Češi, které Václav Havel tak rád snižoval, byli nejpopravovanějším národem ze všech okupovaných národů Evropy v prestižním vězení Třetí říše v Plötzensee. Nucené nasazení, věznění, fyzické mučení a týrání, podvýživa (týkala se údajně čtyř milionů obyvatel republiky). Nacistickou okupaci zaplatilo životem 97 tisíc československých Židů. Jejich jména jsou zvěčněna v Pinkasově synagoze. Fyzicky zlikvidována byla velká část intelektuální špičky národa. Terorem hynuli vojáci, sokolové, republice věrní křesťané, komunisté. Každý třetí člen mé strany zaplatil boj s nacisty životem. Jen v rámci heydrichiády bylo zavražděno na pět tisíc lidí. Teror trval celou dobu války. K obětem na životech připočítejme i ohromné materiální ztráty, které byly odhadnuty na na pět předválečných rozpočtů. Ale nic zvláštního se tu prý nedělo.
Pokud jde o onen zpochybňovaný odsun, jeho myšlenka se rodila složitě. Edvard Beneš, ten démonizovaný Beneš, se dlouho pokoušel s představiteli sudetských Němců domluvit. Konkrétně s Wenzelem Jakschem. Snažil se o to až do roku 1943. Pak to vzdal. Jaksch si totiž kladl jako podmínku to, že Češi uznají platnost Mnichovské dohody. Mohl to nějaký český politik udělat? Musel by být úplný blázen nebo bezpáteřní vlastizrádce. Dnes jsme informováni lépe než v minulosti, korespondence Beneše a Jaksche je vydána, každý si ji může přečíst. Československá protinacistická legislativa po roce 1945 (včetně prezidentských dekretů) není v Evropě věc výjimečná a srovnáme-li ji s jinými zeměmi, zdaleka nepatří mezi nejtvrdší.
Proč to paní Válková řekla? Určitě ne proto, že by byla hloupá nebo neinformovaná. Možná chce jen odpoutat pozornost od nějakých aktuálních událostí. Možná si říká, že národu, který nemá historickou paměť, se lépe vládne. Možná uvěřila havlovským mýtům o kolaborujících Češích. Musí ale přece vědět, že i obyčejné poslouchání zahraničního rozhlasu mělo za následek smrt nejen posluchače, ale i jeho celé rodiny, že pouhé nenahlášení zabijačky bylo kvalifikováno jako sabotování válečného hospodářství říše a honorováno bylo vězením či lágrem, že i kulturní život byl do nejmenších detailů „usměrňován“.
Druhá světová válka nebyla tenisový zápas, který končí podáním rukou a tím, že si protivníci jdou sednout na pivo. Byl to boj na život a na smrt, boj o přežití. Šlo o přežití našeho národa. Ledacos dnes obtížně chápeme. Veliký německý myslitel Georg Wilhelm Friedrich Hegel napsal, že nejlehčí je nějakou věc morálně odsoudit. Těžší je ji pochopit. A nejtěžší je o ní podat tvůrčí výklad. Já dodávám, u dějinných tragédií je nejtěžší zajistit to, aby se nemohly opakovat. K tomuto poznání má paní Válková ještě hodně daleko.