Současně samozřejmě moje sféra zájmu je sociální oblast, takže se budu věnovat tomuto a zohlednění významu rodin v navrženém rozpočtu. Nicméně na úvod dovolte takové přehledové shrnutí, co říkají autority, co říkají různí odborníci, kteří se rozpočtům dlouhodobě věnují. Já samozřejmě jenom vypíchnu to, co už Jakub Michálek nastínil, ale zase třeba z jiného úhlu pohledu. Protože zkrátka na úvod je potřeba říct, že ten návrh není realistický a neobsahuje priority, které by reálně odrážely zásadní potřeby pro budoucnost naší země, to, co jsou skutečné investice do budoucnosti.
Už byly zmiňovány samozřejmě nejrůznější výhrady. Mně přijde, že to dobře shrnul novinář David Klimeš, který ta čísla, která nesedí, popsal titulkem kreativní účetnictví namísto rozpočtu.
Ale ta realita za ním je vlastně dost smutná a to, co si myslím, že stojí za připomenutí i třeba z toho jeho přehledu, který on zdůrazňuje, je, že podle notifikovaných čísel Eurostatu, která naleznete třeba na webu Českého statistického úřadu, vlastně deficit za minulý rok byl vyšší, bylo to prostě 347 miliard korun.
A když na toto upozorňují lidé, co se tomu dlouhodobě věnují, když se opírají o to, že oficiální statistiky se vlastně ve vztahu k těm minulým letům liší, a to k horšímu, tak člověk musí být velice opatrný a velice kritický k tomu, jaký návrh je předložený letos. A když se podíváme na ten návrh letošní, tak tam právě obdobná autorita, a sice Národní rozpočtová rada, hodnotí právě ten letošní návrh jako buď příjmově nadhodnocený, anebo naopak výdajově podhodnocený. A zase jenom prostě pro úvodní rekapitulaci, mně to přijde prostě smutné a alarmující, když Národní rozpočtová rada uvádí, že příjem z emisních povolenek je nadhodnocený zhruba o 10 miliard korun, nebo že meziroční nárůst příjmů z organizací propojených se státem, řekněme třeba příklad Lesy ČR a podobně, je zase nadhodnocený zhruba o 8 miliard, že to je velice nepravděpodobné, že by o 8 miliard korun tento druh příjmů narostl do státního rozpočtu, a naopak Národní rozpočtová rada upozorňuje.
Děkuji. Já jsem ráda, že ten příspěvek budí živý zájem.
O co jde, že pak tam je naopak nesoulad v těch výdajích, zase Národní rozpočtová rada upozorňuje. Jde o to, z čeho mají být kryté dotace na obnovitelné zdroje energie, nebo, a to bych ocitovala, podle výpočtů Národní rozpočtové rady není rozpočtována odpovídající částka na dávky důchodového pojištění. Takže co říká tato odborná autorita? Že skutečný meziroční nárůst objemu prostředků tak pokryje dodatečné výdaje související s valorizací méně než z poloviny a rozpočtovaná částka na rok 2025 je tedy podhodnocena v rozsahu pět až 7 miliard korun. Jde tedy o výdaje související s valorizací. A ten rozdíl se zase promítne do do minusu, do salda.
Poslední věc, na kterou bych upozornila v tomto shrnutí, on to opravdu není nějaký pirátský, v uvozovkách, kapric, že chceme ten rozpočet přepracovat. Jde o rozpočet, pro který Ivan Bartoš nehlasoval a kde jsme od začátku upozorňovali, na které zásadní věci typu podpora bydlení, peníze chybí.
Když ocituji naposledy Davida Klimeše, on píše: "Rozpočet by neměl být v této podobě schválen a jeho přepracování by mělo být svěřeno někomu, kdo chápe základní souvislosti veřejných financí, i kdyby to znamenalo měsíc rozpočtového provizoria v lednu."
Samozřejmě ten dnešní smutný stav toho nerealistického rozpočtu, dá se nazvat i Potěmkinovou vesnicí, má nějaké příčiny. Jednou z příčin strukturálního deficitu je i chybějících více než 100 miliard korun ročně, které zapříčinilo zrušení superhrubé mzdy. Na tom se podílela řada stran od ANO přes ODS až po SPD. Nicméně co s tím teď? My tedy navrhujeme opravdu funkční reformu penzijních fondů. Jakub Michálek to zmínil. Já jenom shrnu, o co jde. Jde o to, aby se co nejlépe zhodnocovaly životní úspory, aby člověk, když mu je vypláceno penzijní spoření, dostal opravdu takové peníze, které mu zvýší životní úroveň ve stáří.
A dám příklad, co bychom si přáli. Ty zmiňované fondy, ať už švédské, kanadské a jiné, umožňují, aby se investovalo do výstavby třeba bytové, ale i jiného typu, protože to jsou opravdu zajímavé, zhodnocující se investice. Vedle této jedné části reformy, která chybí a bude citelně chybět v našem zajištění seniorů, a sice opravdu přínosných penzijních fondů, je potom ta druhá dnes neblahá, ale do budoucnosti samozřejmě potenciál mající část, a to je, abychom přeměnili dotační ekonomiku na ekonomiku, která opravdu přeje inovacím. A co tím myslím? My máme programy, které mají dotovat inovace. V minulosti se to jmenovalo třeba Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost, ty programy. A já jenom dám příklad, jak to u nás funguje. Je to ze závěru kontrolní akce NKÚ číslo 18/06. A jenom taková ilustrační záležitost.
Inovace znamenají samozřejmě i spolupráci s vědeckými institucemi, s výzkumnými organizacemi a v plánech, které předložily ty podniky, které dostaly podporu v tomhle segmentu Podnikání a inovace, tak 2950 podnikatelů plánovalo spolupracovat s výzkumnými organizacemi a podle té zprávy NKÚ, čili Nejvyššího kontrolního úřadu, skutečně s výzkumnými organizacemi spolupracovalo jen 326 podniků, čili plán 2950, realita 326. To je 11 %, takže takováhle je zhruba efektivita toho, jak to u nás vypadá.
Podpora inovací by byla skvělá, kdyby vedla skutečně k tomu, aby se poznatky z vědy a výzkumu překlápěly do toho, co podniky dělají, co firmy vyrábějí, a také kdyby to, co ty podniky slíbí, pak bylo dodrženo, ale ukazuje se, a to jsou další části té zprávy NKÚ, že vlastně finální kontrola toho, jaká je udržitelnost, jak to opravdu reálně prospělo, a ta takzvaná dotace na inovaci vlastně nefunguje. To u nás neběží.
Proto tolik mluvíme o tom, že naše dotační ekonomika nemá reálný, hmatatelný přínos a neprospívá naší zemi právě v cestě do budoucna. Dám jenom kratičký příklad, jak to dělají naši sousedé. V Německu je třeba mnohem víc podporováno to, aby se například společnost Maxe Plancka podílela, aby byla podílníkem na těch inovativních firmách, aby dávala podporu skrze know how, skrze právě třeba ty vědecké vstupy, ale aby do dlouhodobého vývoje ekonomiky přispívala i tím, že ty podíly potom může samozřejmě ta vědecká společnost dál prodávat, na těch startupech může tedy částečně také profitovat a to, co tak německý stát do podpory inovací reálně vloží, se jako perpetum mobile vrací do veřejných rozpočtů nebo skrze tu společnost nazpět.
Na tomto chci ukázat, jak by to mohlo fungovat. Nemusíme jenom dávat dotace, můžeme mít chytré způsoby, které přitom podpoří opravdu životaschopné podnikání.
Druhý příklad té naší vize jsou zaměstnanecké akcie. Máme konkrétní návrh a to, co pomůže startupům, malým firmám, je úprava zaměstnaneckých akcií, aby skutečně podpořila zaměstnance, aby to pro ty menší rozjíždějící se firmy mohlo fungovat.
Když jsem takhle nastínila přehled věcí, co jsou za nás velmi důležité nebo alarmující, tak mi dovolte, abych přikročila k další části, a sice k tomu, co naopak v navrženém rozpočtu, protože rozpočet, to jsou reálné priority této země, chybí.
A tady zaznělo, a bylo to i v tom úvodním slově pana ministra Stanjury, hodně přirovnávání k rodině. Proto si dovolím připomenout, že v rodině také člověk ví, že co vloží do ostatních, jak do vztahů, časově, emocionálně, ale také do péče o nějaké společné zázemí a podobně, tak to se zpravidla nějak vrací, nějak zúročuje, a to i tím nehmotným způsobem. Ale náš stát do rodin dlouhodobě vkládá stále méně a méně, a to je jedno z těch zásadních témat, které chci zdůraznit v tomto svém dnešním příspěvku k prvnímu čtení návrhu zákona o státním rozpočtu, že bez funkční a celistvé podpory rodin náš stát nemůže dlouhodobě dobře fungovat.
My jsme byli ti, kdo prosazoval valorizaci, navýšení rodičovského příspěvku na těch 350 000 korun, byla to pirátská podmínka schválení toho takzvaného konsolidačního protidluhového balíčku. A to proč? Protože podpora rodin je dlouhodobě na sestupu. Dlouhodobě, není to jenom otázka posledního roku, dvou, nicméně ten sešup se dá ilustrovat na číslech od roku 2010. A když se na to podíváme optikou podílu výdajů státního rozpočtu, tak ještě v 2010 tvořily výdaje na rodičovský příspěvek zhruba 2,4 % právě státního rozpočtu těch výdajů. 2023 už to bylo 1,4 %. A protože rapidně klesá porodnost, tak vedle toho, že nám kvůli stagnaci toho fixního příspěvku klesá hodnota všeho, co si mohou rodiny pořídit za rodičovský příspěvek, tak bude klesat i celková částka, kterou vydáváme na tuhle část rodinné politiky. To číslo, kdy 2010 byl podíl 2,4 % a v minulém roce 1,4 %, je obzvlášť nápadné, když to srovnáme s celkovou podporou důchodů, protože ty oscilují kolem 30 % setrvale. Důchody právě proto, že jsou pravidelně navyšovány o inflaci, a je to dobře a jsme rádi, že to tak je, a to podporujeme, tak mají setrvale hodnotu zhruba 30 % výdajů státního rozpočtu.
A když ještě zmíním úplně tu konkrétní částku miliard korun ročně, tak výdaje na výplatu rodičovského příspěvku v roce 2010 činily 28 miliard, to bylo v roce 2010 v, roce 2022 33 miliard a v roce 2023 už to je 32 miliard pokles. Proč? Samozřejmě je to kvůli klesající porodnosti, ale také proto, že se ta částka dostatečně nenavyšovala o inflaci, o to setrvalé zdražování, které probíhá každý rok.
Pokud by měla být zachována skutečná hodnota rodičovského příspěvku, měl by dnes mít hodnotu 410 000 korun. A tak jako jsem už řekla, že je dobře, že důchody rostou o inflaci a o třetinu mezd, tak si myslíme, že je třeba aby se výdaje státu na rodiny setrvale nesnižovaly, ale aby zůstaly na stejné hodnotě, takže tak jako se řeší inflace například ve valorizaci plateb za státní pojištěnce ve zdravotním pojištění nebo v důchodech, tak se má řešit i u rodičovského příspěvku. Jednoduše proto, že to období péče o nejmenší děti je období, kdy na začátku si málokdo může jakkoliv přivydělat, a i když je to dítě třeba dvouleté, tak většina lidí chce pracovat pouze na částečný úvazek. Myslím si, že to tak dobře. Takže abychom byli schopni podporovat ty částečné úvazky a přivýdělky rodin, tak musí mít důstojnou část příjmů zajištěnou z rodičovského příspěvku.
Tím klesajícím rodičovským příspěvkem ale nekončíme, co se týče možné podpory rodinné politiky, protože když se podíváme na funkční systémy, kde neklesá porodnost tak rapidně, jako se tomu nyní děje u nás v České republice, tak je masivnější podpora té předškolní péče. Co rodiny potřebují, jsou služby, a nejsou to jenom místa ve školkách, ale jsou to právě i ty kvalitní opravdu maličké dětské skupiny, kde pro malé děti je důležité, aby ta skupina nebyla moc velká, aby byl jeden člověk, jeden pečující, kvalifikovaný na malý počet dětí, u těch nejmenších maximálně na čtyři, u těch větších na šest.
To jsou principy, na kterých jsou postavené dětské skupiny jako forma péče o ty děti mladší tří let věku, a bohužel tam je právě aktuálně na činech ukázáno, že to není priorita. A já bych ráda, aby se to prioritou skutečně stalo, protože když obcím vláda slíbila, že budou podpořeny dětské skupiny a jejich výstavba, že bude to financování krýt náklady plně, tak to je slib, který se nemá rušit a měnit, natož bez ohlášení. A to se bohužel přesně stalo.
Ten pokles porodnosti je tak markantní, že ho neočekávali statistici, je to pokles, který už je někde zhruba 84 000 dětí, které se narodí v tomto roce oproti 112 000 dětí, které se narodily v roce 2019, takže rozdíl desítek tisíc dětí, pokles porodnosti za dobu 4 - 5 let, to je obrovská věc. A pokud neposkytneme obcím a rodinám podmínky, předvídatelnou podporu, a právě ta místa ve školkách a dětských skupinách, nemůžeme čekat, že se to jakkoliv změní, ten začarovaný kruh nepůjde rozetnout.
Navíc to celkové snižování výdajů na rodinnou politiku přichází v situaci, kdy právě mladé rodiny mají peněz nejméně. To ukazují statistiky. Jednak jde o náklady spojené s rozšířením rodiny, a pak zároveň logicky velmi často musí vyjít jen s jedním platem. Proto je tak důležitá výše rodičovského příspěvku, a proto není vůbec divu, že lidé zvažují, kolik dětí si pořídit, zda vůbec a případně jestli naplní své přání, kolik původně dětí mít chtěli.
Investice do rodin navíc nejsou jenom nějaký výdaj, ale jsou to skutečné investice, něco, co peníze přináší, protože jednak samozřejmě stabilní a spokojené rodiny jsou základ prosperující společnosti, ale v konečném důsledku i udržitelného důchodového systému, ale i v té bezprostřední blízké budoucnosti. Místa ve školkách, místa v dětských skupinách znamenají lidi, kteří mohou chodit do práce, nejčastěji ženy, které nemusí být doma, ale mohou přinejmenším na částečný úvazek pracovat, a tedy i vyšší daně, odvody z té práce, snížení nákladů na platby za tyto lidi a také vyšší příjmy do budoucna. Protože když je kariérní pauza kratší, když to přerušení kontaktu s profesí, kontaktu s pracovním prostředím je kratší, tak se to těm rodinám, těm konkrétním lidem, ale i státu dlouhodobě vyplatí.
Ta daň z rodičovství, kterou u nás nejvíce ženy platí, je totiž dána také tou přehnaně dlouhou pauzou, kterou jsou často ženy nuceny si vybrat. Je naprosto v pořádku, když se někdo rozhodne a tu pauzu si zvolí svobodně. O co nám jde, je, aby si každý mohl vybrat skutečně podle sebe, a vybrat si mohou jenom ti, kteří mají reálně dostupná finančně i místně právě i ta místa kvalitní péče o děti.
S konkrétními návrhy budeme samozřejmě jaksi chodit i k dalším návrhům, které leží v této sněmovně, ale u projednávání návrhu zákona o státním rozpočtu chci k této tematické oblasti zdůraznit, že zvýšení rodičovského příspěvku vypadá jako výdaj, ale je to zaručení stabilního, předvídatelného prostředí pro rodiny, aby věděly, že jim nebude klesat měsíční hodnota peněz, alespoň ne tak moc, jako klesá aktuálně, a aby s tím počítaly, že tento stát mladé rodiny podporuje.
Garance míst ve školkách či dětských skupinách, a to my bychom si přáli, abychom se postupně dostali ke garanci nejen od tří let, která je diskutovaná, ale ke garanci od dvou let věku, zase přispívá k tomu, aby se lidé rozhodli mít třeba ne jedno dítě, ale dvě, anebo ne dvě, ale tři. Jsou to věci, co lidé potřebují, chtějí, a stát to má zajistit, protože mu potom ta možnost jak pracovního uplatnění, tak ten výhled na lepší prognózy, co se týče poměru pracujících a seniorů, do budoucna garantuje, že budeme jako stát lépe fungovat. Jsou věci, co jsou tedy v zájmu nás všech, celé společnosti, celého státu.
A proto chceme, aby to bylo zohledněné v rozpočtu, stejně jako, a to je poslední věc často skloňovaná, když lidé vyjadřují své obavy okolo zakládání rodin, a sice dostupné bydlení. Právě investice do dostupného bydlení Ivan Bartoš na Ministerstvu pro místní rozvoj připravil, a ty programy jsou spuštěné, obce se hlásí, chtějí stavět nájemní bydlení.
Nicméně co je klíčové, musí na to být reálné peníze. Je to připravené jako úvěry, čili to už jde tím německým směrem, takového perpetuum mobile, čili udržitelného programu, který dlouhodobě po počátečním vkladu financí do bydlení bude moci to bydlení dlouhodobě podporovat z toho, co obce budou postupně splácet a tyhle výhodné úvěrové programy jsou oceňované. Nicméně budou potřebovat právě tu vstupní částku ze státního rozpočtu. Jde zhruba o 7 miliard korun na příští rok a zatím není nikde vidět. Ano, je přislíbená usnesením vlády, ale stejně tak jako je známo z debat na vládě, to nemusí dopadnout.
Takže právě těchto 7 miliard korun je něco, o co nám v oblasti investic do bydlení, bydlení pro mladé rodiny, dostupného bydlení pro kohokoliv, koho obce vyhodnotí jako potřebného, můžou to být senioři, můžou to být potřebné profese, to je něco, co je za nás naprostá priorita.
Já to tedy shrnu. Vedle investic do rodin, ať už v podobě rodičovského příspěvku, nebo do míst ve školkách a dětských skupinách, vedle garance těchto míst, což není téma pro debatu o státním rozpočtu, ale je to důležité související téma, protože to samozřejmě generuje nějaké věci, co vypadají jako náklady, ale jsou (to) investice, tak vedle toho je klíčové nepodceňovat dlouhodobé investování do dostupného bydlení v naší zemi. Vrátí se nám to.
A abych dala příklad toho, co bohužel aktuální koalice udělala prostě před pár dny obcím, které právě ta místa v dětských skupinách chtějí stavět, tak ocituju ještě z několika dopisů, které obce sepsaly, protože jde o věc, která nakonec je nevyčíslitelná, ale opět se na státním rozpočtu a stavu celé země reálně odráží. Je to důvěra. Jde o to, že došlo k podkopání důvěry mnoha a mnoha obcí v to, že tento stát a tato vláda plní, co slíbily. Mě to hrozně mrzí.
Dětské skupiny byly prezentovány jako něco, co má stoprocentní podporu, a i se tomu velmi osobně věnoval pan ministr Jurečka. Proto mě to tak překvapilo, že - a teď myslím, že je rozumné, abych ocitovala, jak to ty obce vnímaly. Paní starostka z Bohuňova třeba píše: Současně jsem byla neustále ujišťována, že pro tuto dotaci - tedy na zřízení dětské skupiny - je dostatečná alokace peněz, kterou není možné vyčerpat. Nás tato možnost nadchla, protože jak jinak přivést na malou obec život než mít možnost nabídnout centrum pro děti a jejich rodiče? Takže paní starostka popisuje, jak připravili projekt, kolik je ten projekt samozřejmě stál a že najednou zničeho nic došlo ke změně. To stoprocentní financování se změnilo a obec musí najít - tato obec konkrétně - miliony korun, aby mohli dětskou skupinu zřídit, zhruba 5 milionů korun, které nemají. To podstatné je předem neohlášená změna, je to úplný rozpor se slibem, který byl dáván, že do konce roku je spousta peněz, ať se všechny obce přihlásí, a stoprocentní financování dostanou.
Jiné město - Velké Meziříčí - to popisuje: Tato změna je doslova podrazem na samosprávy, protože je to velmi razantní a předem nehlášená změna podmínek výzvy k horšímu. Obce a města se proti ní logicky bouří a stejně tak i my. Tohle říká Velké Meziříčí.
A kdybych to shrnula, tak řada těch obcí, které si připravovaly projekty a nyní jsou ve fázi, že zvažují, zda se do té výzvy přihlásí, i když musí sehnat čtyři, pět milionů ve svém rozpočtu a zavázat se k tomu, že třeba šest let nebudou mít vůbec žádnou možnost jiných investic, tak alespoň by potřebovaly bezúročnou půjčku od státu na tyto peníze. Je to varianta, co by stejně znamenala porušení toho slibu, který jim byl dán. Ale vzhledem k tomu, že v součtu půjde o desítky milionů nebo třeba zhruba 100 milionů korun, tak to není něco, co by tento stát nezvládl a nedošlo by k tak šílenému narušení důvěry, jako když slibujete, a to doslova, že tu výzvu není možné vyčerpat, že peněz právě na projekty dětských skupin je dostatek a že je maximální podpora, ať je obce zřídí. A najednou konec a ze dne na den ministerstvo řekne - vytáhněte ze své vlastní kapsy čtyři, pět milionů korun.
Na tomto příkladu obětované důvěry kvůli několika desítkám milionů, maximálně zhruba 100 milionů korun jsou ty odhady, co by to stálo, co je ještě potřeba obcím přispět, na tomto příkladu chci ukázat, že tohle se v žádném státním rozpočtu konkrétně neobjeví, ale obce už prostě do budoucna nebudou chtít ani klíčové strategické věci pro tento stát uskutečňovat. Přitom jiné ruce ve zhmotňování takovýchto míst pro děti nemáme, jsou to buď ty neziskové, nebo zisk negenerující subjekty, které zřizují dětské skupiny jaksi soukromě, anebo právě obce.
A když tohle závěrem shrnu, podpora rodin od rodičovského příspěvku přes garanci míst až po podporu konkrétního zřizování dětských skupin a míst ve školkách, to je jedna noha, o kterou se musí opírat jak udržitelný rozpočet, tak funkční společnost. Druhá noha je podpora bydlení, a to od těch 7 miliard na podporu investic do bydlení přes samozřejmě zákon o podpoře bydlení, kde velmi doporučuju, koho to zajímá, aby se podíval na takzvanou Zprávu o dopadech regulace RIA, tam jsou velice podrobně vyhodnocovány přínosy a dopady různých variant, různých zvažovaných podob toho zákona a samozřejmě je tam ukazováno i co se stane, když zákon přijat nebude, jaké jsou rozpočtové dopady, když tahle země dále nebude mít žádnou normu trošku komplexněji ukotvující podmínky pro bydlení.
Konkrétní číslo, co je v té zprávě, se dá říct, že je 81 000 rodin, domácností, které budou nějak ohrožené závažnou bytovou nouzí, když se nic neudělá, když se vůbec nic nepřijme, versus zhruba 30 000 domácností, které naopak budou ohrožené, když se podaří maximálně záměry toho zákona naplnit. Čili tou politikou, kterou zde budeme přijímat, anebo nebudeme, můžeme ovlivnit jak kvalitu života desítek tisíc rodin a u těch nejvíce ohrožených také to, jaké budou rozpočtové dopady, protože bytová nouze pak způsobuje dopady ve výši několika miliard korun na státní rozpočet. Já tedy jenom takhle chci nalákat, že koho by to zajímalo, může si ty úplně přesné výpočty dohledat ve Zprávě k dopadům regulace, k zprávě RIA.
A to téma podpory bydlení chci jenom uzavřít tím, že si opravdu velmi přejeme, aby investice do bydlení byly přímo ve státním rozpočtu. A je to přesně ten druh věci, kterou budeme také podávat jako pozměňovací návrh.
Pan ministr Stanjura zmínil, že veliký nárůst byl v platbě úroků ze státního dluhu, že tam platíme ročně zhruba 100 miliard korun, a ta obsluha státního dluhu, že to narostlo o zhruba 100 miliard korun... na 100 miliard korun, to je prostě zapříčiněno i tím, že nemáme kurz koruny navázaný na euro. Čili další velké téma, o kterém bychom měli v naší zemi diskutovat, je vstup do takzvaného mechanismu ERM II, a to čistě i z toho důvodu, abychom uspořili na obsluze státního dluhu. Ale já se už do toho tématu pouštět teď nebudu.
Já už jsem zdůraznila vše, co si myslím, že na úvod debaty o státním rozpočtu v tomto roce je potřeba zdůraznit, ať už k podpoře rodin, ať už k podpoře bydlení, anebo k tomu, nakolik realistický, nebo spíše zcela nerealistický tento rozpočet je. Jenom to téma dotační ekonomiky, která je potřeba proškrtat a přesměrovat do skutečných inovací a do skutečných investic, které reálně pomáhají nejenom konkrétním rodinám a lidem, ale i celé zemi, ať už jsou to konkrétní místa ve školkách, či dětských skupinách, konkrétní dostupné byty či sociální služby, tak to jsou věci, co by měly být dlouhodobým cílem naší země, a já slibuji, že za nás, za Piráty tahle témata samozřejmě dlouhodobým cílem budou a my se jich držet budeme, ať už u debaty o rozpočtu, anebo u všech návrhů zákonů, u kterých bude možné tato témata uplatnit.
Děkuju za pozornost a přeju nám věcnou a opravdu na řešení těch potíží zaměřenou debatu.
..
