Dojemná péče Němců o přivandrovalce velmi kontrastuje s jejich odíráním českých zaměstnanců v Mladé Boleslavi, například. Kontrastuje ovšem i s jejich chováním před dvaceti pěti lety, kdy se otevřely hranice a oni ani nechtěli slyšet o tom, že by Češi mohli pracovat v Německu bez jakýchkoliv omezení. Vymohli si dokonce přechodné období.

Podle posledních průzkumů veřejného mínění by sice současnou kancléřku nahradil předseda sociálních demokratů Schulze, což ovšem těžko bude posun k lepšímu, když známe jeho způsob, jakým řídil evropský parlament a jak se jako jeho předseda vyjadřoval třeba právě k otázce přivandrovalců.

Němci se nemohou zbavit pocitu viny, který jim byl levicovými liberály vtloukán do hlavy po desítky let. Nyní ve snaze zbavit se tohoto cejchu dělají přesně pravý opak. Páchají kolektivní sebevraždu.

Každý, zde v České republice prohlásí, že to je věc Němců a že nám na tom nemusí záležet. Pravda je to jenom potud, pokud by Němci žili na ostrově a mohli jsme je izolovat. Bohužel jsou to naši sousedé a jejich činy přímo ovlivňují i náš osud. Pokud oni půjdou do propasti strhnou nás všechny s sebou.

Zásadní problém je však v tom, že my jsme nikdy nikoho neokupovali, žádnou válku jsme nerozpoutali, nikdy jsme neměli žádnou kolonii, nikomu jsme neublížili, proč bychom měli tedy páchat dobrovolnou sebevraždu jako Němci?

Snad jenom zdůraznit závěrem, minimálně dvě třetiny občanů naší země žijí v kruté bídě, že jsme dosud nezemřeli je zásluhou naší odolnosti a schopnosti živit se suchým chlebem. Jak dlouho ještě budeme něco takového snášet?

Každý by měl jít k volbám, jedině tak můžeme zabránit tomu poslednímu kroku, který nás svrhne do propasti.