vyjít najevo nová fakta o rozsahu civilních obětí. V Iráku bylo takto odhaleno dalších patnáct tisíc mrtvých, které mají na svědomí irácké ozbrojené složky. Otázka je, co vše se ještě utajuje a kolik toho nevíme o Afghánistánu.

Bavil jsem se nedávno s jedním profesionálním vojákem, který mi tvrdil, že neštěstí dnešních konfliktů je v tom, že pokud ve středověku někdo chtěl obsadit a kontrolovat situaci v nějaké zemi, tak musel nejdříve vyvraždit třetinu obyvatelstva. To nám bohužel dnes veřejné mínění a média nedovolí a proto prý nejsme schopni žádnou zemi úspěšně obsadit a zvítězit v ní. Doufám, že většinově ještě nesdílíme tento „odborný“ názor a že nás zajímá, kolik civilních obětí máme na svědomí. Proto mě mrzí, že Senát schválil podobu zahraničních misí do r. 2013 a nediskutoval důkladněji otázku, jaký smysl má navyšování našeho vojenského kontingentu v Afghánistánu až na 720 vojáků. Je to nejvíc, co jsme kdy kam poslali, ale smysl této akce v této chvíli vůbec jasný není. Obávám se, že to není náhoda, že vláda tento materiál předkládá vždy pozdě a na poslední chvíli. Vláda totiž nestojí o diskusi a nechce slyšet žádné zpochybňování. Přála by si zřejmě, abychom jednou provždy vystačili s hloupě zjednodušující mantrou: „V Afghánistánu se bojuje za západní demokracii a basta!“