Zaměstnanost se podle sektorů národního hospodářství dělí na sektor primární (zemědělství a těžba surovin), sekundární (zpracovatelská výroba) a terciární (služby pro obyvatele i pro podniky). (Dnes se rýsuje i sektor kvartární- věda, výzkum, informace  a kvintární -ochrana a tvorba životního prostředí, ekologie). 

Během mého působení na Prognostickém ústavu ČSAV jsme hodně času věnovali úvahám Jeana Fourastié, že dojde k expanzi tzv. terciárního sektoru.  Svou prognózu, která se opravdu naplnila, vyslovil už v šedesátých a sedmdesátých. Fourastié soudil, že sekundární sektor je ve vyspělých zemích za vrcholem svého podílu na zaměstnanosti a že největší podíl do budoucna připadne terciárnímu sektoru. A skutečně, v osmdesátých letech už byl 50% i více, nevíce to bylo v USA a v Kanadě, kolem 70%.

Na Prognostickém ústavu se diskutovalo o potřebě navýšit podíl terciárního sektoru, který se v ČSSR pohyboval někde na úrovni 38%. Samozřejmě jsme brali v úvahu i fakt, že služby mohou přinést riziko poklesu kvality zaměstnání a chtěli jsme, aby vzestup terciárního sektoru byl spojen s vyšší výkonností sekundárního sektoru, aby byl jejím důsledkem.

Skutečný vývoj po roce 1989 byl úplně jiný. Došlo sice k závratnému nárůstu služeb, ale to nebylo způsobeno růstem produktivity práce ve zpracovatelské výrobě, nýbrž rušením podniků a celých výrobních odvětví. Umělou likvidací našeho průmyslu zaniklo obrovské množství pracovních míst. Do roku 1996 změnil práci jeden milion lidí, a to bez výraznější podpory státu. Svědčí to o kvalitě pracovní síly u nás.  

Například se zhroutila koncepce "dělnické Prahy" a dnes je podíl zpracovatelské výroby v Praze méně než 15%. Všechno ovládly služby. Praha byla díky těmto změnám schopna absorbovat lidi ze středních Čech včetně nezaměstnaného davu z Kladna. Tradiční industriální oblasti ale značně ztrácejí. V Mostě je na jedno volné pracovní místo až 80 zájemců, v Karviné 65. V Havířově za polistopadovou dobu ubylo dvacet tisíc obyvatel. V Karlovarském kraji, v němž byl Sokolov nejmladším městem a nejmladší okresem v republice, klesl počet obyvatel o padesát tisíc.  

                Základním trendem dneška je intelektualizace práce a intelektualizace spotřeby. Jenže v České republice jsou investice do lidského kapitálu nízké. Věda, výzkum, inovace zaostávají. Na Prognostickém ústavu náš tým propočetl, že na vědu a výzkum jde 2,2- 2,5  % HDP a konstatoval, že je to málo, že je zapotřebí 3% HDP (zapravdu nám dávají dnešní cíle EU poskytovat vědě a výzkumu 3% HDP).

 V roce 1993 nový režim zrušil 23 akademických ústavů a řadu jich ořezal tak, že se ztratila jejich funkčnost. Zmizel i Prognostický ústav, kritizující Klausův scénář ekonomické reformy a předpovídající jeho neblahé důsledky, které se nakonec dostavily.

Když byl Klaus na vrcholu moci, ČR dávala na vědu a výzkum 0, 47% HDP. V roce 2010, kdy se započetlo co se dalo, to bylo 1,56%, tedy stále po úrovní výchozího stavu. Ale třeba sousední Německo, na které jsme ekonomicky tolik napojeni, dává 2, 82%. Francie poskytuje této oblasti 2,26%, Švýcaři 2,99%. USA s 2,79% stojí také hodně vysoko. Rakousko, země s nejnižší nezaměstnaností v EU, má 2,76%. Naproti tomu 1,77% Velké Británie je pod možnostmi této země a Itálie s 1,26% je dokonce pod naší úrovní. Špičku tvoří severské země EU jako Finsko (3, 87%), Švédsko (3, 42%), Dánsko (3,06%). Island i v době nejtvrdší krize dával na vědu a výzkum 3, 11% HDP. Ze zemí mimo EU je zajímavé i Japonsko, které poskytuje této sféře 3, 45% HDP. Z toho podíl komerčních podniků (business enterprises) je u nás 48,9%, v Rakousku podobně (44,3%)ve Velké Británii (45,1%), ve Francii (51%). Ale Dánsko má 60,3% a exportní tahoun Evropy Německo 66,1%.

Záměrně jsem uvedl data z roku 2010, tedy z doby, kdy úder krize byl největší. Nezaměstnanost byla pod kontrolou právě v zemích, které investovaly do vědy, výzkumu a inovací. V severských zemích byly hodnoty nezaměstnanosti sice o něco vyšší než v Německu nebo Rakousku, ale to je dáno tím, že tam je sociální systém oporou průběžné a pružné proměny struktury zaměstnanosti. O tom byla řeč v předchozích dílech seriálu.

Pro správný pohled na otázku zaměstnanosti je důležité pochopit i vztah institucí a zaměstnanosti. Lidé musí mít vědomí prostupného systému, který nebrání sociální mobilitě. V USA je jedním z problémů fakt, že lidé jsou stále více zbavováni "amerického snu", jsou totiž více a více spojováni s prostředím, ze kterého vyšli. Je stále obtížnější získat prostředky na studium a rekvalifikaci. V tom směru si silné sociální státy zachovávají vyšší míru sociální mobility.

Zajímavým rysem je to, že participativní formy podnikání jsou v krizi nejodolnější. Týká se to družstev a podniků s vlastnickou spoluúčastí pracujících. V minulosti se tak osvědčil systém ESOP (Employee Stock Ownership Plans), zavedený v USA v polovině 80. let. Dobře se uplatnil zejména v těžkém průmyslu. Úspěch závisel na zvolené výši akcie, na formách akciové spoluúčasti, na garancích proti zneužití ze strany manažerů (i takové případy se vyskytly).  V družstevní formě pracuje více než 60 milionů lidí EU. Zajímavý je i sektor sociální a solidární ekonomiky, kterým dnes v zemích EU prochází až 20% HDP.

Sociální stát je zázemím pro rekvalifikační programy, které musí odrážet čitelný zájem státu o profil budoucí ekonomiky.  V ČR ale rekvalifikace probíhaly spontánně. Vize budoucího profilu zaměstnanosti chyběla i v českém školství, v němž došlo k totální devastaci učňovského školství, úpadku znalostí žáků v mezinárodním srovnání (srv. projekt PISA) a k bujení vysokých škol, kterých bylo nakonec 75. Výdaje do vzdělání přece nemohou být odtrženy od profilování trhu pracovních sil.

Nakonec zmíním roli státu při změně struktury národního hospodářství. I v USA jsou nejdynamičtější ta odvětví, která čerpají pomoc od státu, jako je informační sektor, komunikace a podobně. Korejský autor Ha-Joon Chang ve své knize 23 věcí, které Vám neříkají o kapitalismu uvádí řadu případů i z jeho rodné země, kdy stát založil a podporoval velmi úspěšné firmy, i když mágové tržní ekonomiky tomu předpovídali krach. Tyto podniky jsou dnes páteří korejské ekonomiky, v ocelářství, ve stavbě lodí, ve strojírenském průmyslu. Tak postupoval také Singapur i i řada zemí západní a severní Evropy. Franklin Delano Roosevelt bojoval s velkou hospodářskou krizí ve 30. letech tím, že měnil strukturu americké ekonomiky. Podobně to udělalo Finsko po úderu krize začátkem devadesátých let. Tehdy byla ve Finsku nezaměstnanost 24%, dnes se pohybuje kolem 8%. Stabilitu zaměstnanosti v Německu ovlivňuje příznivě i fakt, že si Německo si zachovalo vysoký podíl zpracovatelské výroby, zejména pak strojírenství. Ten byl v 80. letech srovnatelný s naším a podíl služeb byl v Německu jen o nějakých 6-7 procentních bodů vyšší než u nás. Ale my jsme zpracovatelské výrobě zasadili zdrcující rány. Není čas to změnit? Je. Protože se prokázalo, že struktura ekonomiky je pro profil zaměstnanosti a její úroveň klíčová.

28.4.2014