pokud by se vám zdálo, že ve svém expozé neoznačuji pana premiéra pravým jménem, tak máte pravdu. Pro větší důraz svým argumentům jsem zvolil poněkud intimnější označení, které používal se svými nejbližšími před listopadem 1989.
Je tomu již dva a půl roku od doby, kdy jsme poprvé hlasovali o vyslovení nedůvěry vládě premiéra Bureše. Připomínám, že 23. listopadu 2018 byl bezprostřední příčinou hlasování zejména podivný postup Policie při vyšetřování kauzy Čapího hnízda a dalších událostí, které s ní souvisely, jako cesta jeho syna na Krym, nedávno opět medializovaná. V červnu 2019 jsme opět hlasovali o nedůvěře vládě. Problém premiéra Bureše s kolosálním střetem zájmů se stále více prohluboval a nebylo možné se tvářit, jako že neexistuje, ignorovat ho a ani dnes není možné ho nezmínit. Ale není to ani zdaleka jediný problém, který narušuje důvěru vlády, navíc když dochází k vrstvení problémů a jeden padá přes druhý. Neuplyne snad ani měsíc, kdyby vláda nečelila nějaké kauze. Pochybnosti provází celé období vládnutí Bureše a jeho vlády. Pochybnosti mnohdy doprovází činnost či nečinnost různých orgánů státní správy, bohužel i Policie České republiky a státních zástupců.
V době pandemie jsme mohli sledovat prakticky v přímém přenosu, jak nehospodárně je nakládáno s veřejnými financemi, jak jsou nakupovány předražené zdravotní pomůcky, nebo naopak jak vláda ignorovala varování ctěného kolegy docenta Svobody a sklady státních hmotných rezerv zely prázdnotou. Naopak dnes vidíme, jak jsou tyto sklady napěchované výrobky a produkty od společností, které byly vloženy do svěřeneckého fondu a jejímž koncovým beneficientem není nikdo jiný než samotný předseda vlády.
Ale je toho samozřejmě ještě víc. Docházelo a dochází k porušování zákonů, pod záminkou boje proti covidu-19 jsou znevažována a ohlodávána základní práva a svobody. Eroze demokratických principů a svobody dosahuje za doby této vlády pro mnohé dosud nepředstavitelných rozměrů. Někteří mají oprávněný pocit, že se nejen mentálně, ale fakticky navracíme do doby nesvobody. Nejen, že vláda produkuje špatné zákony, ale navíc je vědomě a bezostyšně porušuje. V průběhu pandemie jsme to viděli nesčetněkrát, kdy soudy rozhodují o nezákonnosti právních předpisů a ministři dál vydávají protizákonná mimořádná opatření. To je nepřijatelný rozklad státu, který místo, aby tu byl pro občany, tak stojí proti nim. Vždyť nejenom široká veřejnost, ale i členové vlády a koaliční poslanci už ani často nevědí, co vlastně schvalují a co vlastně platí. Samotná legitimizace komunistů a jejich přizvání k moci je pro mě naprosto nepřijatelná. Ale má to pochopitelně určitou logiku díky Burešově komunistické agenturní minulosti. Co nestihl v politické oblasti koncem 80. let minulého století díky svému vyslání do severní Afriky, dohání vulgární normalizační praxí výkonu moci ještě dnes. Stopu komunistů můžeme pozorovat v řadě kroků, počínaje například snahou o projednání navrácení dodávek pro jednu elektrárnu Búšehr, přes krácení peněz určených pro modernizaci naší armády a podkopávání tak našeho spojenectví v NATO, otevřeností vůči Čínské lidové republice až po dlouhodobou snahu vlády, zejména ministra Havlíčka proti zájmům národní bezpečnosti České republiky a stanovisku celé české bezpečnostní komunity při (?nesrozumitelné) tendru na Dukovany. O prezentaci a hájení zájmu Ruské federace po odhalení pozadí výbuchů ve Vrběticích ani nemluvě.
Přesto hledám, pátrám v paměti, za co by bylo možné vládu pochválit. Ale marně. Za poklonkování čínskému komunistickému režimu a draze vykoupeným rouškám asi stěží. Snad za prvotní reakci na Vrbětice, kdy došlo k veřejnému odhalení aktu státního terorismu Ruské federace na našem území? Možná, ale kdyby to nebylo takové všechno rozbředlé. Vždyť už samotné oznámení dua Bureš - Hamáček začínalo slovy, že nás mrzí narušení vzájemných vztahů s Ruskem. Toto prohlášení má k sebevědomému postoji vrcholných představitelů svrchovaného státu Evropské unie a členské země NATO velmi daleko. Stejně jako bagatelizování celého případu a znevážení oběti dvou našich občanů formulací o útoku na zboží.
Měl jsem jako řada z vás možnost seznámit se s důkazy a výsledky vyšetřování našich bezpečnostních sborů a zpravodajských služeb. Všichni se shodneme, že odvedly nepředstavitelně ohromný kus precizní a profesionální práce a díky prokázání zapojení příslušníků ozbrojených sil Ruské federace z řad speciální jednotky GRU do výbuchů ve Vrběticích de facto donutily Burešovu proruskou a pročínskou východní politiku otočit zcela zásadně o 180 stupňů, a to bez ohledu na postoj prezidentury Miloše Zemana. Nepřestává mě však fascinovat ten festival diletanství a neschopnosti požádat účinně zahraniční partnery v Evropské unii a NATO o koordinovaný postup proti Ruské federaci.
O mezinárodních důsledcích připravované cesty vicepremiéra Hamáčka do Moskvy a pohádkách o kamufláži ani nemluvě. Srozumitelnost politiky české vlády a do značné míry i její důvěryhodnost je v troskách. Není divu, že snaha naší diplomacie skončila fiaskem. Ještěže tu máme zodpovědné a fungující bezpečnostní složky, které stojí za vypovězením ruských rezidentur.
Když jsem před vás v minulosti předstoupil při projednávání nedůvěry vládě, hodnotil jsem především oblast bezpečnosti a naplňování programového prohlášení vlády. Hodnocení bylo zdrcující, výsledky bezesporu tristní. Nicméně nemá smysl je zde podrobně rozebírat, jako jsem tak učinil posledně. Jednak proto, že se skoro nic nezměnilo a zůstalo u prázdných proklamací, protože byly často navrhovány nefunkční či nedokonalé zákony, které nepřispěly k lepší či větší bezpečnosti a jednak se nemohu zbavit pocitu, že to pozbylo významu. Kdy argumenty a fakta pro Burešovu vládní koalici již jakoby neexistovaly a neměly žádnou relevanci.
Vidět jsme to mohli například včera, kdy ministerstvo a ministr řeknou, že je něco nepřijatelné a vládní poslanci stejně zarputile zvedají ruce pro nesmyl. Cui bono, musím poznamenat. Dovolím si dále alespoň zmínit, že nedošlo k naplnění slibu, že dojde k posílení koordinace bezpečnostní politiky státu. Dodnes není například jasné, kdo tuto agendu na Úřadu vlády spravuje. A premiéru Burešovi i vládě tento chaos evidentně vyhovuje.
Můžeme dál pokračovat. Po dlouhém jednání vznikl Orgán nezávislé kontroly zpravodajských služeb, který nicméně stále ještě existuje pouze na papíře. Pouze díky vstřícnosti nás, opozice, to snad ale vypadá, že se blíží úvodní pokus o představení prvních kandidátů. Uvidíme.
Bez zásadního přispění opozice by nebylo ani možné prosadit novelu zákona o vojenském zpravodajství, který je nezbytný pro adekvátní kybernetickou obranu před narůstajícími útoky hackerů, především od státních či nestátních aktérů Ruské federace, Čínské lidové republiky či Severní Koreje, který se neštítí napadnout naši kritickou infrastrukturu, jako například nemocnice i během pandemie.
Ačkoliv několikrát opět za podpory opozice došlo k navýšení finančních prostředků a navýšení tarifů a k zavedení stabilizačního příplatku bezpečnostních sborů, přesto je iluzorní si myslet, že došlo ke zkvalitnění a zefektivnění jejich fungování. Ano, bezpečnost není zadarmo, ale více peněz neznamená rovnou více bezpečnosti. Bezpečnostní sbory po řadě let Burešovy vlády se sociálními demokraty nejsou v dobré kondici. A už vůbec nelze hovořit o jejich stabilizaci, natož rozvoji. Naopak jsme viděli jejich zneužívání a hloupé plýtvání při střežení a kontrolách na hranicích okresů v době pandemie.
Jaký bude mít dopad dlouhodobý Burešův tlak na policejní orgány vyšetřující jeho vlastní kauzy, například Čapí Hnízdo, neustálé personální změny v bezpečnostních sborech, jaký to bude mít vliv na jejich nezávislost, objektivitu dalšího výkonu bezpečnostní práce, to zatím nevíme. Nebudeme potřebovat nějakou obdobu lustračního zákona, abychom se zbavili těch úplatných oportunistů, kteří slouží nikoliv našemu státu, ale Burešovým osobním ambicím?
Mohl bych tu před vámi stát a uvádět desítky dalších případů, za které by vláda neměla už dávno požívat důvěru dolní komory Parlamentu, respektive by jí měla být vyslovena nedůvěra. Nikdo nepochybuje - a to ani samotný Bureš - že by jeho vláda po všech těch aférách a jejím řízení coby odnože Agrofertu udržela nic než zbytky k jakémukoliv vládnutí tolik potřebné důvěry veřejnosti.
Destrukce parlamentní demokracie, rozklad státních institucí, relativizace jakýchkoliv hodnot, snaha o likvidaci polistopadového systému demokratického kapitalismu, nepřijatelná oligarchizace, nepotismus a korupce, a to vše za vládní podpory KSČM a v neposlední řadě zkompromitovaný podvodník a lhář v čele státu, to všechno musí skončit, to všechno musí pryč. A také brzy půjde.
Děkuji za pozornost.
