Ano, děkuji. Přeji vám dobré dopoledne. Já budu stručný, jenom bych se chtěl pokusit nějak velmi jednoduše tu pozici, pod kterou jsem se podepsal v tom dopise. Pan kolega se tady na mě směje, ale bude to opravdu stručné. Takže já bych chtěl jenom znovu zopakovat, co jsem už řekl mnohokrát, že po celou dobu, co jsem byl ministrem, tak jsem vlastně v tom řešení izraelsko-palestinského konfliktu neustále opakoval pozici, že řešením může být pouze dvoustátní řešení. A já připomínám, že to je pozice, kterou zaujímal už Václav Havel a mohl bych tady vyjmenovat všechny ministry a premiéry, kteří následovali. To byla celou dobu vždycky pozice České republiky. Dokonce Václav Havel, když tam tehdy navštívil, tak navštívil ještě Jásira Arafata, já si to pamatuji, a pak jel do Izraele. A vlastně se zdůrazňoval právě tento vyvážený přístup. Pouze toto řešení, které bude myslet na obě strany, má šanci být životaschopné.
A to je vlastně pozice, se kterou jsem se docela upřímně ztotožňoval, protože mě ten problém zajímal a vlastně jsem si sám kladl otázku, jestli existuje nějaká jiná cesta. Dokonce jsem se účastnil debat, dokonce i debat ministrů zahraničí v Bruselu, a vlastně vždycky jsme se shodli na tom, že všechny ty ostatní varianty troskotají, že není jiná varianta. No prostě proto, že tam žije šest milionů Palestinců někde mezi Jordánským a Středozemním mořem a co s nimi? Šest milionů Palestinců obklopených šesti miliony Židů a ti jsou ve vakuu. Takže to vakuum samozřejmě se tou anexí ještě zhoršuje. Takže co se jim vlastně nabídne?
Premiér Bibi Netanjahu nedávno řekl: "Palestincům žijících na územích, které hodlá anektovat, neudělím občanství." To je to, když říkám, že jsou ve vakuu, vlastně k němu budou odsouzeni. On jim prostě neudělí občanství. To je autentický citát z Haaretzu, tuším. Ano, takže to si nevymýšlím. A člověk si řekne. Tak kde je to, co jsme celou dobu říkali, že musí být řešení, které bude brát v potaz obě strany?
Mně to připadá dneska, že žijeme v takové zvláštní době, kdy vlastně se dá říkat cokoliv, strašně se relativizují věci, které platily jako určité principy. A když opakujete to, co jste vždycky říkal, tak vám někdo řekne, že jste se dopustil revoluce. Mně připadá, že my jsme v době, kdy je revoluční říkat to, co člověk opakoval třeba léta, tak je najednou řečeno, že to je něco skandálního.
Ale já prostě tady opravdu - a nechci o tom mluvit dlouze - chci to strašně zjednodušit. Ten dopis jsem podepsal proto, že opakoval pozici, se kterou jsem se ztotožnil na základě pobytu na palestinských územích v Izraeli mnohokrát, rozhovorů, které jsem vedl, debat, kterých jsem se účastnil, protože mě upřímně ten problém skutečně dlouhodobě zajímal. A nenašel jsem jinou cestu a byl jsem přesvědčen, že pozice evropská a pozice, kterou zaujímá Česká republika, je skoro jediná možná.
No a když jsem se zabýval tím, proč vlastně se tady ta debata znovu vrací a kde jsou ty argumenty těch, že Židé mají vlastně možnost udělat něco takového, tak já za tím nacházím jediný argument, který vlastně zatím zní i za těmi články, které se tváří být objektivní. Ten argument je, že kde vlastně ti Palestinci byli, když se na tom prostoru i toho Západního břehu Jordánu procházel David nebo Šalomoun. Že vlastně to právo je to historické právo, které souvisí s touto historií. To je to, co zatím slyším.
A já bych chtěl říci, že ten argument je vlastně strašně sporný. Protože vezměte si, kdo má právo v tom případě na Manhattan, kdo má právo na Kosovo a kdo má právo vůbec třeba na českou kotlinu, pokud budeme takovýmto způsobem uvažovat. Když pominete ty lidi, kteří tam třeba staletí žijí. To není svět, ve kterém by se dalo žít. Proto si myslím, že to, co zní tady jako ten argument, který se zatím ozývá a někteří ho řeknou nahlas, že je to tohle historické legendární právo dané Biblí, tak ten vlastně neobstojí před těmi lidmi, kteří tam staletí žijí. A tam to vlastně vždycky žilo - to je etnicky daleko pestřejší.
Takže ta představa, že my to můžeme dneska vyřešit prostě tím, že se řekne, že na to má někdo historické právo a ti ostatní se stanou občany druhé kategorie, to je něco, s čím se člověk nemůže přece ztotožnit. A v tom ta evropská pozice je správná. A to, že Spojené státy se na tom podílely a že Jared Kushner, tedy zeť Trumpa, vyhotovil víceméně tento plán, se kterým se Izrael ztotožňuje, pro mě vlastně není argument.
Mě v té debatě zaráží to, jestli tedy někdo se hodlá přidat k této pozici, tak já na to úplně jednoduše říkám ne, pro mě ta evropská pozice je samozřejmě neskonale bližší a já necítím důvod ji opouštět. Vlastně celé, co já říkám, je, že nemám důvod opustit tu evropskou pozici, která nesouhlasí s tím, že někde budeme akceptovat to, že tam budou žít lidé druhé kategorie. A řekneme, to je normální a na to si musíme zvyknout. V tomhle vidím obrovské riziko a proto jsem to podepsal. Protože si myslím, že je povinnost držet tady linii, kterou jsme léta prosazovali a která byla podle mě jediná správná.
A myslím si, že pokud se to respektovat nebude, pokud bude platit to, že ti druzí se odsoudí do života v tom vakuu, v té nejistotě, tak to k žádné stabilitě nepovede. To je všechno a to je něco, co si myslím, že si člověk může dovolit konstatovat a neměl by být kvůli tomu zpochybňován, že něco ohrožuje, nebo že říká pravdu, která by se neměla říkat. Já si naopak myslím, že pokud by tohle člověk neměl možnost říci, tak je to s námi špatné. (Potlesk z levé strany sálu.)
