Dámy a pánové, přeji příjemné odpoledne. Já mám samozřejmě to prokletí, že jsem tady už příliš dlouho, pamatuji už projednávání několika takovýchto úprav a novel stavebního zákona. Vzpomínám si na tu, kterou jsme projednávali v roce 2017. Možná si někteří vzpomenete, že tehdy se mluvilo o tom, že musíme změnit stavební zákon, protože stavební řízení je pomalé a že jsme někde tuším, tehdy se říkalo, na 136. místě na světě. No takže jsme udělali úpravu v roce 2017 kvůli tomu, abychom postavení České republiky v tomhle žebříčku zlepšili a abychom řízení zrychlili. Výsledek byl docela v rozporu s tím, co jsme si tady vytyčili, protože se postavení ještě zhoršilo. Takže mám skutečně zkušenost s tím, jak je to těžká norma, dokonce jedna z nejtěžších pro Sněmovnu a mám pocit, že už to platí skoro takových nějakých 25 let. Takže to je důvod, proč teď vystupuji i v této fázi, protože mám prostě obavy z toho, co si tady slibujeme a jak pak ta kreativita a výsledky se zcela míjí s účinkem u výsledku.
A také nyní ten počet a povaha pozměňovacích návrhů ke stavebnímu zákonu i k tomu doprovodnému změnovému zákonu, kterým se máme zabývat, to všechno mě vede k tomu, abych tady znovu ještě zvedl několik zásadních myšlenek, které bychom možná měli vědět, než budeme mačkat ta hlasovací tlačítka.
Chtěl bych se tady zmínit o třech okruzích těch pozměňovacích návrhů, kterým bych za sebe věnoval tedy tu největší pozornost. Ten první. Ten první okruh, o kterém bych chtěl mluvit, je zavedení automatického vydání povolení stavby, které nově předpokládá ustanovení § 196, návrhu stavebního zákona, a navazující pak přezkumné řízení v tom navrhovaném § 197, stavebního zákona. Tak, jak to ve svém pozměňovacím návrhu předkládá pan kolega Kalous. Jedná se o společné hlasování o návrzích F26 a F27.
I přes změnu nadpisu ustanovení § 196, stavebního zákona, jde v podstatě dle mého názoru o vrácení takzvaného automatického povolení do stavebního zákona. Prostým srovnáním toho návrhu v podobě předložené v listopadu 2019 do připomínkového řízení a toho textu toho daného dne z pozměňovacího návrhu dojde každý k závěru, že až na několik nepodstatných drobností to je vlastně totožné řešení.
Takže podle důvodové zprávy k návrhu stavebního zákona ten předkládaný návrh vychází z předpokladu zachování těch dosavadních nastavených standardů v oblasti ochrany architektonického dědictví tak, jak je Česká republika vázána tou Úmluvou o ochraně architektonického dědictví Evropy. Takže k tomu se tedy jakoby hlásíme. Jedná se o ta opatření k ochraně architektonického dědictví, nebo předcházení znetvoření, chátrání, nebo demolici chráněných statků. A co já tady tvrdím, je - to je ta první moje zásadní připomínka - že není vůbec zřejmé, jak automaticky vygenerovaným rozhodnutím lze předejít znetvoření, zchátrání nebo demolici, statků chráněných na základě oné zmíněné úmluvy, ke které tvrdíme, že se hlásíme.
Podle důvodové zprávy k návrhu stavebního zákona a s ohledem na skutečnost, že jednou z podmínek zápisu statku na Seznam světového dědictví a dokonce ponechání toho statku na seznamu dědictví, je existence záruky ochrany takovéhoto statku nástroji vnitrostátního práva. Takže pokud my chceme tedy usilovat o nějaké zápisy na Seznam světového dědictví, pokud chceme dokonce, aby nám tam zůstaly ty, které tam na tom seznamu máme, tak je podmínkou to, že ten zákon, který tady schválíme, ty standardy prostě nějakým způsobem té ochrany respektuje.
Takže jenom na to upozorňuji, že to je to, s čím si tady trochu zahráváme. Protože jsem přesvědčen, že s těmi dnes platnými standardy ochrany je v příkrém rozporu, že podle tohoto pozměňovacího návrhu, o kterém mluvíme, k posouzení dopadu na hodnoty chráněného statku vůbec nedojde. Opakuji, vůbec nedojde. Vy byste mohli říci, no ale vždyť je tam přezkum, že jo. Je tam přece přezkum. Ten automat podle mě ale ve skutečnosti je to schopen přezkoumat pouze z hlediska zákonnosti nebo jenom z hlediska procesního, ale nelze ho prozkoumat a přezkoumat věcně.
To znamená, tím to není splněno, že ten přezkum vlastně je tedy pouze procesní, nebo z hlediska zákonnosti postupu. Ale nelze to přezkoumat věcně. Abych to řekl srozumitelně, nelze věcně posoudit, jestli barák má být 60 nebo 80 metrů vysoký, třeba mrakodrap. To věcně vlastně nemůžete prozkoumat. Můžete prozkoumat pouze ten proces, jakým jste se k nějakému rozhodnutí dostali.
Takže v tom je ta svízel a proto tvrdím, že jestliže to nelze, tak my vlastně tím pak nesplňujeme to, co je tou podmínkou, chceme-li ty věci dostat a držet na Seznamu světového dědictví. A my se tím vlastně nedržíme toho závazku, který máme, že v té naší úpravě ta odpovídající ochrana je. Ona tam prostě pak není. A to je to, co tady říkám. Že vlastně k tomu posouzení dopadu na hodnoty chráněného statku vůbec nedojde. To se klidně může stát a my tím vlastně porušujeme to, k čemu jsme se zavázali vůči oné Úmluvě o ochraně světového dědictví a podobně.
Já bych vám rád řekl, že to, co tady říkám, tak nereprezentuji pouze názor Ministerstva kultury. Navrhované zavedené, nazval bych to, mlčení státní správy, by na základě zkušeností v jiných jurisdikcích podle Centra světového dědictví UNESCO nebylo pozitivním krokem k ochraně dědictví. My opravdu chceme prosadit úpravu, která i dle organizace UNESCO může ohrozit naše nominace k zápisu na Seznam světového dědictví? Dokonce chceme ohrozit už i naše zapsané statky? To je to, co bych rád, aby si všichni zvážili, jestli tohle opravdu chceme udělat.
Já znovu opakuji i s ohledem na tvrzení kolegy Kalouse v rámci druhého čtení, že záruku podle mého názoru nepředstavuje jím zmiňovaný postup podle § 197, návrhu nového stavebního zákona. Podle § 197 se provede ve stanovených případech povinně přezkumné řízení. Tyto případy však dopadají pouze na část statků chráněných na základě zmíněných úmluv. Nedopadají totiž na památkové rezervace, nedopadají na památkové zóny, ač ty jsou nesporně chráněným statkem rovněž.
Tady jde o problematiku, kterou Ministerstvo kultury samostatně a výslovně připomínkovalo již od prosince roku 2019. Přesto to řešení opuštěné v průběhu vyjednávání podoby stavebního zákona bylo uznáno za nevhodné a přesto se to vrací zpět. Podle mě jde o naprosto mylný pohled na to, co je mezinárodně uznanou hmotnou kulturně historickou hodnotou.
Já bych vás upozornil - což nemusíte všichni vědět - že jenom pět statků zapsaných za Českou republiku na Seznamu světového dědictví jsou opravdu individuálně kulturní památky. A to ve skoro dvojnásobném počtu jsou tam zapsány za Českou republiku právě památkové rezervace a památkové zóny, které ten daný pozměňovací návrh nechává zcela stranou. Takže tady je tenhle vážný nedostatek.
V roce 2017 byly tyto hodnoty mému předchůdci velmi důrazně připomínány při projednání neschváleného zákona o ochraně památkového fondu. Mě velmi zaráží, že je řada poslanců, která tyto závazky mému předchůdci tak důrazně připomínala při projednávání návrhu zákona o ochraně památkového fondu a v rámci předchozích čtení k návrhu stavebního zákona mlčí. A to, přátelé, ty dopady nyní projednávané normy jsou na naše kulturní dědictví podstatně větší, než bylo to, co se diskutovalo tehdy. Nebo chce někdo tvrdit, že by se nový stavební zákon ochrany nemovitého kulturního dědictví nějak netýkal nebo neměl týkat? Jak to? Nebo jenom to, že tento předpis nemá slovo památkový v názvu, snad ještě neznamená, že se přece takový předpis památek a kulturního dědictví obecně netýká.
Předmětem přezkumného řízení je přezkum zákonnosti, nikoliv přezkum věcné správnosti automaticky vygenerovaného rozhodnutí. Je pro mě více než zásadní otázkou, jak by například nadřízený stavební úřad z hlediska zákonnosti posuzoval věcnou otázku, zda realizací záměru nedojde ke znetvoření chráněného statku. Domnívám se, že tato otázka překračuje meze přezkumného řízení a tedy přezkumné řízení žádnou faktickou zárukou není a zde se tedy nemohu ztotožnit se závěry kolegy Kalouse.
Prostor pro korupční jednání, kdy postačí ze strany úřadu kvalifikovaná nečinnost, je v tomto případě enormní. Proto i závěr o protikorupčním potenciálu navrženého zákona jako celku z tohoto pohledu považuji za více, než sporný. Odkazuji z důvodu stručnosti na připomínky uplatněné již k věcnému záměru stavebního zákona, kdy je třeba konstatovat, že dříve vznesené obavy nebyly nikdy rozptýleny a proto byl daný institut z vládní předlohy stavebního zákona bez náhrady vypuštěn.
Paní ministryně nás již během prvního čtení informovala, že návrh stavebního zákona obsahuje dostatečné záruky proti nečinnosti, které měly být navíc posíleny kompletním vyloučením možnosti výkonu působnosti stavebního úřadu v přenesené působnosti tak, jak to vyplývá z komplexního pozměňovacího návrhu, který tvoří základ pro naše jednání. A ejhle, nestačí to. Vracíme se k řešení automaticky generovanému povolení stavby, které bylo shledáno jako problematické už v připomínkovém řízení.
Já si myslím, že v rámci druhého čtení v kuloárech zaznělo, že jsem možná ty záruky, o kterých hovořil kolega Kalous, dostatečně nepochopil. Jak jsem ho tak tady poslouchal, tak to vypadalo, že jsem takový trochu neinformovaný pomatenec. Tak bych si dovolil připomenout, že nejsem tedy neinformovaný pomatenec, že proti tomuto řešení se postavila naprostá převaha většiny připomínkových míst.
Kolegové, jde o 35 připomínkových míst. Proti se postavil Úřad vlády, Ministerstvo dopravy, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo financí, převážná část krajů, veřejný ochránce práv. S tímto řešením nesouzněly ani Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud nebo Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost.
Ta teorie, že jsem jediný, kdo nepochopil danou úpravu, se jeví nepravděpodobná, protože se mi nezdá, že by ti všichni stejně jako já nevěděli, o čem mluví.
Opravdu tedy takto problematické ustanovení vypustilo Ministerstvo pro místní rozvoj zbytečně? Ostatně stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj k tomuto pozměňovacímu návrhu je podle mého názoru rovněž negativní. K tomuto návrhu se tak aktuálně nestaví i Ministerstvo dopravy, Ministerstvo průmyslu, obchodu, Ministerstvo zemědělství nebo životního prostředí. Stále se domnívám, že opak je pravdou a věřím, že stejně jako já se ani převážná část vás k tomuto podle mě hazardu nepřipojí.
A teď se vracím k dalšímu pozměňovacímu návrhu, který jsem zmínil již ve druhém čtení a mrzí mě, že si kolega Kolovratník nevzal více má slova k srdci nebo vážně a že tento pozměňovací návrh načrtl pod číslem 8008. Jinak jde o společné hlasování o pozměňovacích návrzích 07 až 034. Jde o součást takzvaných 4 městských artikulů.
Měl jsem teď nedávno jednání věnované tomuto problému, a tam mě zaujalo to, že nám vytkli, vytkli mi, že se bojím vkročit do neznáma, že to je filozofický problém, ten můj vztah k tomu problému, že se bojím vstoupit do neznáma. Že se bojím kroku do tmy. Pokusím se vysvětlit, že to skoro opravdu tak je. V takovéto věci vkročit do neznáma mi připadá skoro bych řekl nezodpovědné. Vysvětlím, proč. Ten návrh je v zásadě - těch čtyř artikulů, nebo městských artikulů je v zásadě prezentován jako minimalistický s tím, že jen přesouvá pořízení územně plánovací dokumentace obcí a krajů z přenesené působnosti do samostatné. Avšak tato na první pohled drobná změna představuje zásah, jehož dopady zatím nebyly v celé šíři posouzeny a které v konečném důsledku znamenají zásadní změnu optiky pro uplatňování ochrany veřejných zájmů v územním plánování a způsobu jejich vypořádání. Míra vázanosti právními předpisy v samostatné a přenesené působnosti je odlišná. Respektive nelze v případě samostatné působnosti spoléhat na regulaci podzákonnými předpisy a uplatnění principu nadřízenosti a podřízenosti. Padly by tedy postupy a regulace, které dnes nemusel samotný stavební zákon řešit a nadále je navzdory přesunu dané problematiky neřeší.
V rámci výkonu přenesené působnosti je pořizovatel vázán i prováděcími předpisy, usnesením vlády nebo i metodickým vedením v rámci hierarchie výkonu státní správy. Analýza toho, které otázky je třeba upravit s ohledem na přesun problematiky pořizování územně plánovací dokumentace obcí a krajů do samostatné působnosti, nebyla vůbec provedena. Nicméně i bez této analýzy je zřejmé, že celá řada otázek, které byly dosud přenechány podzákonným předpisům, upravena stavebním zákonem vůbec není. I ústavně garantovaný výkon samosprávy a relativně úzký prostor pro vstup státní moci do tohoto výkonu podle článku 8 a 101 Ústavy České republiky sebou nese řadu otázek, jak by bylo vůbec možné uplatňovat za veřejné zájmy ústavně obhajitelná omezení při pořizování územně plánovací dokumentace. Tady nejde o principy obhajitelné s oporou v zákonech, ale je třeba posoudit, zda změna této optiky nevyžaduje i vstup do úrovně ústavních předpisů, které s tímto rozsahem výkonů samosprávy nepočítaly a nepředpokládaly také obdobnou míru garance ochrany jednotlivých veřejných zájmů.
To by se ostatně netýkalo jen otázek veřejných zájmů na ochranu kulturního nebo přírodního dědictví, ale například i veřejných zájmů u nadregionálních staveb, ať již dálnic, železničních koridorů nebo staveb páteřních produktovodů. Už v současné době poskytují nálezy Ústavního soudu České republiky relativně vysokou míru ochrany zájmům samospráv a není jakkoli rozporována samostatná působnost obcí a krajů při schvalování územně plánovací dokumentace. Přesun pořizování územně plánovací dokumentace obcí a krajů do jejich výlučné pravomoci by tak mohl vést k naprosté nemožnosti prosazení veřejných zájmů prosazovaných z pozice státu. A navíc tyto rozsudky zjevně předpokládají jiný vztah, jiný zásah práva na samosprávu ve vazbě na územní plánování, než který je předpokládán v předmětném pozměňovacím návrhu, jehož cílem je postavení samospráv dále posílit. Tedy pro posílení záruk ze strany soudů je v těsném závěsu předkládán návrh, který jako základní myšlenku předpokládá další významné posílení územních samospráv, aniž by vysvětloval, proč to dosavadní posílení je nedostatečné.
To, že je nyní uvažováno o odlišném řešení, které zcela mění dosavadní a dohodnuté principy, to lze považovat za problematické a rozhodně odporující principům, na nichž měla být zajištěna ochrana veřejných zájmů podle nového stavebního zákona. A navržené řešení těch rozporů, o kterých mluvím, je více než sporné. Není provázáno s ustanovením § 55 odst. 1 a § 55 odst. 2 a 3 stavebního zákona. Linie řešení rozporů se v důsledku přenesení pořizování územně plánovací dokumentace do samostatné působnosti rozdělily do dvou samostatných větví, s jejichž propojením zmíněná ustanovení nepočítají. A vztah řešení těchto dvou větví řešení rozporů má sice být záležitostí, která se může potkat ve vládě, ale máme zde odlišné skončení lhůt k řešení rozporů, a dále ne vždy může dojít ke spojení obou větví řešení rozporů až u vlády. Alespoň si v to jako člen vlády dovolím doufat, protože možnost zahlcení vlády touto agendou mi připadá velmi pravděpodobná.
Zkušenost s udělováním individuálních výjimek z režimu zákona o ochraně přírody a krajiny, které svého času také řešila výlučně vláda, je mementem a my si ho tady na půdě Poslanecké sněmovny musíme být vědomi. Skutečnost, že rozpor s jedním a tím samým dotčeným orgánem může mít jak samospráva, tak pořizovatel, tak jiný dotčený orgán, navržená úprava tedy neřeší a možnost, že se řešení v těch dvou větvích mine na nižší úrovni nebo vznikne potřeba jíž uzavřenou dohodu o řešení rozporu znovu otevřít, to navržená úprava nadále také neřeší.
Já mám zásadní pochybnosti o zvoleném řešení ve vztahu k rozporu mezi dotčeným orgánem a samosprávou. Vláda ani Nejvyšší stavební úřad nejsou nadřízenými orgány samosprávy a není zřejmé, proč by subjekt hájící vybraný okruh veřejných zájmů měl řešení rozporů vůbec předkládat vládě, formulovat východiska rozporů bez účasti samosprávy a navrhovat možná řešení opět bez účasti samosprávy, a proč by měla být rozhodujícím orgánem vláda, která představuje svým způsobem vrcholný orgán dotčených orgánů, ale nikoli samospráv. Právě skutečnost, že vláda není nadřízeným orgánem samosprávy, který by mohl rozhodnout o řešení rozporů samosprávy se státní správou, vedl zákonodárce k tomu, že v ustanovení § 136 odst. 6 správního řádu vysloveně konstatoval - ustanovení tohoto odstavce se nepoužije na řešení rozporů s územními samosprávnými celky, jestliže se věc týká práva územního samosprávného celku na samosprávu. Konec citace. Jak však opakovaně judikoval Ústavní soud, je právě územní plánování věcí, která se bytostně dotýká práva územního samosprávného celku na samosprávu. Jde tak o nepřímou novelu správního řádu, jejíž ústavní konformita je více než sporná a která velmi zásadním způsobem nabourává jednotu právního řádu v základní otázce.
Z hlediska možného přezkumu schváleného územního plánu pak je třeba zdůraznit, že budou dále významně sníženy možnosti vstupu státní moci do schváleného územního plánu, neboť v případě pořizování územně plánovací dokumentace v přenesené působnosti již poskytlo silné postavení právu na územní samosprávu například usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. roku 2019. Jde o další neprovázanost koncepce přenosu pořizování územně plánovací dokumentace obcí a krajů do samostatné působnosti.
Zde je třeba konstatovat, že navzdory textu ustanovení § 287 odst. 1 stavebního zákona je v tomto případě kontrola omezena výlučně na dodržování stavebního zákona. Předmětem kontroly s ohledem na výše uvedené ustanovení Ústavy ČR již nemůže být dodržování právních předpisů vydaných k provedení stavebního zákona, opatření obecné povahy a rozhodnutí vydaných na základě tohoto zákona, včetně dodržování usnesení vlády, směrnic ústředních správních úřadů, jakož i opatření příslušných orgánů veřejné správy přijatých při kontrole výkonů přenesené působnosti. Navíc dotčené zájmy budou hájeny s oporou v naprosto jiných zákonech, než je stavební zákon, a tedy bude víc jak sporné, nakolik bude možné tímto způsobem reagovat na nerespektování veřejných zájmů, jejichž základ je mimo stavební zákon. A tak je otázkou, zda nerespektování zájmů (zákonů?) na ochraně veřejných zájmů stojících mimo stavební zákon bude možné řešit nápravným opatřením podle § 288 navrženého stavebního zákona.
Z návrhu u stavebního zákona byla také vyproštěna dozorčí žaloba Ministerstva pro místní rozvoj, kterou zná stávající stavební zákon. O tom, že právě při přenosu pořizování územně plánovací dokumentace obcí a krajů v samostatné působnosti by šlo o zásadní pojistku ochrany veřejného zájmu, není sporu. A absence této pojistky byla kritizována již ve vztahu k předchozímu znění stavebního zákona v odborném tisku. A to shodou okolností... no, nebudu říkat jména. Jména... tím jménem jsem nemyslel argument, ale už v rámci druhého čtení při obhajobě čtyř městských artikulů.
Jak jsem již uvedl, paní ministryně Klára Dostálová mě ve svém dopisu ze dne 22. 2. 2021 ujistila, že teze přesunu pořizování územně plánovací dokumentace do samostatné působnosti řešené tímto pozměňovacím návrhem, jí zřízené ministerstvo nepodporuje. Tento pozměňovací návrh však byl načten kolegou z poslaneckého klubu, tuším ANO, a zpravodajem tohoto tisku. Znovu připomínám, že proti hledání řešení této otázky se nestavím apriori, nechme tu zásadní problematiku nejdřív probrat odbornou laickou veřejnost. Ostatně pro hodnocení možných dopadů přesunu pořizování územně plánovací dokumentace obcí a krajů z přenesené do samostatné působnosti, zřídila ministryně pro místní rozvoj pracovní skupiny Územní plánování 2030. A z již úvodní diskuze na prvním jednání této skupiny bylo zřejmé, že ani ty základní otázky té problematiky nejsou ještě zdaleka vyjasněny. A že to uvažované řešení rozhodně není vnímáno jako bezkonfliktní. A výstupem této pracovní skupiny má být koncepční řešení.
V téhle věci a v tomto směru je Ministerstvo kultury připraveno plně na tom pracovat. A toto je platforma, kde může vzniknout základ celkové koncepce přenosu působnosti, a kde by měly být prodiskutovány i případné záruky pro nesnížení nebo dokonce nevyloučení možnosti uplatnění veřejného zájmu v rámci územního plánování. Ale nechtějme prosadit tuto koncepci bez domýšlení důsledků. To je to, jako že mi bylo řečeno, ať se nebojím kroků do neznáma, nebo do tmy. Mně to připadá, že to nejde, nedomýšlet ty důsledky. A stejně jako v tom předchozím případě, připomínám, že stanovisko i rezort u paní kolegyně Dostálové, podle mých informací, je neutrální. Nejenom já, ale i předsedové všech poslaneckých klubů obdrželi negativní stanovisko jedné ze zastřešujících odborných institucí v oblasti územního plánování, a to je Asociace pro urbanismus a územní rozvoj České republiky. Proti tomuto návrhu se staví také Ministerstvo vnitra, Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo životního prostředí nebo Ministerstvo dopravy.
Tak je zjevné, že jsme teprve na začátku. My jsme teprve na začátku hledání nějaké... a nikoliv na konci. A ten pozměňovací návrh předpokládající přesun pořizování územně plánovací dokumentace do samostatné působnosti se nám pak snaží prezentovat opak, že už jsme na konci. No výše uvedený jen příkladný výčet negativních postojů však může dokládat ono cimrmanovské: Tudy tedy ne, přátelé. Kromě již uvedených dvou významných navržených změn považuji za nezbytné ještě komentovat trend obsažený ve více pozměňovacích návrzích.
Problematické mohou být i vstupy do základních zásad stavebního zákona, které obsahuje hned několik pozměňovacích návrhů. Já tím míním snahy o reformulaci základních věcí, které mají jen proklamativní povahu, aniž by dávaly jasná pravidla pro prosazení těch proklamací. Tato problematická ustanovení např. najdeme v pozměňovacích návrzích F2, K1.01. Použití zdvojeného záporu pak navíc znejasní praktické uchopení těchto zásad. Spojení např. nesmí vést k nepřiměřenému. Jo, když napíšete větu: Nesmí vést k nepřiměřenému. To nese otázku, co to je přiměřené. Zejména ve vztahu k území, na nichž se konkrétní veřejný zájem uplatňuje. Je nesporné, že ochrana kulturního dědictví, přírodního bohatství bude i z pohledu jiných veřejných zájmů překážkou potenciálu rozvoje. Ale kde je v těch ustanoveních zakotven nějaký princip ochrany těch dochovaných dílčích hodnot, území, archeologických nebo přírodních.
Hledal jsem to tam a nikde jsem to tam nenašel. To nejsou hodnoty území jako celku, rozumíte. Co to je výraz hodnoty území jako celku? Co to je ten celek? To jsou naprosto vágní a abstrusní formulace. Jakému území bude toto spojení "jako celku" vztahováno? Mnohdy jde o dílčí hodnoty, kde však jediné slovíčko přemazává smysl. Je to ten ďábel, co se skrývá v detailu. A ten se tady zavrtal opravdu velmi hluboko. A postoje rezortu k těmto pozměňovacím návrhům opět negativní. Obdobně riziková řešení však obsahují i pozměňovací návrhy k doprovodnému změnovému zákonu.
Já bych si dovolil zmínit jeden z pozměňovacích návrhů, který směřuje k zákonu o státní památkové péči. Jde o pozměňovací návrh kolegy Černohorského pod číslem 8045. Jde o hlasování k pozměňovacímu návrhu L10, který fakticky představuje komplexní novelu zákona č. 20/1987 Sb. Tento pozměňovací návrh mění zejména organizační uspořádání státní památkové péče prohlašování za kulturní památky, úpravu nápravných opatření a jejich výkonu, problematiku práva přednostní koupě státu, regulaci posuzování, úpravy a další věci.
Jde o ambiciózní pozměňovací návrh, ale je po mém soudu, tomu vytčenému cíli zdaleka nedostál. Problematických oblastí je v tomto návrhu více. Já bych si dovolil zdůraznit jen dvě místa, která mají nesporný vztah k tomu projednávanému návrhu u stavebního zákona. A tento návrh považuji za vnitřně rozporný, kdy v případě úprav nemovitostí, které nejsou kulturními památkami, ale nacházejí se sice v ochranných pásmech, zakotvuje souběžně působnost jak Krajskému památkovému úřadu, navrženém v § 14 odst. 2 a 3 zákona o státní památkové péči, a stavebnímu úřadu v navrženém § 17a odst. 1 zákona o státní památkové péči. Je třeba zdůraznit, že okruh regulovaných prací není v obou ustanoveních totožný, nicméně se nesporně překrývá.
Typicky lze zmínit působnost ve věcech realizace novostaveb. Pravomoc stavebních úřadů pak není propojena na novou úpravu přestupků. Tento pozměňovací návrh pak nerespektuje terminologii navrženého stavebního zákona, když např. v navrženém § 14 odst. 4 zákona o státní památkové péči hovoří o územním řízení, vydání územního souhlasu, o řízení o povolení staveb, nebo o společném územním a stavebním řízení. Nic takového však v projednávaném stavebním zákoně nenajdeme. A nebylo to obsaženo v žádné z verzí stavebního zákona, jimiž se dosud Poslanecká sněmovna zabývala. To znamená, že schválení tohoto pozměňovacího návrhu představovalo řešení, které by základním způsobem znemožňovalo reálné hájení veřejných zájmů na úseku státní památkové péče. Když by např. tutéž působnost měly pro oblasti státní památkové péče vykonávat souběžně jak stavební úřady, tak krajské památkové úřady.
Takže jsem uvedl jenom několik střípků z mozaiky mnoha změn, kterými vládní předloha stavebního zákona a vládní předloha doprovodného změnového zákona prošla, či by mohla projít v Poslanecké sněmovně. A nejsou to vůbec jenom nějaké změny kosmetické nebo dílčí. Já se snažím tady říci dnes, že jsou to změny revoluční, koncepční, které se odchylují od toho, co schválila vláda, jíž jsem členem. Já znovu naléhavě upozorňuji na křehkost, substance hmotného kulturního dědictví, včetně naší mnohotvárné kulturní krajiny. Potvrdí-li se při praktické implementaci takto zásadně změněného zákona obavy vyjadřované mnoha odborníky i zástupci samospráv, může dojít k docela značným kulturním ztrátám. A to dříve, než se v náročném legislativním procesu podaří dosáhnout nějaké korekce nebo změny.
Mě mrzí, že nemalá část vskutku koncepčních změn, byla načtena z pozic vládních stran, a do jisté míry jsou devalvovány dohody, které jednotliví zástupci vlády mezi sebou navzájem, (nesrozumitelné) vlády s důležitými zástupci dotčených skupin, uzavřeli. Nejen tedy v římském právu byla vyznávána zásada pacta sunt servanda. A i tato zásada by nás měla varovat před dalšími koncepčními změnami, na nichž nepanuje odborná, nebo také politická shoda. A je bohužel skutečností, že velká míra změn v rámci tohoto projednávání se velmi negativně podepisuje na nepřehlednosti a nesrozumitelnosti toho, co je předmětem projednávání. Já jsem uvedl během druhého čtení jeden ilustrativní příklad, který se týkal drobné změny v ustanovení dotýkajících se ochrany nálezů nejen archeologických, ale i paleontologických, nebo nálezů chráněné části přírody.
Ta drobná formulační změna v komplexním pozměňovacím návrhu hospodářského výboru, kterou přehlédli i nesmírně pečliví kolegové, nebo paní ministryně z Ministerstva pro místní rozvoj, učinila Ministerstvo kultury odpovědné za všechny nálezy, byť by i spadaly do působnosti orgánů ochrany přírody. Z věcného hlediska se jedná o nesmysl. A na tuto změnu reaguje můj pozměňovací návrh. Jsem paní ministryni vděčný za jeho podporu. Musím se však tázat: Kolik takových, na první pohled drobných změn již bylo do vládního návrhu, možná v dobrém úmyslu, ale bez hlubších znalostí a určité přesnosti těch souvislostí, znalostí, vloženo? Takže své vystoupení v rámci druhého čtení jsem ukončil, pokud se pamatuji, konstatováním, které platí ještě více než... v tom druhém ještě v rámci i toho třetího čtení.
Já si prostě myslím, že vidíme pouze tu špičku ledovce a masa ledu pod hladinou je nám stále skryta. Já mám dojem, že si ani nechceme připustit, že to množství prosazovaných změn by mohlo přispět k havárii celého stavebního práva, spíš k havárii než k jeho renesanci, o kterou jsme usilovali.
Takže já vím, že stavební zákon je super těžká norma, ale obávám se, že tentokrát se nám nepodařilo ji zvládnout a že to, co máme před sebou, nemá šanci přispět k oživení stavebnictví a vyřešit problémy, kvůli kterým jsme se do této novely pustili. Těch rizik vidím příliš mnoho. Je to opravdu cesta do temnoty. A do té temnoty se bojím jít ne proto, že jsem zbabělec, ale protože si myslím, že je to nezodpovědné. (Ozývá se potlesk.)
