První z nich se týká tahanic o lesy kolem Broumovského kláštera. Státní lesy je odmítly vydat církvi, protože byly zestátněny podle Benešových dekretů. Vlk jedním dechem o platných zákonech říká, cituji: „Církev nemůže žádat víc, než je oprávněná, a to dává zákon“, ale vzápětí zpochybňuje Benešovy dekrety. Benešovy dekrety zákonem nejsou?

Druhým nakousnutým problémem jsou majetky v areálu Pražského hradu. Vlk tvrdí, že Ústavní soud rozhodl vrátit majetky v areálu soukromým osobám, ale církvi ne, a označuje to za diskriminaci. V tom případě se ptám, jak se dívá na stonásobně vyšší ohodnocení pozemků ve prospěch církve a v neprospěch ostatních restituentů? Tady se přeci jedná o diskriminaci jak vyšitou.  

Třetí zajímavostí byl Vlkův výrok, že nejde o vlastnění majetku, ale o jeho užití. Když se prostředky používají ve prospěch lidí a na charitu, je vše v pořádku. Vlastnění tedy klade na vedlejší kolej. Bratři františkáni z něho musí mít velikou radost.   

Toto jeho vyjádření vzbudilo mou pozornost historika nejvíce. Je totiž blízké tomu, jak problematiku majetku viděli Richard Fitz Ralph, Jan Viklef i Mistr Jan Hus. V historické literatuře se tomu říká princip morální kvalifikace a znamená to tolik, že způsob užití majetku určuje a omezuje právo na majetek. Když jakákoli vrchnost a vlastně kdokoli užívá majetek nehodně, zpochybňuje své právo na tento majetek.

To mi jsou ty paradoxy. Kardinál římskokatolické církve se v názoru na majetek ocitl blízko člověka, kterého tato církev prohlásila za kacíře a upálila. Mám pocit, že tímto výrokem se Miloslav Vlk octl mimo trend vlastní církve. Protože jeho teze o tom, že vlastnění není důležité, nejde příliš dohromady se zákonem, který upekli Nečas s Kalouskem.

Závěrem dnešní glosy bych chtěl zdůraznit, že pan kardinál v interview vyslovil přesně to, co tvrdím já: majetky byly připsány jednotlivým kostelům, farám, děkanstvím, klášterům. A to je v přímém rozporu se zákonem 428/2013 Sb., který "navrací" majetky římskokatolické církvi. Ta jedná jako oprávněný. Je tu tedy neshoda mezi tím, jak církev přistupuje k zákonu a jak ho vykládá jeden její představitel. 

Římskokatolické církvi evidentně dochází, že v českém prostředí ztrácí půdu pod nohama. Původní sympatie veřejnosti spojená s tím, že byla předmětem režimní šikany, je pryč. Zbylo zklamání a hořkost. Není tohle důvod, proč stárnoucí kardinál začíná přece jen trochu měnit akcenty?