Stálo by za to připomenout základní fakta. Petr Nečas byl slabý premiér, který nedokázal vládnout opravdu politicky. Nedokázal argumentovat a přesvědčovat. Právě proto, že byl slabý premiér, převzal osvědčenou Topolánkovu metodu: Tam, kde mi hlasy chybí, koupím si je.
Kolikrát to vypadalo, že se blíží jeho neodvratný pád – až dosud vždy přežil. Ale za jakou cenu – že jako král Lear všechno rozprodal. Každému rebelovi se dá něco nabídnout. Právě na to měl paní Nagyovou. Argumenty a politická debata jdou stranou. Prostě se udělá „deal“, jak on sám říká. Ve svém vystoupení to přece vysvětlil: Takto se dělá politika - je to nepřetržitá řada obchodů. Takto se naučil vládnout za pomoci chobotnice – nepotistické sítě, do které je třeba zahrnout všechny, i ty, kteří se vzpírají nebo systém ohrožují. Nakonec většina to rychle pochopí a naučí se v systému chodit. Dokonce i generálové tajných služeb poslouchají, protože vědí, že kdo neposlouchá, tak ze systému vypadne.
Stejný příběh představují církevní restituce. Hlasování o nich se ve Sněmovně ze dvou schůzí odložilo a vše se posunovalo tak dlouho, až poslanci Tluchoř, Fuksa a Šnajdr, kteří deklarovali nesouhlas se zákonem o vyrovnání s církvemi, složili mandáty a byli „odměněni“. Prostě poslanci, kteří byli k ničemu, se nahradili těmi poslušně hlasujícími a rebelové se přiměřeně odškodnili. Stejně tak podepsal Nečas novoroční amnestii prezidenta republiky. Petra Nečase viditelně nezajímalo, kolik hospodářských zločinů bude omilostněno. I podpis amnestie byl nějaký „politický deal“ s Václavem Klausem. Deal, který potřeboval on a který potřeboval i Klaus. Tak se raději ani nezajímal, jaké důsledky bude amnestie mít. Dokonce ani vládu s rozsahem amnestie raději neseznámil.
Za co tedy tolik komentátorů chválí odcházejícího premiéra? Za to, jak dlouho dokázal úspěšně nakupovat hlasy? Za to, jak rozsáhlou síť nepotistických vztahů se mu tady podařilo vytvořit? Za to, co vše tady s pomocí paní Nagyové dokázal zobchodovat? Petr Nečas tady předvedl určitý způsob politiky, ve kterém úspěšně rozvinul to, co započal Topolánek. Byl to typ politiky, ve které se už nedalo dýchat. Byl to systém nesnesitelně prorostlý klientelismem a nejrůznějšími formami úplatků, ve kterém z politiky jako rozhodování ve veřejném zájmu nezbývalo už skoro nic.
Případ Petra Nečase nám předvedl, jak určitý typ pravicové neoliberální politiky vede k privatizaci všeho. Jsme svědky toho, že i vojenská rozvědka se začne používat k privátním účelům. Dokonce i poslanecký mandát se stal zbožím na trhu. Viděli jsme, jak hlasování, které se mělo dít ve veřejném zájmu, bylo zobchodováno za dílčí soukromý prospěch. A teď se všichni diví, že nějaký pán Ištván přijde s tím, že tento typ jednání naplňuje všechny znaky uplácení podle trestního zákona, který je v příslušném paragrafu koncipován tak, aby chránil veřejný zájem. Ani jsme si nevšimli, jak veřejný zájem byl před našima očima po kouskách rozprodán za rozmanité individuální prospěchy.
Tohle vám, páni komentátoři, bude chybět? Pak jste si i vy na ten systém nejspíš už zvykli a vyhovoval vám.
