Vláda schválila před časem koncepci sociálního bydlení. Dokument z dílny ministryně práce a sociálních věcí Michaely Marksové – Tominové pokračuje v pojetí solidarity bez zásluh. Není tedy překvapivé, že koncepci odmítají například Svaz měst a obcí i další organizace. Nedivím se jim. Čistou solidaritu bez podmínek si zajisté zaslouží lidé se zdravotním postižením, senioři, nezaměstnaní, mladé rodiny … Snad jsem nikoho nezapomněl. Naproti tomu alespoň špetku snahy bych čekal od tzv. sociálně vyloučených.
Myslím si, že by koncepce, přetavená po roce 2017 do zákona o sociálním bydlení, měla pracovat se dvěma typy klientů. S těmi, kteří se dostali do sociální nouze bez vlastního přičinění – nezaviněně a těmi, kteří si své sociální vyčlenění sami zavinili a neprojevují snahu vymanit se z této situace. Aby to někoho neuráželo, můžeme prvně jmenovanou skupinu označit jako klienty s kompetencemi, druhou jako klienty bez kompetencí. Dál se budu věnovat této druhé skupině.
Pro sociálně vyloučené – klienty bez kompetence, by se neměly stavět nové byty. Doporučoval bych, pokud možno, adaptace starších prostor za svépomoci budoucích nájemníků. Pochopitelně, finanční náklady by hradil stát, respektive obec. Tuto socializační metodu mají odzkoušenu například v Maďarsku a v Řecku. Lidé si tam vlastníma rukama pořízeného bydlení víc váží. Nemají tendenci své bydliště „zprůhledňovat“, jako to dokázali třeba v Chánově. Svépomocný způsob s úspěchem vyzkoušela humanitární organizace Český západ z Dobré Vody na Karlovarsku. Od majitele, který chtěl vystěhovat ze zdevastovaného domu několik romských rodin, nemovitost odkoupila. Přesvědčila nájemníky, aby se pustili svépomocí do oprav. Mnohým z nich sehnala práci. Cílem je aby si nájemníci postupně odkoupili byty do svého vlastnictví. Projekt se zatím daří naplňovat.
Sociální bydlení pro nepřizpůsobivé /klienty bez kompetence/ bych podmínil slůvkem „rozptýlené“. Je třeba zamezit vytváření ghet. To je možné ošetřit uplatněním kvót pro určité obce anebo městské části. Aby většinoví nájemníci problematické sousedy pokud možno asimilovali a snad i motivovali.
Když zmiňuji dávku na sociální bydlení. Měla by být jednosložková. Státní sociální podpora na bydlení by odpovídala jenom a pouze místně obvyklého nájemnému. Zrušit by bylo možné doplatek na bydlení a dávku v okamžité hmotné nouzi. To nebylo nic jiného, než obulus pro některé majitele ubytoven, kteří prosluli vpravdě vyděračskou cenotvorbou.
A ještě na závěr – v situaci, kdy je na trhu s nájemným bydlením vysoký převis nabídky nad poptávkou, nevidím jako účelné stavět nové městské či obecní byty; když se jich radnice nedávno zbavily. Mnozí majitelé činžovních domů a dalších nemovitostí deklarují, že rádi získají klienta, za kterého jim bude stát, respektive obec, pravidelně a bezpečně platit nájem. To je dnes vzácné.
Slyšel jsem něco o tom, že pořizování nových sociálních bytů má nastartovat v Česku rozvoj stavebnictví. Na tyto spekulace bych odpověděl – postavme třeba národní fotbalový stadion anebo jiný nesmysl … když to musí být. Ne nové byty. O ně by se totiž musel stát, potažmo obce, starat. To umí mnohem lépe soukromí majitelé.
PhDr. Zdeněk Soukup – poslanec za ANO
člen výboru pro sociální politiku PS
