7.7. 2015 jsem společně s Jeanem-Lucem Schaffhauserem, který na Ukrajinu hodně jezdí, předsedal diskusi o federalizaci Ukrajině a o současné situaci v plnění minských dohod (Minsk 1 15. 9. 2014, Minsk 2 12. 2. 2015). Otázka zní: proč se dohody neplní?

        Dovolím si odpovědět sám- neplní se proto, že si z dohod Petro Porošenko vybírá pouze části, které mu vyhovují. Porošenko poskytl rozhovor pro významný italský deník Corriere della Sera. Z 15 bodů minských dohod zmínil jen 4, hlavně odsun těžké techniky a výměnu zajatců. O ústavních reformách ani slovo, ani slovo o zvláštním statutu obou oblastí, ani slovo o uspořádání voleb. Nic o právním státu, nic o zárukách zákonnosti (poznámka k minským dohodám: díky nim sice ukrajinská armáda nikoho neodstřeluje, ale dělají to za ni dobrovolnické prapory, které dokonce ostřelují i koridory, v nichž probíhá výměna zajatců. Existuje názor, že není vyloučen rozpad Ukrajiny na polofeudální tříšť oligarchických držav, v nichž oligarchové budou mít své jednotky. Doufám, že to nenastane).

        Ale vraťme se k naší diskusi. Politolog a euroskeptik John Laughland (v Praze byla vydána jeho kniha Znečištěný pramen) ve svém příspěvku porovnal ukrajinský konflikt s bosenským. Stejně jako já připomněl výrok Jennifer Psaki, která jménem americké vlády prohlásila, že za neplnění minských dohod nebude Ukrajina trestána. Nabízí se srovnání s rokem 1992, kdy se evropské diplomacii podařilo v Bosně přimět Srby, Chorvaty a Muslimy k podpisu dohody, která by zabránila válce. Američané donutili Aliju Izetbegoviče, aby svůj podpis odvolal.

        Ve svém projevu jsem uvedl obdobný případ: Slobodan Miloševič a albánský prezident Fatos Nano v listopadu 1997 došli během jednání na Krétě k dohodě o mírovém řešení kosovského problému na bázi široké autonomie. Američané plnění dohody znemožnili. Robert Holbrook začal cestovat po severní Albánii, navštěvoval tábory UČK a byl ve své misi úspěšný- v únoru 1998 propukly násilnosti, dohoda byla ztracena a vše vyvrcholilo v březnu 1999 bombardováním Srbska a Černé Hory. Lze se divit vlně nesouhlasu a nepokojů poté, co Američané poslali do Bělehradu jako velvyslance právě Holbrooka?

        Advokát Evhen Ševčuk z Oděsy ve svém vystoupení uvedl řadu příkladů nezákonností. Lidé, obvinění ze zločinů proti státní bezpečnosti, mají odsouzení jisté. Žádný soud se neptá na fakta, neprověří obžalobu, protože se neodváží dostat do konfliktu s SBU (Služba bezopeki Ukrajiny).

        I další účastníci potvrdili, že případy bití a mučení jsou běžné a že neexistuje ochrana práv obviněných. Fyzickým i morálním nátlakem jsou nuceni k podpisu přiznání.

        Zajímavé bylo skeptické vystoupení Anatolije Tolstuchova, který působil v ukrajinské politice od roku 1990. Zná všechny vlivné osoby, a proto jeho skepse není bezdůvodná.  Nedávno např. premiér Jaceňuk obvinil ministra ekologie Ševčenka z korupce, Ševčenko obvinění odmítl s tím, že korupčník je naopak Jaceňuk. Verchovná rada Ševčenka hbitě odvolala, aniž měl možnost vystoupit a bránit se, neproběhla žádná diskuse a slovo nedostali ani šéfové frakcí (připomínám, že za zlého Janukovyče měla opozice funkci prvního místopředsedu Verchovné rady a 13 předsedů výborů z 29. Teď nemá nic).

        Na akci podnětně promluvil i muž, který vedl více než dvacet let italský region Alto Adige (Jižní Tyrolsko). Region má autonomii už od 50. let a jsou v něm garantována právě všech národů (Italů, Rétorománů a německy mluvících Tyrolanů). Autonomie pomohla všem. Pokud jde o HDP na hlavu, Alto Adige zaujímá v Itálii první místo. Případ tohoto regionu je důkazem, že autonomie může dobře fungovat, a myslím se, že může sloužit jako návod řešení ukrajinského problému.

------------------------------------------------------------------------------

       Musím se zmínit o svých osobních zkušenostech s demokracií „po ukrajinsku“. 23.6.2015  jsem v Bruselu uspořádal kulatý stůl o Ukrajině. Ukrajinský velvyslanec Konstantin Jelisejev k jednání přizval tři koaliční poslance ukrajinského parlamentu a ti názorně předvedli, jak to chodí ve Verchovné radě. Fakt, že Jelisejev k nim stále chodil a programoval je, jak mají vystupovat, nestojí za komentář.

        Naprosto neakceptovatelné byly ale manýry poslance ze strany Svoboda Oleha Ťahnyboka. Ač host Evropského parlamentu, opakovaně skákal účastníkům do řeči, napadl mne, že organizuji protiukrajinské provokace a vyhrožoval mi, že se postará, abych byl prohlášen za nežádoucí osobu a dostal zákaz vstupu na ukrajinské území. Vyhrožoval i panu Perlynovi z organizace Monitoring, která se zabývá občanskými a lidskými právy na Ukrajině.

        Pozadu nezůstala poslankyně ze strany blok Petra Porošenka. Protože Perlyn pochází z Makejevky, obvinila ho, že je separatista a terorista, a vyjádřila se, že Perlyn nemá o lidských a občanských právech vůbec mluvit. Pustila se i do poslance Vilkula z Opozičního bloku, který si dovolil zmínit, že je potřeba využít některých nových zákonů k obnově ekonomiky. Tuto myšlenku podpořil i Evhen Udod, předseda oblastní rady Dněpropetrovské oblasti.

        Jak Vilkul, tak Udod schytali nevybíravou kritiku i od poslance strany Julije Tymošenkové Baťkivščina, který na ně dokonce dělal vulgární posunky. Vrcholem nekulturnosti bylo fyzické napadení Perlyna poslancem strany Svoboda (Svoboda je regulérní fašistická strana). Připadal jsem si jak na tržišti a hluboce se styděl. Opakovaně jsem musel zjednávat pořádek.

        Bulharský europoslanec Pirinski ukrajinské poslance poučil, že v Evropském parlamentu panuje jiná atmosféra a jiné zvyklosti, než ve Verchovné radě. V civilizované společnosti je totiž normální, že politici vyslechnou názory druhého a pokud nesouhlasí, vedou s ním polemiku. Chtějí- li tedy Ukrajinci někdy v budoucnosti být členy EU, musí tuto politickou kulturu respektovat. Totéž jsem jim několikrát sdělil i já.

        Všichni koaliční poslanci svorně tvrdili, že na Ukrajině je vše v pořádku a s demokracií není problém. No, své představy o demokracii předvedli vrchovatě. Po vyhrůžkách a mém opakovaném napomínání z jednání u kulatého stolu odešli.

        Byl jsem rád, že se tentokrát ukrajinským demokratickým poslancům nepodařilo akci rozbít a předčasně ukončit (vloni byli bohužel Ukrajinci úspěšní, viz zpráva o incidentu http://www.parlamentnilisty.cz/politika/politici-volicum/Ransdorf-KSCM-Co-se-stalo-behem-akce-v-EP-326662).

        Následné tiskové konference a vernisáže výstavy fotografií z Ukrajiny, které pořídil český fotograf Roman Blaško během voleb, se nezúčastnili ani ukrajinští hosté, ani velvyslanec. Obě akce proběhly bez jejich přítomnosti úspěšně a důstojně.

        Mimochodem, starosti dnešní ukrajinské "elity" na naši hlavu. Jedna dáma z Bratstva (viz Střípky ze zahraničí) navrhuje zákon, který by na Ukrajině zakázal používat název Rossija. Její manžel zase navrhl koncentrační a převýchovné tábory pro separatisty (návrh se objevil v poradním materiálu amerického think tanku Rand Corporation).

        V době, kdy hrozí ekonomický kolaps (podle Jaceňuka může Ukrajina už v červenci zbankrotovat, protože není schopna obsluhovat svůj státní dluh), vyznívá ad absurdum iniciativa na přejmenování ulic, náměstí a celých měst. Třeba Dněpropetrovsk se má jmenovat Dnipro (= Dněpr), protože město nemůže nést jméno ruského cara Petra Velikého. Inu, oligarchové musí dostat peníze za každou cenu.       

        Ještě poslední poznámka: legislativní skupina z Doněcka a Luhanska předala ukrajinské straně návrh k ústavním změnám. Obě oblasti tam jsou označeny jako nedílná součást Ukrajiny. Ale nikdo z ukrajinské reprezentace nereaguje a prý ani reagovat nehodlá. Zkrátka, minské dohody se neplní, zejména pak ne bod 9 a bod 11.

9.7.2015