Včelí ostrov

Je to ostrovní stát s dlouhou historií a spory se vedou u původ samotného jména. Jedni sázejí na řeckou etymologii, protože melitta je řecky včela, meli je ned a Řekové užívali jména Melité tedy něco jako ostrov medu.

Malta má zcela jedinečný, endemický druh včel. Ale jiní soudí, že původ jména Malta je semitský, protože Féničané měli slovo maleth, přístav. A Malta má zátoky, které sloužily už dávno jako kvalitní přístavy. Řekové a Féničané o ostrov bojovali, ale řecký vliv převládl. Až do roku 870 tu vládla Východořímská říše (dnes ji nazýváme Byzantská, i když Byzantští Řekové sebe sama nazývali Romáioi, čteno Romei, tedy Římané). Pak přišli Arabové, kteří způsobili to, že maltština je jediný semitský úřední jazyk v Evropě a je to jediný semitský jazyk, který je psaný latinskou. Protože po Napoleonovi (1798) přišli Britové, kteří tu vládli až do roku 1964, je druhým úředním jazykem bedle maltštiny angličtina. I když je Malta od roku 1974 samostatnou republikou, pořád je členem Commonwealthu. Občas se žertuje, že je to společenství, kde wealth (bohatství) není common (společné), Ale to je průvodní rys dnešního světa.

Když poslouchám projevy maltských poslanců (maltštině lze rozumět, protože má obrovské množství výpůjček z italštiny a dnes i z angličtiny), vzpomínám na incident, který se odehrál na podpisu Helsinského závěrečného aktu. Tehdy maltský premiér požadoval začlenění středomořského dialogu do helsinského procesu. Málem se tím zboural pracně dosaýený souhlas všech se zásadami Závěrečného aktu. Sovětský ministr zahraničních věcí Gromyko se popuzeně ptal, kdo ten nesmysl o principu jednotného souhlasu vymyslel. Odpověď byla: Koněčno Vy, Andrej Andrejič! Ten nakvašeně cosi prohlásil o trpasličím státu (karlikovoje gosudarstvo). Byl z toho poprask, ale vše se urovnalo. Jenomže trpkou příchuť má to, že Sovětský svaz už není, zatímco „trpasličí stát“ je členem EU.

Malťané jsou houževnatí, nejen v tom jak lpí na své katolické víře (98% obyvatel jsou katolíky, 3% cizinců tvoří většinou Britové a ti jsou opět většinou protestanty; a v ústavě z roku 1987 je nejen zakotvená neutralita, ale i katolická orientace), ale i tím, jak za druhé světové války vzdorovali německým a italským náletům v bitvě o Maltu. Malta umožnila napadat zásobování Rommelova Afrikakorpsu a bez ní by se vítězství Britové jen tak nedočkali. 90% Malťanů žije ve městech a vedle energetických zdrojů se dovážejí hlavně potraviny, protože ostrov Gozo potravinový deficit nedokáže vyrovnat. Ostrovní stát je přelidněný (453 tisíc obyvatel znamená hustotu 1249 obyvatel na čtvereční kilometr, což je třetí místo na světě) a trpí nedostatkem vody. Vedle průmyslu, vína a oliv je klíčový zejména turistický ruch. Více než milion turistů ročně znamená více než dvojnásobek počtu obyvatel země. Láká je moře, památky, ale nově také kursy angličtiny, organizované jakoby ns průmyslové úrovni. Turismus představuje 35% hrubého domácího produktu země a krize v tom znamenala nepříjemný zásah. Kostely, kláštery atd. jsou živé a obsazeny kněžimi a mnichy i jeptiškami. V jejich počtu zaujímá Malta na počet obyvatel vůbec první místo na světě. Nelze se divit: těsný kontakt v muslimským Středomořím katolickou víru jen posiloval.

Císaři vždy věrní Chorvati

Tak se hovořívalo za časů habsburské monarchie. Nejen Srbové, ale i Chorvati konali divy udatenství v bojích s Turky. Zrinski, například, není jen značka dobrého brandy (vinjak), ale i jméno statečného a úspěšného bojovníka s Osmany. Hranice se posouvala nahoru a dolů a zase zpět, ale dlouho tu byla vojenská správa. Maďaři se dívali na Chorvatsko jako na svou provincii a rozkvět chorvatského státu za Tomislava trval příliš krátce. Dalmácii kontrolovali Italové, nejdříve Benátčané (Marco Polo se narodil na ostrově Curzola/Korčula). Později se stala Dubrovnická republika tak úsúěšným městským státem, že měla pátou největší obchodní flotilu na světě. Z tohot bojatství vzniklo nádherné město, které obdivujeme dodnes. Dalším územím byla Slavonie, sousedící se Srby. Paradoxní je to, že hranice mezi pravoslavnými Srby a katolickými Chorvaty jakoby reprodukuje hranici mezi východořímskou a západořímskou říší. Řeknete si, ale to bylo na konci 4. století. Ano, ale Balkán si nese s sebou takovou zátěž historie, že to je až k nesnesení. Italské bitevní lodi za dob Mussoliniho nesly názvy dalmatských měst: Fiume (Rijeka), Zara (Zadar), Ragusa (Dubrovník), Spaleto (Split), na starých mapách jsou tato jména. Třeba Šibenik je tu Sebenice. A skutečné sjednocení národního prostoru zažili Chorvati až díky Jugoslávii (původně Kraljevina SHS, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců).

Zejména pak po roce 1945, kdy ale ráz obnovené Jugoslávie určovali komunisté v čele s Chorvatem Josipem Brozem Titem. Bylo to těžké dědictví, fašistické Chorvatsko bylo na straně Německa až do hořkého konce 9. 5. 1945 a po válce zůstalo 1 600 000 mrtvých všech národů. Komunisté se snažili o budování samosprávného socialismu, ale praxe byla někdy - přes řadu pozitiv a odvážných myšlenek - tristní. Krásně to ukazuje spisovatel Ivo Brešan ve zfilmované divadelní hře o svodech moci „Předstacení Hamleta v obci Dolní Mrduša“ (Predstava Hamleta u selu Mrduša Dunja). Jugoslávii, po léta vzdorující Stalinovi i nacionalistům všeho druhu, nacionalisté rozbili. Předcházela tomu těžká ekonomická krize, kdy poměr HDP na obyvatele mezi nejbohatším Slovinskem a nejchudším Kosovem byl 8:1 a při snaze každý za své klesl podíl centrálních daní na 5,6 % HDP. Vyrovnávat rozdíl pak nebylo možno. V krvavé občanské válce (v Chorvatsku jí říkají domovinski rat, vlastenecká válka) zahynulo více než čtvrt milionu lidí.

Po uklidnění situace začali zase Češi do Chorvatska jezdit, až jeden milion turistů ročně. Krásné a čisté moře, Plitvická jezera, řeka Krka, úžasné památky, některé nevyužívané (třeba ruiny antického města Salona u Splitu), velmi dobrá vína (Dingač, Graševina), destláty (travarica), pestrá a lehká kuchyně. A i služby se postupně zlepšují. V Chorvatsku není levno, ale to je dáno i tím, že se téměř vše dováží, výroba padla. Čechy přitahuje i srozumitelnost jazyka.

Dnes je sice tendence rozdíly mezi srbštinou a chorvatštinou přehánět a ukazovat je jako dva odlišné jazyky, ale při bližších pohledu se ukáže, že je to jazyk jeden. Za slovisnského předsednictví byla v EP konference o západním Balkánu a předseda Hans-Gert Pöttering žasl, že téměř nikdo nevyužívá sluchátka. Jistě, jsou odlišnosti: tak třeba chléb nazývají Srbové chleb a Chorvati kruh, nádraží je pro Srby železnička stanica a pro Chorvaty kolodvor. I fonetika se liší: třeba dítě je u Srbů dete a u Chorvatů dijete, mléko u Srbů mleko a u Chorvatů mlijeko atd. Ale to jsou maličnosti: se znalostí srbochorvatštiny se domluvíte v Chorbatsku, Bosně a Hercegovině, v Černé hoře i v Srbsku. Ale kulturní rozdíly jsou. Chorvatský spisovatel Miroslav Krleža viděl hranice Střední Evropy, kam by Chorvati rádi patřili, tam, kam dosáhla rakousko-uherská nádraží. Tyto nádražní budovy tvoří hranice dvou sfér, které si jsou bližší, než si fanatici devadesátých let minulého století mysleli.

Země pod Triglavem

Triglav není jenom jméno slovanského božstva, ale také jméno nejvyší hory Julských Alp, symbol Slovinska. Pro Čechy to není tak populární destinace jako Chorvatsko, ostatně slovinské pobřeží je krátké (jen 36 kilometrů, z letovisek vyniká Portorož), ale je to země milá a pozoruhodná. Její duši vyjadřuje harmonická a vyvážená architektura Josipa Plečnika, kterého president Tomáš Masaryk vybral jako hlavního aktéra přestavby a doladění Pražského hradu. Žádné dramatické zvraty, až klasická uměřenost a kázeň.

Slovincům říkají Prusové Balkánu. Mají úžasný smysl pro pořádek, ale k Balkánu se nehlásí. Spíše ke Střední Evropě a s habsburskou monarchií by vycházeli ještě lépa, kdyby slyšela na jejich práva. Slovinské osídlení sahalo původně hluboko do Korutan, ale rakouská germanizační politika téměř vymýtila tento kdysi významný faktor tamějšího života. Slovinci byli první, kdo se od Jugoslávie odtrhl, válka tu trvala jen 14 dní, na samostatnost byli nejlépe připraveni. Brzy se stabilizovala veřejná správa a Slovinsko, i když ztratilo jugoslávský trh, kam se postupně promyšleně vrací, zvolilo nejlepší reformní strategií ze všech zemí takzvaných nových demokracií.

Janez Drnovšek odmítl šokovou terapii, je přístup byl spíše gradualisický (postupný) a krok za krokem spojoval fungující tržní segmenty. Žádná tržní revoluce, žádný vlastnický převrat Klausova typu, ale promyšlená strategie, při níž byly minimalizovány ztráty, úspěšná exportní politika a uplatnění řídící role státu. Ten podnikatelskému sektoru, na rozdíl České republiky, pomáhal, jak mohl. Slovinci se nenechali strhnout ani k žádnému nadšení při vstupu do NATO. Dobře, Západ to po nás chce, my jsme pro. Ale nějaké mimořádné výdaje na obranu, když nikdo neohrožuje, to ne. A jejich obranný rozpočet byl a je velmi úsporný a konzervatvní.

Odtrhli se od Jugoslávie, protože nevěřili v její stabilitu. Ale když se objevily útoky na hranice, pokusy o revizi poválečného uspořádání na italské a rakouské straně, Slovinci neváhali sáhnout po dekretech AVNOJ (Národně osvobozenecké armády Jugoslávie), po obdobě našich presidentských dekretů, aby zdůraznili kontinuitu s poválečnou, byť komunisty řízenou Jugoslávií, kde významnou roli hrál i Slovinec Eduard Kardelj.

Prostě, ve střízlivosti a věcnosti se od Slovinců můžeme mnohému naučit.

Aby sa prebralo

Český filosof Karel Kosík se kdysi vyslovil, že česká otázka má smysl jako otázka světová a praktickou prověrskou toho je slovensská otázka. To jsme jaksi nezvládli a nutno říci, že jsme na to nebyli sami. Obě politické reprezentace selhaly a výsledkem jsou, navzdory přání občanů, dva samostatné státy. Je to realita, se kterou se musí počítat a buďme rádi, že vztahy obou národů jsou velmi dobré a nadstandardní. Slušelo by se, aby přítomnost slovenské kultury v českém prostředí byla stejná, jako zastoupení české kultury na Slovensku.

Platformou pro spolupráci obou států se stala i Evropská unie a Evropský parlament. Kdykoliv je ohrožen zájem toho druhého, partner z bývalé federace toho ohroženého podporuje. My Češi jsme to opakovaně demontrovali při atacích maďarských nacionalistů. Čeští turisté se vrací na Slovensko, protože je jim tam dobře. Na tom nemění nic ani zavedení eura, které pobyty a nákupy zdražilo. Blízkost kultury, blízkost jazyka, společné prožitky a hodnoty. I na dědictví společného státu jsou oba národy dnes schopny se dívat stříliově.

Třeba taková drobnost: Jarošova Tisícročná včela. Skvělý román, který byl zfilmován a je to možná nejlepší slovenský film všech dob. Juraj Jakubisko podal portrét slovenské duše, angažoval ale řadu umělců z českého prostředí. Výsledek je skvostný a přál bych si, aby tento velký režisér na tuto zkušenost někdy zase navázal. Jeho Alžběta Báthoryová byla spíše zklamáním. Anebo slovensský režisér Martin Hollý, který natočil vynikající český film Signum laudis v hlavní roli se slovenským hercem Vlado Müllerem. Dal mu tím životní roli. Sugestivní film o tajemstvích zneužívání moci a ovládání lidí, při němž běží mráz po zádech. Tyto společné projekty by měly spíše narůstat. Je třeba,aby soužití kultur a lidí, ússilí o společnou tvorbu přetrvalo.

V čem si ale od Slováků můžeme vzít příklad, to je přístup, jakým se vyrovnali s dědictvím po Vladimíru Mečiarovi. Jeden z ničitelů federace a demagog propastných rozměrů, kterého se celé Slovensko bálo, je definitivně pryč. V posledních volbách dostal tak málo hlasů, že on i jeho HZDS jsou pro zasmání. Železný Vlado zkorodoval díky odmítnutí lidí. To u nás Klaus strašil déle. Po lidském i politickém selhání s amnestií se i on snad už nevrátí. Vrátím se k názvu glosy: aby sa prebralo. V druhé sloce slovensko hymny se praví, že naše Slovensko tvrdě spalo a následuje výzva: Poďme ho zobudiť, aby se prebralo. V něčem to Slováci už dokázali.

PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.

Včelí ostrov

Premiér

PS PČR

Vláda

Divoká karta

Rozhovory

PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.

Včelí ostrov

Divoká karta

Newsletter