To se mi ale nemělo dostat do ruky poslední číslo časopisu The International Economy (podzim 2010) a článek Restoring American Prosperity, jehož autory jsou Glenn Hubbard a Peter Navarro. Jde v podstatě o úryvek z jejich společné knihy, která byla vydána v loňském roce v nakladatelství Financial Times Press pod názvem Seeds of Destruction (asi nejlépe přeložitelným jako Zdroje destrukce). Jeho autoři se trápí pomalým růstem americké ekonomiky. To by bylo v pořádku a já bych mohl jen souhlasit s jejich názorem, že finanční stimuly k prosperitě nevedou a že aktivismus centrální banky, Fedu, k žádnému ekonomickému oživení také nevede. Říkají tam však i něco jiného a mě trápí to, že jedním z autorů tohoto textu je Glenn Hubbard, předseda Rady ekonomických poradců prezidenta Bushe v posledních třech letech jeho prezidentování. Nejde tedy o názor z levé strany politického spektra.
Autoři vidí čtyři základní neduhy americké ekonomiky: nadměrnou spotřebu, podinvestování, chronický obchodní deficit a nadměrné státní výdaje. Ani s tím nemám žádný problém. Nemohu ale souhlasit s tím, kde hledají příčiny těchto, již delší dobu trvajících jevů a jaká navrhují východiska. Žasnu nad tím, že je podle nich „underinvestment“ důsledkem nedostatečné vědy, výzkumu a technologických inovací. To mi silně připomíná 70. a 80. léta, kdy bylo u nás za hlavní vadu považováno, že dostatečně rychle neprobíhá „vědecko-technická revoluce“. Někteří z nás jsme se snažili už tehdy říkat, že jde o problém ekonomického systému jako celku a o absenci motivace jednotlivců a firem. Slyšet to dnes z USA je úsměvné.
Americký obchodní deficit je podle těchto dvou autorů důsledkem americké „závislosti na importu z Číny“ a ten je způsoben čínskými ochranářskými a merkantilistickými praktikami. I to mi připomíná naši tehdejší situaci, kdy neúspěchy komunistické ekonomiky byly vykládány agresivními praktikami kapitalistických zemí. I v tomto případě jsme říkali: hledejme chyby u sebe, buďme my sami vývozně úspěšní a nesvádějme to na někoho jiného. USA má nyní veliký deficit s Čínou, ale například Německo mělo v roce 2010 s Čínou přebytek exportu nad importem. Znamená to snad, že Čína vůči Německu neprováděla stejnou protekcionistickou politiku a že ji provádí pouze vůči USA? To je zjevný nesmysl.
Hubbard vidí problém i v americké „závislosti na dovozu ropy“. Opět bych čekal, že šéf poradců republikánského prezidenta bude (a tím spíše už dva roky po ukončení své funkce) doporučovat volný obchod. Místo toho doporučuje proměnlivou „import substitution fee“ (v naší terminologii asi „dovozní přirážku“), která by byla založena na rozdílu mezi světovou cenou ropy a tak zvanou „target price“ (cílovou, doporučenou cenou), vypočítávanou tak, aby zajišťovala požadované snížení závislosti na dovozu. To už je opravdu sovětské optimální plánování, kde se vypočítávala duální cena (tedy jakási ideální, na trhu neexistující cena), která měla být návodem pro tehdejšího centrálního plánovače. Není přece nikdo, kdo by uměl (a měl na to jakýkoliv legitimní nárok) jakoukoli „target price“ vypočítat. Myslel jsem, že světová ekonomická věda jednoznačně i těmto dvěma pánům profesorům (jednomu z Columbijské univerzity a druhému z University of California) již dávno vysvětlila, že tzv. Lange-Lernerův model socialistické ekonomiky z 30. let z řady důvodů nemůže fungovat. Asi už na to pozapomněli, nebo to možná nikdy nestudovali a proto nevědí, že znovuobjevují osmdesát let staré koncepce.
Lange s Lernerem ve 30. letech propagovali svou teorii lákavě znějícími slovy, že jde o tržní variantu socialismu. My jsme se nad tím usmívali už v 60. letech a říkali jsme, že takto se naše ekonomika reformovat nedá. Dobře si pamatuji, že jsme říkali i to, že na tomto přístupu není nic tržního. Hubbard s Navarrem v závěru roku 2010 označují svůj návrh za „market-based flexibility“, čili za jakési tržní řešení, zatímco opět jde jen o řešení centrálního plánovače, byť nového typu.
Obávám se, že touto cestou v Americe žádné „seeds of prosperity“ nevzklíčí. Co naopak klíčí jsou semínka bolševníku, který je snad nezničitelný. Přál bych si, aby alespoň „vzklíčila“ kritická polemika, která je v dnešním kontextu velmi potřebná.
Václav Klaus, Lidové noviny, 21. února 2011
