Dolní komora, která se na plénu, ve výborech, během kulatých stolů a na dalších formálních i neformálních jednáních zabývala normou více než rok, poslala na sklonku loňského roku do Senátu kompromisní znění návrhu zákona ústavní většinou 121 hlasů. Senát jej po zhruba dvoudenním projednávání ve výborech a na plénu nejtěsnější možnou většinou pozměnil do těžko přijatelné podoby.
Zásadní ohrožení budoucnosti národních parků představují přijaté pozměňovací návrhy senátora Jaroslava Větrovského. Například vypuštění ustanovení o dlouhodobých cílech ochrany národních parků jako nejvzácnějších částí naší přírody ponižuje formálně nejcennější kategorii chráněných území daleko pod úroveň, která je pro zachování unikátních 1,5% rozlohy České republiky žádoucí. Stojí za připomínku, že zmínka o dlouhodobých cílech ochrany přírody se neobjevila v textu zákona během projednávání novely v Poslanecké sněmovně, ale je součástí zákona od jeho vzniku na počátku 90. let.
V souvislosti s návrhem na vypuštění části o dlouhodobých cílech ochrany národních parků text schválený senátory umožňuje takové způsoby rekreačního a turistického využití území, které otevírá národní parky živelným aktivitám bez ohledu na zájmy ochrany přírody a krajiny. Pod záminkou retence vody také umožňuje budování umělých vodních nádrží, jejichž význam pro skutečně účinné zadržování vody v krajině je více než sporný. Návrh by například umožnil vybudování přehradní nádrže na Berounce na území zamýšleného Národního parku Křivoklátsko.
Zásadně by dopadly senátní návrhy na lesy v národních parcích. Nejcennější zóny národních parků by někde nebylo reálně možné vymezit jako celistvé plochy, ale jen jako mozaiku malých ostrůvků, které není prakticky možné chránit. Přitom negativní zkušenost z minulosti právě s takovým postupem má právě nejvíce diskutovaný Národní park Šumava. Možné by naopak bylo vymezit uvnitř parků tak velké zóny kulturní krajiny, ve kterých lze provádět prakticky cokoliv a bez omezení vedených cílem ochrany přírody, například užívání nebezpečných chemických látek.
Během projednávání novely zákona o ochraně přírody v Poslanecké sněmovně bylo do zákona vtěleno patnáctileté moratorium na změny zonace národních parků. Cílem bylo dát jistotu a stabilitu jak obcím, tak správcům chráněných území. Pozměňovací návrh senátora Větrovského toto moratorium ruší, což například v prostředí Národního parku Šumava otevírá cestu k pokračování letitých sporů a obecně zpochybňuje tvrzení, že Senátu jde o zájmy šumavských obcí. Ty ohrožuje i další pozměňovací návrh, který odstraňuje jasné vymezení postavení Rady Národního parku, rovněž v zákoně zakotvené od jeho vzniku.
Vnesení matoucí terminologie a výkladových nejasností do zákona o ochraně přírody a krajiny je předehrou k novým a novým kolům soudních sporů, z nichž budou v následujích letech těžit především právní kanceláře. Nezbývá než věřit, že to nebylo cílem Senátem schválených pozměňovacích návrhů, stejně jako jím nebyla postupná destrukce českých národních parků. K té by totiž aplikace navrhovaného znění zákona zřejmě vedla, přičemž označení národního parku by se stalo jen zástěrkou pro nebývalou exploataci nejcennějších oblastí naší přírody.
Je na Poslanecké sněmovně, aby si ještě jednou uvědomila, jak mimořádnou hodnotu představují necelá 2% území České republiky, chráněná mezinárodně respektovanou značkou národního parku a setrvala na znění zákona v podobě, ve které jej odeslala do Senátu. Ten totiž, navzdory postoji řady jednotlivců, jako pojistka tentokrát selhal.
Robin Böhnisch, odborný mluvčí ČSSD pro životní prostředí a předseda výboru pro životní prostředí Poslanecké
