Měl štěstí v tom, že u svých prarodičů, s nimiž strávil dětství, nalezl inspirativní prostředí. Jeho dědeček, plukovník Nicolás Márquez, který byl ve válce na straně liberálů (1899-1902), dokázal o svém událostmi nabitém životě poutavě vyprávět. V různých končinách kolumbijské země si pořídil šestnáct nemanželských dětí. Nejvíc jeho svědomí tížila skutečnost, že v souboji připravil o život člověka. Nejhorší hřích je podle Márquezova děda to, když se člověk dopustí zabití jiného člověka. Spisovatel to dává do úst různým postavám svých románů. 

Ještě větší vliv měla na budoucího spisovatele babička Mina. Její příběhy se hemžily duchy a tajemnými bytostmi, což činilo svět kolem zajímavější a napínavější. Zázrak a každodennost šly ruku v ruce. Mina se stala předobrazem Úrsuly , matky rodu Buendíů z knihy Sto roků samoty, a rodné městečko Aracataca  se v románu jmenuje Macondo.  Vztahy mezi rodiči a prarodiči nebyly dobré, ostatně otec Gabriel Eligio García jako pouhý telegrafista a otec už čtyř dětí nebyl pro jejich Luísu žádná partie. Poněkud zvláštní vztah svých rodičů inspiroval Márqueze k románu Láska za časů cholery (El amor en los tiempos de cólera, 1985).

Svého otce zklamal Márquez odchodem ze studia práv k nejisté profesi novináře (El Espectador). Co ho tam táhlo, se dozvídáme z knihy Žít, abych mohl vyprávět (Vivir para contarla, 2002). Mezi autory, kteří pomohli zformovat jeho osobitý styl vyprávění plný obrazivosti, patří Franz Kafka (kvůli odstupu od historie běžného vyprávění, od přijímané skutečnosti), James Joyce, Virginia Woolf a zejména William Faulkner. Nejen pro důraz na spontaneitu a svobodu řeči. Jeho Yoknapatawpha dotvořila obraz městečka Maconda v románu Sto roků samoty.

Potížím s diktátorským režimem v Kolumbii unikl Márquez pobytem v Evropě, kde působil jako dopisovatel a studoval kinematografii v Římě. Vydal se také do Československa, Polska, Maďarska a Sovětského svazu a z těchto cest vytěžil knihu 90 dnů za železnou oponou. V češtině její text zatím není. Do Ameriky se po čase vrátil, ale nikdy už ne do Kolumbie. Žil v Caracasu, v New Yorku a v Mexiku. Byl i na Kubě (Prensa Latina), kde se spřátelil s Fidelem Castrem (jemu své práce posílal k posouzení ještě před knižním vydáním).

V šedesátých letech měl za sebou tři romány, knihu povídek, bezpočet novinových článků a žádný skutečný úspěch. Jeho knihy se neprodávaly, jejich náklad nikdy nepřevýšil 700 výtisků. Ale v roce 1965 se zadlužil, prodal auto, aby jeho manželka Mercedes a dva synové měli z čeho žít, a na osmnáct měsíců se zavřel do své pracovny. A za těch 18 měsíců stvořil Sto roků samoty, velkolepé dílo, které dokázalo, že tolikrát pohřbívaný román není mrtvý literární útvar. Už prvních 80 stran přečetl slavný mexický autor a Márquezův přítel Carlos Fuentes bez dechu. Kniha vyšla v červnu 1967 v Buenos Aires a za jediný den se prodalo všech 8 tisíc výtisků. Každý týden vycházely dotisky. Kniha byla rychle přeložena do dvaceti jazyků. Cien años de soledad je nejúspěšnější z Márquezových próz, žádná z dalších úspěch této knihy nepřekonala. Česky vyšla roku 1971 v překladu Vladimíra Medka a od té doby ještě pětkrát.

Spolu s Argentinci Jorgem  Luísem Borgesem a Juliem Cortázarem (které proslavily hlavně povídky), Mexičanem Carlosem Fuentesem a Kubáncem Alejem Carpentierem (i po letech vzpomínám, jak na mne zapůsobilo jeho dílo Osvícenské století, které bylo i úspěšně zfilmováno) a Peruáncem Máriem Vargasem dokázal dát latinskoamerické literatuře nebývalý lesk. Začalo se mluvit o nové hispanoamerické próze a o magickém realismu. Gabriel García Márquez sbíral jednu cenu za druhou a nakonec se dočkal v roce 1982 i Nobelovy ceny za literaturu. Byl už druhým z Latinské Ameriky (prvním byl v roce 1967 básník a prozaik z Guatemaly Miguel Ángel Asturias; jeho Pana prezidenta a Kukuřičné lidi znají i čeští čtenáři) a jeho ocenění bylo symbolem nového významu latinskoamerického světa v mezinárodním kontextu.

Dál šel Márquez cestou experimentů: Podzim patriarchy (El otoño del patriarca, 1975) přišel s komplikovanější a rozložitější strukturou, než je spontánní proud vyprávění Sto roků samoty. Ságu rodu Buendíů nepřekonala ani Láska za časů cholery (El amor en los tiempos de cólera, 1985),ba dokonce ani vynikající novela Kronika ohlášené smrti (Crónica de una muerte anunciada, 1981), která se také dočkala působivé filmové podoby.  O knize Generál ve svém labyrintu (El general  en su laberinto, 1989) budu psát ještě dál. Jako mírný ústup ze slávy romanopisce je pokládána kniha O lásce a jiných běsech (Del amor y otros demonios, 1994), ale čtenáři si i tam jistě nové půvaby našli. Původním Márquezovým živobytím byla původně publicistika, která prosakuje i do jeho „vážných děl“, jako je Zpráva o únosu (Noticia de un secuestro, 1996). 

Pro proud Márquezova vyprávění je důležitá jeho autenticita, důraz na bezprostřednost lidské existenci a životního prožitku. Naznačil to už první veleslavný román Sto roků samoty. V takto pojatém světě chybí zprostředkování, a tak nezprostředkované protiklady přecházejí jeden v druhý. Láska a nenávist, život a smrt, radost a smutek.  Protiklady jako by byly současně a na jednom místě a v jednom člověku. To je základ magického realismu. Magický realismus nezná jasně definované pojmy a jeho svět nemá jasné kontury.

Sto roků samoty vnímám jako svrchovaného dárce radosti a životní síly, ale na mne osobně ze všech Márquezových děl nejvíce zapůsobil Generál ve svém labyrintu. Je to příběh poraženého a umírajícího Simóna Bolívara. Je to problém revolucionářů, kteří vybojovávali svá vítězství pro někoho jiného, než zamýšleli. Ať už to byl Prokop Holý, John Lilburne, Maximilen Robespierre nebo Vladimír Iljič Lenin.  A nemyslel Gabriel García Márquez i na Ernesta Che Guevaru? Bolívar byl muž, který se roku 1828 z obav o osud svobody prohlásil diktátorem. Čelil najednou nenávisti i snahám ho zabít. Dvě desítky let vedl boj. Tvořil ústavy a válčil. Ale pochopil, že je to málo. Že chybí kulturní úroveň společnosti, ba dokonce chybí sama občanská společnost. Celá Latinská Amerika se před jeho očima propadla do chaosu.  Bolívar si uvědomoval svou porážku a velmi se tím trápil. O půlnoci 8. května 1830 opouštěl Bogotu a nevděční lidé mu lili na hlavu obsah nočníků.Nenáviděli ho, pomlouvali a špinili. Venezuela, ta země, která se dnes k němu hrdě hlásí, ho tehdy prohlásila za zločince. 

Bolívar cestoval po řece Madaleně k moři. Nespěchal. Jako by si chtěl prodloužit svůj už prohraný život. Právě o této cestě pojednává Márquézův román. Bolívarovi se během ní vynořují vzpomínky, setkání, myšlenky z minulosti, ožívají dávné boje a dávná vítězství. Tyto odbočky do minulosti mu umožňovaly ještě nějakou dobu přežít. Jeho myšlení a představivost zůstaly neporušené, dokázaly se rozněcovat znovu a znovu, ale nemocné tělo a s ním spojená vůle už vypovídaly službu. Na smrtelné posteli v Santa Martě konstatoval neovladatelnost Latinské Ameriky. A dodal: "Kdo slouží revoluci, nabírá vodu košem." A tak ten, kdo změnil osud celého kontinentu, zemřel vyčerpán a totálně zklamán ve věku 47 let.  

Jenže služba revoluci není nabírání vody košem. Zanechává po sobě trvalé stopy a posilu pro budoucí generace. Stejně jako dílo romanopisce o Bolívarově konci.