V neděli 2. 2. se v Parlamentních listech objevila reakce generálního sekretáře České biskupské konference Tomáše Holuba na můj článek Preláti proti lidu. Jsem rád, že ho moje názory zaujaly a že projevil zájem o diskusi se mnou. Vynasnažím se odpovědět na všechny jeho otázky.  Zvláštní je, že jich je právě 21. Že by se monsignor inspiroval jednadvaceti podmínkami Kominterny? 

Na rozdíl od monsignora za sebou nemám zástup poradců, ale pro odpovědi na jeho otázky je ani nepotřebuji. Jen mě udivilo, jak málo je v jeho otázkách teologického postoje. Je přece kněz, a proto bych v tomto směru očekával více.     

Takže pěkně postupně:

1. Kdo jsou oni preláti? 
Mezi preláty řadím ty, kteří na začátku mluví o evangeliu a končí politikou: kardinála Vlka, kardinála Duku, monsignora Halíka, vás. Jsou to ti, pro které je věta Nelze sloužit dvěma pánům, Bohu i mamonu jen floskulí. Rozhodně mezi ně nepatří papež František. Nepatřil mezi ně hluboce lidský kardinál Tomášek. Nepatří mezi ně kněží v Latinské Americe, kteří stojí na straně chudých a utlačovaných a mnohdy neváhají položit pro ně život.  Ti mají náš respekt a naši úctu.

2.Kde vidíte onen rozpor mezi „vůlí“ oněch nedefinovatelných prelátů a stejně neuchopitelného lidu?
Cestuji po celé republice a neustále se pohybuji mezi lidmi, ukládá mi to moje profese a patří to k mým povinnostem. Přesvědčil jsem se, že v případě "církevních restitucí" průzkumy veřejného mínění nelžou. A ty uvádějí, že více než 80% lidí v naší zemí tento handl s majetkem nechce. 

3.Proč by římskokatolická církev nechtěla slyšet Váš názor?
(A opravdu ho chce slyšet?) Řada inteligentních katolíků je proti takzvaným restitucím, protože si uvědomují, že jim to v českém prostředí v dlouhodobém horizontu ublíží. Pokládám kardinála Duku za chytrého člověka a domnívám se, že i on toto riziko zná. Přesto dal přednost krátkodobému profitu. Je to podobná situace jako po Bílé hoře. Tenkrát při řešení otázky rekatolizace Čechů prohrál kardinál Harrach (stoupenec mírné cesty a pomalého přesvědčování) s jezuity, které vsadili na pomoc institucí a mocenských struktur. Byli přesvědčeni, že když přimějí lidi k tomu, aby se katolicky chovali, budou i katolicky cítit a myslet. Výsledkem byl trvalý úpadek prestiže církevnictví. Tato moje úvaha počítá s tím, že i špičky církve mají svědomí a občanskou odpovědnost.

4.Co je potom má reakce na Váš text a čas strávený jeho přečtením i jejím sepsáním?
Jsem rád, že jste připraven diskutovat.

5.Píšete text jako politik či historik, filosof, polyglot?
Texty do Parlamentních listů píšu jako občan. Má znalost jazyků je jen nezbytným pracovním nástrojem, netřeba ji ironizovat.  Filosofii a historii jsem vystudoval, mnoho let přednášel a oběma obory se stále intenzivně zabývám. V politice působím od roku 1990.

6.Kde ve Vašem textu nalezne vnímavý čtenář faktické zdůvodnění Vaší teze z úvodu? Já jsem ji tam totiž nenašel.
Záleží na tom, jak důkladně články oponentů čtete. To, že nejde o skutečné restituce, ale o pokračování vlastnického převratu, je obsaženo v celém textu. 

7.Znáte podstránku o majetkovém vyrovnání, kterou na svém webu www.mkcr.cz má Ministerstvo kultury?
Zmíněnou podstránku samozřejmě znám a sleduji přicházející výzvy. Ve svém archivu mám seznam veškerého majetku, který se od roku 1990 v nárocích objevil. Jistě chápete, že do tak krátkého článku všechny údaje vměstnat nelze.

8.Jak je možné, že je zákon 428/2014 Sb. a majetkové vyrovnání, který označujete za „součást rozsáhlého vlastnického převratu“, konformní s ústavním pořádkem ČR?
Nikde není řeč  o konformnosti  Zákona  428/2013 Sb. s ústavním pořádkem. Ústavní soud jen doložil, že otázka zabezpečení církví musí být řešena zákonem.  Rozdílný způsob ohodnocení oproti běžným restitucím zakládá nerovnost postavení majetku. A podle ústavy jsou si všechny majetkové formy rovny. Nebo to snad vidíte jinak? Neexistuje rovnost majetkových forem před zákonem? 

9.Jak je možné začít vydávat církvím a náb. společnostem majetek, který jim nikdy nepatřil a který nikdy nevlastnily? Dopouští se tedy úřady v případech, kdy již stát první majetky vydal, krádeže?
Kvalifikovat konání státních orgánů v těchto případech přísluší právníkům. Ale třeba kauzu „voršilky“ za krádež považuji. A sleduji-li vydávání jednotlivých objektů, mé pochybnosti rostou. Tak třeba: jste si skutečně jist, že Santiniho kostel u Ždáru (Zelená hora) v roce 1948 skutečně patřil nějakému církevnímu subjektu?  Že v té době sloužil potřebám náboženského kultu? Opravdu věřte, že mám podrobný seznam a celou věc monitoruji.

10.Jaktože doposud nikdo z Vaší strany nepodal podnět k prošetření na spáchání takového trestného činu? 
Za vedení strany mluvit nemohu, protože nepatřím ke členům vedení.  Na mé stanovisko se mne zatím nikdo neptal. 

11.O co opíráte Vaše tvrzení, že „velká část římských katolíků je proti takzvaným restitucím“?
O svou osobní zkušenost. Nevím, jak často jste vy mimo prostory arcibiskupského paláce, ale já své tvrzení opírám o setkání s lidmi a o fakt, že věřící chodí na naše sekretariáty a žádají, aby se ta věc, ve které cítí hrozbu pro prestiž církve, zastavila. Těch návštěv nejsou stovky, ale desítky ano.  Mimochodem, mezi komunisty je i dost katolíků, zejména na Moravě. 

12.Připouštíte, že nějaký církevní majetek vznikl např. i v „post feudálních časech“ a byl také po roce 48 ukraden? O co tady opíráte „nutnost“ jeho následného sebrání? Váš přehled vzniku s historie církevního majetku se mi totiž jeví jako dosti neúplný a nedostatečný.
Samozřejmě že se do novinového článku všechno nevejde a vejít ani nemůže.  To, co měla katolická církev k dispozici, nabývala i po konci feudalismu. Ale tyto statky byly pokládány za svého druhu veřejnoprávní majetek, viz zejména zákonná úprava z roku 1874. Náboženské fondy a matice měly své právní nejasnosti a tvrdím, že nakládání s některými objekty (třeba klášter Teplá, kde sídlila armáda) bylo hanebné a odporné. Ale o ukradení lze mluvit jen s velkou nadsázkou.

13.Už jste našli v archivech prameny dokladující slova kardinála Tomáška o posledních majetkových nárocích církve?
Vlastním obrovský výstřižkový archiv, archivy arcibiskupství samozřejmě nedisponuji. Vycházím z dobového tisku, který tuto informaci přinesl

14.Četl jste Kalistovu Tvář baroka?
Kalistovu Tvář baroka samozřejmě znám, stejně jako jeho další díla. Jeho kniha o Karlu IV. patřila mezi mé oblíbené. Baroko obohatilo tvář naší krajiny a jména jako Kupecký, Škréta, Brandl, Santini, Dienzenhofer patří k pokladům našeho ducha stejně jako Komenský. Ostatně, častokrát si připomínám úvahu Josefa Hory o češství jako dialogu, polyfonii, kam patří i katolické misie, barokní architektura a malířství, hudba atd. Vím, že Máchova poetika by byla v mnohém bez barokních vlivů nemyslitelná. Ale jde o to, že to vše bylo vykoupeno znevolněním (i duchovním) našeho – podle Vás asi neuchopitelného -  lidu. A také ztráta civilizační dynamiky. Viz třeba Seibtovu knihu o revolucích, kde je do začátku 17. století český prostor dynamizujícím faktorem střední Evropy, a poté jako historický subjekt mizí. 

15.Mohl byste mi prosím vysvětlit pojem „přesun státního majetku“?
Milerád: „přesun státního majetku“ znamená, že se mění uživatel a způsob využití majetku, který kontroloval stát. 

16. O co opíráte své tvrzení, že „Římskokatolické církvi dělalo a dělá problém dědictví prvotní církve a prvních křesťanských staletí“ a následnou tezi o soukromém majetku?
Stačí se podívat do dnes už klasických knih jako je Ernst Troeltsch, Die Soziallehren der christlichen Kirchen und Gruppen (pracuji s vydáním z roku 1965), ale pokud nevěříte protestantu Troeltschovi, tak vám i vašemu týmu osvětlí teologický profil rané církve práce mužů spjatých s II. vatikánským koncilem (Congar, Daniélou, Lubac). V nich se dozvíte o unionismu rané církve, který byl se společenstvím majetku spojen, mnohem více. Mezi české autority – zejména pokud jde o východní církev – patří kardinál Špidlík. Církevní dějiny jsou, možná že k vaší smůle, moje hobby, a nalezl jsem v nich hodně materiálu k přemýšlení.  Ostatně nedávno jsem dokončil novou knihu o dějinách středověkého myšlení.

17.Proč nevysvětlujete původ církevního majetku sebraného po 25. únoru 1948?
Opakuji znovu, mám seznam tohoto majetku. V jednotlivých konkrétních případech je původ různý. Chtít po mně, aby uváděl ve své krátké stati tato data, znamená silně přeceňovat možnosti novinových článků i trpělivost čtenářů Parlamentních listů.

18.V čem, dle Vás, spočíval „konflikt mezi římskokatolickou církví a státem“, tak jak o něm píšete v podkapitole „Po Únoru 1948“?
Vy to nevíte? Konflikt vygradoval roku 1949, kdy Pius XII. exkomunikoval všechny komunisty z církve. Represe neměla jen příčiny ve zlovůli komunistů. Byl tady všeprosakující pocit slabosti a nejistoty v komunistické straně a zejména u Sovětů (o něm srv. knihu Vojtěcha Mastného). Už jsem uvedl, že podle Karla Kaplana v roce 1949 (kdy ve dvanáctimilionovém státě bylo 2 411 000 členů strany) bylo 61% komunistů katolíky.  Exkomunikace se týkala všech komunistů bez rozdílu národnosti, hodně zasáhla francouzské a italské. Téma by si zasloužilo důkladnější studii a je dobře, že archivy slouží badatelům.

19.Můžete prosím nějak doložit svůj úvod v podkapitole „Po listopadu 1989“, kde píšete: „Naši veřejnost na začátku devadesátých let minulého století úplně ohromila zpráva, že církve a náboženské řády a kláštery mohou dostat více než 200 tisíc hektarů půdy v České republice?
Taková čísla přinášel denní tisk a bylo to nečekané a překvapivé (mírně řečeno), protože třeba kardinál Casaroli ujišťoval při jednáních v osmdesátých letech, že takové nároky neexistují. Ostatně půl milionu katolíků tehdy podepsalo petici ve prospěch odluky státu od církve. Tak nás informovala i Svobodná Evropa.

20.Můžete prosím doložit a odzdrojovat větu „Poslanci tehdy byli ujišťováni biskupskou konferencí, že jde o poslední majetkoprávní nárok církve.“?
Podívejte se, prosím, do stenografických záznamů Federálního shromáždění, tam to najdete (viz například řeč poslance Miloše Zemana, dnešního prezidenta České republiky).

21.Proč strana, jíž jste členem, doposud nepředložila „promyšlenou koncepci, jak napomoci uspokojování náboženských potřeb našich občanů“, jak o ní píšete v poslední kapitole? Co vám v této zákonodárné iniciativě bránilo?
Co nám bránilo?  Dovolte mi, abych se nad touto otázkou útrpně pousmál. Od začátku 90. let vládla tak vypjatá antikomunistická atmosféra, že jakýkoli seberacionálnější návrh z naší strany byl smeten. Mohli jsme navrhovat cokoliv a bylo to apriorně odmítáno. Situace se nezměnila ani po roku 2010, kdy koalice převahou svých hlasů válcovala cokoliv. Dnes zmizela dominance jakékoli strany a všichni budou nuceni jednat se všemi. V tom je možná jediné pozitivum onoho podivného výsledku posledních voleb. 

Pokud jsem něco opominul, omlouvám se. Ale Martin Heidegger má pravdu, když tvrdí, že otázky jsou to, co vykolíkovává terén pro diskurs. Kladení otázek (Fragestellung) bývá proto někdy důležitější než odpovědi.  Snad naše názorová výměna něco čtenářům přinesla.

S přáním hezkých a příjemných dní váš partner v diskusi

Miloslav Ransdorf