V dnešní vzrušené době sociálními sítěmi zrychlené komunikace mají v moderní politice mnohem významnější postavení než kdykoliv předtím symboly. Přihlášení se k nějakým hodnotám prostřednictvím jasných, stručných a sdělných symbolů, kterým bude každý občan rozumět. Ač se to nemusí někomu zdát, jde o velmi důležitou oblast vysílání politických signálů veřejnosti, vyjádření názoru a vztahu k naší minulosti i současnosti.
I extrémistické či bezhodnotové politické subjekty jsou čas od času nuceny se k některým symbolům přihlásit. Dělají to ovšem velice svérázným způsobem.
Zástupci demokratických politických stran, včetně Občanské demokratické strany, které se hlásí k odkazu 17. listopadu 1989, například každoročně navštěvují Národní třídu, kde byla v brutálním střetu s komunistickými bezpečnostními složkami odstartována trnitá cesta k obnově svobody a demokracie v naší zemi.
Oproti tomu představitelé Komunistické strany Čech a Moravy, zásadně odmítající změny, které přinesl konec roku 1989, se Národní třídě, symbolizující jejich klíčovou historickou prohru, velkým obloukem vyhýbají. Pravidelně navštěvují jinou akci, odkazující k 17. listopadu 1939, výročí tragicko-heroického vzepětí české protektorátní veřejnosti proti nacistické okupaci (a staví tak účelově jedno výročí proti druhému). Vůbec jim přitom nevadí, že jejich komunističtí předchůdci v ilegalitě s těmito událostmi de facto neměli nic společného, ba naopak, jako účastníci stalinské Kominterny tehdy byli v souladu s paktem Molotov – Ribbentrop spolupracovníky nacistické Třetí říše.
Také Andrej Babiš, šéf ANO, kritizující a zásadně odsuzující veškerý polistopadový vývoj, se v posledních letech objevuje na Národní třídě s kyticí. Jako v roce 1989 poražený nomenklaturně-bezpečnostní kádr a privatizační šíbr z korupčně-kriminálního podhoubí devadesátých let se bez skrupulí snaží zmocnit i tohoto symbolu pádu totalitního režimu.
Vrcholem politické drzosti ovšem byla snaha o legitimizaci vlády – dnes již řadu měsíců vlády bez důvěry – u snad nejdůležitějšího symbolu naší státnosti: u hrobu T. G. Masaryka v Lánech. Nad tímto aktem se bohužel nikdo příliš nepozastavil.
Přitom je na místě se ptát: co má Andrej Babiš společného se zakladatelem a prvním prezidentem československého státu? Samozřejmě – vůbec nic! Navazuje snad v něčem vlastník Agrofertu a ANO – navíc se svou předlistopadovou a polistopadovou minulostí – na politické ideje první republiky? Absolutně nikoliv! Ani tolik potřebnou legitimitu tím jeho jednobarevná vláda „odborníků“, opírající se poprvé od listopadu 1989 bezprostředně o podporu komunistů, rozhodně nezískala.
Zjevně opět šlo o vykutálený marketingový tah, zneužití pietního místa, tak důležitého během nacistické okupace i komunistického režimu pro české vlastence. Zvrácenou snahu naplnit bezhodnotovou nádobu alespoň nějakým obsahem.
I Masaryk se v šoku musel obrátit ve svém hrobě.
Pavel Žáček
Zdroj: soukromnici.cz
