Je období, kdy žáci a studenti podávají přihlášky na střední a vysoké školy. Statistiky hovoří na první pohled jasně. Počet studentů stoupá, školy jsou na hranicích svých možností. Stoupá i podíl středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaných občanů České republiky. Jenže jak to vypadá ve skutečnosti? Například na právnické fakultě Masarykovy univerzity studují stovky zahraničních studentů, převážně ze Slovenské republiky a tento trend je rok od roku stále výraznější, takže v blízké budoucnosti bude asi české vysoké školství zajišťovat výuku převážně zahraničních studentů. Domácí uchazeči o studium mají prostě smůlu. Na druhou stranu je zajímavé, že i když je na právnické fakultě Univerzity Komenského je pouhých deset studentů z České republiky, bráno statisticky, počet právníků roste. Ovšem ne z řad občanů České republiky, ale z řad cizinců. Někdo by mohl říci, že to nevadí, neboť je jedno, kdo právní služby poskytuje. Nebude však dlouho trvat a původní české obyvatelstvo bude odkázáno jenom na pomocné, nekvalifikované práce, zatímco cizinci budou v řídících funkcích na všech úrovních. Příkladem jsou již dnes automobilky, vláda a parlament, údajně české.
Dalším příkladem jsou starobní důchody, jejich úroveň a jejich růst. Již se stává tradicí, že vláda vyhlašuje zamýšlené zvyšování starobních důchodů alespoň jeden rok dopředu. Senioři tak nedostanou přidáno hned, a ještě rok musí obracet každou korunu, ale zároveň se mohou utěšovat tím, že za rok bude o trochu lépe. Těšení se na přídavek potom v mysli zvyšuje produkci hormonů štěstí (endorfin, serotonin, dopamin) a vyvolává blažené pocity u starobního důchodce, a to i kdyby momentálně hladověl, protože mu do příštího termínu výplaty důchodu zbývá jenom jedna stokoruna. Záměrné vyvolávání takového stavu euforie nezodpovědnými sliby tak vlastně dnes udržuje dvou milionovou armádu důchodců v klidu. Vláda laciným trikem získá další rok, během kterého mnoho natěšených důchodců zemře, a tak se sníží náklady na zvýšení důchodů předložené veřejnosti rok zpátky. V této souvislosti je velmi zajímavé právě i působení statistických údajů. I u důchodce, který pobírá méně než devět tisíc, uspokojí sdělení statistického úřadu, že průměrný důchod překročil dvanáct tisíc korun. Jeho se to sice netýká, ale vzbuzuje to v něm naději.
Statistické údaje předkládající veřejnosti především průměr zároveň maskují nemorálnost celého systému. Uvědomí si starobní důchodce ať již pod úrovní průměru, nebo na něm, že největší důchody v ČR dnes stále pobírají bývalí tajemníci KSČ, kádrové rezervy UV KSČ, estébáci a další prominenti komunistické diktatury, zatímco ti, kdo dřeli ve fabrikách nebo byli v odboji stěží přežívají?
Dívejme se kolem sebe, čerpejme z vlastních zkušeností, porovnávejme informace, a především používejme vlastní rozum. Budou z nás více lidé a méně odevzdané stádo.
