Dnešní člověk si neumí představit neomezenou moc, jakou měla církev nad vědomím lidí ve světě západního křesťanstva. V Husově případě byly vyčerpány všechny tehdy dostupné prostředky právního odporu a Husovi tedy zdánlivě nezbývalo než se podrobit. Jenže on se nepodrobil. Místo toho se odvolal se ke Kristu.

Moc může být legální (formální legalitou Husova procesu se zabýval ve svých důkladných studiích nedávno zemřelý právní historik Jiří Kejř), ale nemusí být legitimní. Tím, co moc v očích Husových legitimuje, je zákon Kristův. Zákon Kristův (o něm jsem obšírně psal ve svých husovských studiích) stojí nad institucí církve. Hus postřehl, že se náboženství osvobozující víry změnilo v náboženství svátostí, které spravuje církev. Vnímal, že myšlenka osvobodivého poselství Ježíšova byla pohlcena institucí. A že tu instituci řídí lidé, kterým se sama původní víra stala něčím lhostejným, pro některé dokonce i herezí.

Hus dal toto vše najevo svým odvoláním ke Kristu. Tento okruh myšlenek dále rozpracoval ve svých knihách a pracích po roce 1412. Ukázal v nich, že poslušnost vrchnosti má být pouze podmíněná. Osvobodivý dynamismus pravdy, spojené s praxí Kristovou, je založen už tady.

Hus odešel na venkov, kde odpoutal svá kázání od tradičního prostředí. Kázal u plotů, na loukách, v sousedství lesů, prostě všude, kde byl zájem o jeho poselství. Učinil rozhodný krok k tomu, aby se pokus o reformu stal reformací. Zahájil proces, v kterém začalo srůstat reformní hnutí začínající u Milíče, univerzitní reformní snažení i lidové „kacířství“.  A tento proces postupně obsáhl celý tehdejší národní okruh.

Jistě, my dnes myslíme v jiných kategoriích a v odlišném konceptuálním rámci než Hus. Ale jeho tehdejší otázka, je- li moc legitimní, je stejně aktuální jako dnes. Protože i dnešní moc je stejně prázdná a odcizená původním obsahům.

Legální není totéž co legitimní. A vždy je potřeba brát v úvahu nebezpečí, že myšlenku pohltí instituce, vzdálí ji tím původním cílům a dovede ji k totální vyprázdněnosti.

14.6.2015