Miloše Zemana přirovnal ke Klementu Gottwaldovi, který prý dodržel v roce 1948 literu ústavy z roku 1920 a pošlapal jejího ducha. A aby toho nebylo dost, tvrdil, že podobně jako Miloš Zeman i Adolf Hitler neporušil výmarskou ústavu Německa a jejího ducha znásilnil. On sám je prý pro standardní, normální poměry v politice. Ale co to jsou normální poměry? Maska normality je pro Kalouska výhodným štítem v boji, který už nějakýb čas vede proti Miloši Zemanovi a posilování vlivu komunistů.

Co je normální, na to se názory občanů různí a různit budou. Nepochybně nebudou pokládat za normální prudký růst cen a životních nákladů v posledních měsících, na který se státní orgány jenom dívají. Za normální lidé nemají ani expanzi nezaměstnanosti, která začíná trápit i hlavní město. Za normální jistě nepokládsjí fakt, že téměř polovina rodin není schopna vůbec spořit. Normální ani není dramatický nárůst nerovnosti, která patří celosvětově mezí hlavní příčiny krize. Nejistota se začíná promítat i do útlumu turismu a volnočasových aktivit. Tak například vodní turistika, kdysi tak oblíbený druh relaxace desetitisíců Čechů a Češek. Sjíždění Vltavy, Lužnice, Sázavy ustupoval i během letní sezóny, přestože prý naše řeky, navzdory suchu, měly dost vody a kempy vodáků zely překvapivě  prázdnotou.

Normalizátor Kalousek vidí v Zemanovi predátora, který se sápe po kořisti, kterou mu jeho úspěch v presidentských volbách nabídl. Ale ani úspěch Zemana ve volbách hlavy státu nelze číst Kalouskovou optikou. Navzdory masáži médií a podpoře takzvané kulturní fronty nevyhrál Karel Schwarzenberg, ale Miloš Zeman. Přestože Miloš Zeman neměl příběh, přestože se v mnoha ohledech choval neobratně a ani jeho vystoupení v televizi nebyla nijak oslnivá, lidé ho volili jako menší zlo. Stačí se podívat na mapu volebních výsledků. Dá se jí, myslím,  porozumět poměrně snadno. Navzdory mediálním trikům rozhodla sociální zkušenost. Na okresy postižené nedostatkem pracovních míst a strachem o budoucnost mezabraly placky knížete s čírem. Proto ani dnes lidé v Rusnokově vládě nevidí nic nenormálního a tomuto kabinetu, i když je tu jen provizorně a nakrátko,  spíše věří. Navzdory nářku pravice, jejíž krokodýlí slzy měly prý vzkřísit legitimní konfiguraci stojedničky v čele s Miroslavou Němcovou. Jak to dopadlo, víme, jsou tu mimořádné volby. Její slabší nervy ostatně prozradil útěk ze Zemanovy společnosti. Nečas, přes všechno ponížení a nesnáze hledání nové existence pro sebe i svou novou manželku,  cítí možná úlevu. Navzdory obvinění se už nemusí potýkat s tím, že jeho a Kalouskův kabinet měl jen osm až deset procent podpory veřejnosti. Ale lidé Kalouskovu normalizaci spíše nechtějí. Mají sice respekt k tomu, že Kalousek neuhýbá, ale podpora 12, případně 17 procent lidí mu žádné zázračné naděje do budoucna nedává.

Schuselka nám píše z té Německé říše

Tak začínala písnička, kterou napsal Karel havlíček Borovský, když poslanec Schuselka Čechy vyzýval k účasti na frankfurtském sněmu, aby tím demonstrovali své začlenění do Německa. Pomíjím fakt, že Schuselka byl osobně úctyhodný a lidsky slušný, že měl smysl pro humor, což doložil tím, že si písničku přímo od Havlíčka nechal při společné cest vlakem zazpívat. Ale dva pánové poslanci z Evropského parlamentu, mí kolegové Brok a Karas tak sympatičtí a úctyhodní nejsou. Strach o demokracii v českém prostoru je ovládl natolik, že žádají komisi, aby prošetřila to, zda prý naše země neporušuje lisabonskou smlouvu. Zemanem jmenovaná vláda, která je nyní v demisi,  je podnítila k těmto obavám.

            Ať si pánové laskavě zametou před svým prahem. Čechy nezajímaly korupční hrátky spojené s bývalým spolkovým presidentem, ani to, že Rakousko bylo poté, co kancléř Schüssel začlenil Haiderovy Svobodné do své koalice, pod bezzubými a trapnými sankcemi Evropské unie, aby krátce na to Evropské unii předsedalo. Přesto část českých médií tato komedie plná omylů vzrušuje. Když už užívám této Shakespearovy formulace, dovolím si uvést hlubokou myšlenku anglického dramatika, totiž, že minulost oživená vzpomínkami je hrozbou do budoucnosti. Poručníkování z německy mluvícího prostoru není pravým lékem na nemoci české demokracie. Prestiž Rvropské unie v české kotlině je malá a v nedávném průzkumu se vyjádřilo 74% dotázaných českých občanů, že kdyby se hlasovalo dnes, odmítli by vstup do EU. Tedy stejné procento, které tenhdy v referendu vstup do Evropské unie schválilo.

Designovaný a dočasný šéf Občanské demokratické strany Martin Kuba je anestesiolog a jako ministr průmyslu neudělal nic pro to, aby český průmysl oživil, spíše si člověk vybavil na zálůadě jeho výkonu ministerské funkce jeho lékařskou specializaci. Průmysl spíše uspával a znecitlivoval. O to trapnější byly některé šťouchy do Jiřího Ciencialy, který kompetentním odborníkem na průmysl je. Přesto v očích mediokratů mu nepomáhá ani to, že byl dobrým hráčem tenisu a nyní výborně hraje golf. Mne tento skoro klausovský profil nechává chladným. Těší mne fakt, že nový kabinet je ve své kompetentnosti nekonečně výš než upachtěný Nečasův sbor dilerantů nebo jeho trapně slepovaná jeho náhražka pod vedením knihkupkyně Miroslavy Němcové. Dovede nás, doufám, k úspěšným předčasným volbám, jejichž kampaň již probíhá.

Sobotka a Hašek aneb Výchova mladého muže před Verdunem

To není pojednání o jedné části  románového cyklu Arnolda Zweiga Velká válka bílých mužů. Verdun v podobě mimořádných voleb českou politiku teprve čeká a v té skrumáži budou nepochybně značné ztráty. Ne tolik pro politiky, ale pro občany. Ale mladý muž před Verdunem je zejména Bohuslav Sobotka, jehož pozici mu v čele Lidového domu vůbec nezávidím. Krokem do nejistoty byl pro něho už Zemanův boj o Pražský hrad a role Jiřího Dienstbiera v tomto souboji. Soudím, že Miloš Zeman nechce sociální demokraty štěpit, ale faktorem nejistoty pro Lidový dům nepochybně v mnoha ohledech je. Sobotka svou vratkou pozici dokumetoval i tím, že nepočkal na to, co bude Rusnok a jeho tým říkat a dělat, ale okamžitě se postavil proti tomuto Zemanovu výtvoru. Reakce veřejnosti nebyla ovšem negativní, a proto Sobotka slevil. A nakonec jeho poslanecký klub pro důvěru vládě hlasoval. Dopadlo to pak tak, že po neschválení důvěry se otevřela cesta k mimořádným volnám. Potíž české levice je pořád stejná: malá organizační výkonnost se snoubí s chabou programovou a koncepční výbavou. A tak korekce střídá korekci a jen tato bezzubost umožňuje pravici přečkávat její slabou chvíli a totální vyprázdněnost.

Rozpaky a nejistota Bohuslava Sobotky umožnily vystoupit z jeho stínu Michalu Haškovi, poslanci a předsedovi asociace hetmanů krajů. Ten je co do konceptuálního myšlení na tom ještě hůře než Bohuslav Sobotka. Nicméně neudělal žádné ukvapené kroky a tak nyní může vystupovat vůči Rusnokově kabinetu i vůči Miloši Zemanovi jako muž realistických postojů, s nadějí, že by v premiérském křesle mohl nakonec usednout on. Ostatně, šanci přehoupnout se přes Sobotku mu poskytuje i slabší než prognózovaný výsledek ve volbách. Jeho parlementní zkušenost i to, co realizuje jako hejtman na jižní Moravě dokumentují jeho otevřenost české pravici a kdyby se tvořilo společenství s TOP 09, určitě by u toho nechyběl. Ve slábnutí Sobotkovy pozice možná spatřuje svou příležitost.

A tak jistou nadějí pro levicovou profilaci ČSSD a funkční spolupráci na levici zůstává  možná ten třetí vzadu, tedy Lubomír Zaorálek. Jistě, není žádný originální myslitel a zaskakuje svým působením za řadu jiných. Vzděláním a programovým  vybavením si stojí z lídrů sociální demokracie nejlépe a osobně vím, že mu sociální problémy lidí v naší zemi nejsou cizí. Jeho projev ve sněmovně k amnestii  patřil k tomu nejlepšímu, co český parlament v řečnickém umění nabízí a na internetu ho shlédly desetitisíce lidí. Za léta, co ho znám, udělal značný vývoj a má potenciál rozvoje. Byl-li někdo Kalouskovým protivníkem na půdě sněmovny, kromě komunistických politiků, samozřejmě, je to on.

TOP 09 hegemonem pravice?

Kdeže loňské sněhy jsou. Où sont les neiges d´ antan, zpíval François Villon. Ano, byly doby, kdy hegemonem české pravice byla Občanská demokratická strany. Dostávala ve volbách až 35 procent hlasů. Mirek Topolánek může být spokojen: on sice vedl strašnou vládu, ale Petr Nečas a jeho kohorta ho dokázali trumfnout. Nic horšího hotu od roku 1918 co do komptentnosti nebylo. Z 35 procent je najednou procent osm, ačkoli jsou i předvolební průzkumy, které občanským demokratům dávají 12 procent.  Referendem o ODS byly už presidentské volby, kde Přemysl Sobotka, muž od rentgenu v Liberci, dostal celá dvě procenta hlasů, i když jeho billboardy byly všude. Charisma je vzácná věc a to opravdu Sobotka nemá. Ale propad v úresidentských volbách lídry ODS nevaroval. Klausovi formát nikdo upřít nemohl, ale jeho časy jsou pryč a miniaturizace není jen trendem elektroniky, ale i české pravice. Od Klause ke Kubovi, to je vývoj, který činí z ODS zombie české pravice.

TOP 09 původně byla béčkem ODS. Dokázala se díky tandemu Schwarzenberg a Kalousek emancipovat a nyní Karel Schwarzenberg nahlas řekl to, co Miroslav Kalousek prosazuje od počátku: TOP 09 chce být hegemonem české pravice místo upadající ODS. ODS měla celorepublikovou strukturu (údajně 21 tisíc členů), zatímco TOP 09 ji zdaleka dobudovanou nemá (prý 3600 členů) a i společenství se starosty není bez problémů, polovina nových členů zase odešla a jiní nepřišli, ale strana recyklovaných kádrů se nevzdává. V tandemu Schwarzenberg-Kalousek byla síla, ale i slabost TOP 09. Lidé žertem vykládali zkratku TOP jako tuze opotřebovaní politici. Je to tak: nejde jen o věk bývalého ministra zahraničí, který kdysi pro rakouský list Klar und Wahr řekl, že tu proto, že je monarchista, že chce, aby se staré dobré pořádky vrátily. Jak by se mu v případě vítězství v boji o presidentský stolec jako monarchistovi přísahalo, že zachová věrnost republice? Nebo žertoval? Od něj známe i památný výrok, že se věrnost stranám přeceňovat nemá, že jssou to jen takové účelové spolky. Jeho účelový spolek chce nyní vést českou pravici, a ro ve jménu zápasu o standardní, normální politiku v české zemi.

Akceptovat takovou normalitu znamená akceptovat korupci a úpadek. Schwarzenbergova a Kalouskova normalizace nic dobrého občanům nepřináší a oba pánové nemají příběh, nemají myšlenku, která by letěla na perutích zlatých, jak se zpívá ve Verdiho opeře Nabucco. I když zejména Miroslavu Kalouskovi obratnost upřít nelze. To, že Zeman ukončil experiment s Nečasovým sborem upachtěnců, je jen dobře. Dobře jsi ryl, starý krtku! A Kalouskovi a Schwarzenbergovi vyvstalo nové nebezpečí v podobě Andreje Babiše. Mezi Kalouskem a Babišem se rozhořel spor, ve kterém jde prý o morálku a čest, ve skutečnosti se pánové strkají o to, který ze slimáčků si přivlastní víc volební kapustičky.