Ve své přirozenosti je česká krajina maloplošná. Co je krajina, to každý z nás ví, i když těžko budeme hledat jednoznačnou definici. Do ještě větších potíží se dostaneme, když si položíme otázku, jaké základní funkce by měla naše česká krajina plnit a jak by měla vypadat. Chceme, aby byla divoká, přírodní nebo kulturní, či průmyslová a městská nebo jiná? Umíme využívat krajinu tak, abychom ji neničili a zachovali její hodnoty i pro příští generace? Uvědomujeme si, že krajina je především určená prostorem, který zaujímá? A tento prostor je konečný? Krajina a její plocha je tedy neobnovitelný zdroj. Zacházíme s tímto prostorem tak, abychom ho optimálně a rozumně využívali, nebo po nás zůstane úhor?
Přes 50 % půdy je u nás ohroženo vodní erozí, 18 % větrnou erozí, 49 % půd je utuženo, půdám chybí organická hmota a postupně se okyselují. Eroze každoročně odnese přes 21 mil. tun ornice v hodnotě přes 4,3 mld. Kč. Lví podíl na tom má nevhodný způsob hospodaření některých zemědělských podnikatelů.
Problémy vznikají proto, že půda je ve zuboženém stavu. Do půdy se nevrací organická hmota, hlavně chlévský hnůj. Většina slámy se z polí odveze do tepláren, proto je půda za posledních 25 let v tak tristním stavu. Organická hmota je to nejcennější v půdě, zlepšuje kvalitu, zadržuje vodu a půda se díky ní lépe odolává suchu. Dalším problém je to, že byly zlikvidovány šesti a vícehonné osevní postupy. Dnes se pěstuje pouze řepka, kukuřice, pšenice – to je vše. Další velký problém je těžká zemědělská technika, která se po polích pohybuje. Počátkem 90. let se po polích pohybovala technika, která měla maximálně 15 tun, dnes je třikrát až čtyřikrát těžší. Je to jako by nám po poli jezdily plně naložené kamiony.
Cíleně se od 90. let zlikvidovala živočišná výroba, což byl začátek všech problémů. Podpora bioplynových stanic, pěstování kukuřice a řepky na biopaliva byl fatální omyl, který totálně degraduje půdu a likviduje venkov jako celek.
Jak situaci napravit?
První je zákaz záboru orné půdy na průmyslové zóny a obchodní centra, návrat živočišné výroby na 1,5 až 2 dobytčí jednotky na hektar, návrat generacemi osvědčených šestihonných a vícehonných osevních postupů. Dalším je zmenšení a stabilizace půdních bloků na 20 hektarů a snížení hmotnosti zemědělské techniky na maximálně 15 tun. Důležité je také omezit dotace zemědělským baronům, kteří hospodaří průmyslovým způsobem a nedrží se tradičního zemědělského hospodaření. Tahle opatření je nutné udělat co nejrychleji, ale i tak to bude dlouhodobý proces.
Data ukazují, že k žádnému velkému výprodeji půdy u nás zatím nedochází. Největší soukromý vlastník v této zemi jsou Spojené farmy (Vítek). Od státu ve veřejných dražbách koupili asi 14 tisíc hektarů (naše země má 7 milionů hektarů). Pak je v ČR pár šlechticů, kteří vlastní okolo 8 tisíc hektarů, pak jsou hlavně velko-zemědělci a pár investorů a pak jsou stovky různých zemědělců a miliony drobných majitelů (Čechů).
Obecně platí, že když se něco určitou dobu ničí, tak se minimálně stejnou dobu, možná dvakrát takovou, věci vrací do normálu. Takže berme, když se tady 25 roků plundruje zemědělská půda, krajina, venkov, tak minimálně 25 až 50 let se vše bude navracet do původního stavu. To je realita, toto jsou tvrdá fakta. Když budeme nápravu oddalovat, bude to jen horší.
Vstup do EU výhodný v žádném případě nebyl. Došlo k útlumu zemědělství, následného zpracování potravin a k totálnímu rozkladu venkova. Porovnáme-li rok 1990 a dnešek, produkuje se pouze 30 procent objemu tehdejší výroby. Bylo pravidlo, že 1000 hektarů zemědělské půdy zaměstnávalo 150 lidí i více. Dnes zaměstnává pět maximálně 10 lidí.
Obyvatelům venkova se předkládala účelová informace, že není třeba, aby na venkově pracovali a že se vše doveze. Tím se přetrhlo tolik cenné předávání umu a zkušeností z generace na generaci. Tímto jednáním venkov utrpěl další ránu, která má fatální dopad na ekonomiku venkova jako celku. Společnost si přestala vážit práce lidí na venkově a žila v bludu, že bez kvalitního venkova se dá žít. Ale opak je pravdou.
Půda je společným bohatstvím občanů státu a dědictvím budoucích generací. Je přírodním zdrojem, který je nenahraditelný, neobnovitelný a zároveň nezbytný pro existenci a přežití lidstva i pro podstatu státu. Současně je integrální součástí ekosystému Země, který je třeba náležitě chránit. Je tedy v zájmu všech občanů České republiky, aby byla půda, a to především půda zemědělská, chráněna před poškozením, nedůvodným snižováním její výměry, kvality a objemu, a před jiným než zemědělským využíváním. Půdu je třeba chránit!
Naše země se musí opět stát potravinově soběstačnou! Musíme pěstovat vlastní plodiny a chovat vlastní zvířata a chránit stromy! Nesmyslný model, který podporuje Evropská unie a který jde na ruku korporacím už nesmí pokračovat. Například naše země vyváží do ciziny živé zdravé krávy za miliardy. A sama dováží nekvalitní maso bůhví odkud. Vývoz českého skotu stoupá. Obchodníci se zvířaty loni z Česka vyvezli rekordních 240 tisíc kusů živého skotu. Byznys, ve kterém se minulý rok protočilo skoro pět miliard korun, stále roste. A my sami si domů vozíme nekvalitní potraviny. Tento nesmysl musí přestat! Je nezbytné podporovat ideu a realizaci tzv. Rodových statků.
Ekologicky udržitelný vývoj světa - je stav myšlení a činů ve všech oborech a oblastech lidského vývoje, který je ve stejnou chvíli harmonizován ve směru 5 základních principů ekologické udržitelnosti: environmentální - participativně ekonomický - sociální - kulturní a morální. Základem je netržní ekologická ekonomie a ekonomika, evoluční, hlubinná, sociální, kulturní ekologie a kvantová fyzika, obory, jež jsou podstatou všeho vědění pro jejich znalost kořenů jakéhokoliv problému a schopnost vidět svět komplexně duchovně na výši a rovnovážně energií a hmotou.
Z programu ANS:
https://docs.wixstatic.com/ugd/5046ee_380df0dfb8d34269a63c68fd92f29bc9.pdf
